Horská dráha

   Být akční je v kurzu. In jsou vyznavači nepravidelného rozvrhu, flexibilní propagátoři změn. Zjevně jsou ve svém živlu, když nic nestíhají. Adrenalin jim vybudí totální změna plánu, když nic nefunguje jak má, cítí se přímo dokonale. Jsou zásobeni nejmódnějšími technickými výdobytky a podle jejich blikajících displayů a monitorů řídí svůj akční život a dezorientované okolí. A to mi moc nejde. My konzervativci jen zpovzdálí sledujeme ten divoký mumraj, protože my máme rádi své léty ověřené jistoty. Těší mě, když vím, co bude následovat, s velkou radostí se vracím na důvěrně známá místa, kde rámcově tuším, co mohu očekávat. Přestože jsem se již v životě několikrát stěhovala, nečiní mi to žádnou radost a ve změně prostředí nenacházím pražádné potěšení. Jistě, změna ji život, ale nic se nemá přehánět. Nejsem sice vyznavač přesného časového harmonogramu s graficky vyvedenou přímkou z básníků, která zachycuje první auto, první dítě, druhé dítě a pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty, ale přibližně chci tušit, co bude. Jakmile věci funguji, cítím se spokojená, mohu reagovat, odpočívat a klidně i podávat nějaké výkony. A pak vstřebám i nějaké to vybočení se stereotypu, jako byl třeba včerejší program Světa knihy. My, co trochu koketujeme se psaním, to děláme mnohdy i proto, že je to takové solitérství. Člověk je v klidu a pohodě zavřen u svého počítače a tam si komunikuje maximálně se svými fiktivními postavami. To je ta fáze spokojenosti. Pak je ale nutné ty figurky představit reálným lidem a tady nastává ona fáze nepravidelnosti. Je to vždycky tak trochu adrenalin, taková horská dráha, kam normální člověk většinou moc dobrovolně nenasedá. Trochu se tají dech a slova, která tak lehce naskakují na klávesnici, najednou rve vítr od úst. Ale po několika jízdách si trochu přivyknete, a i když pořád do vozíku nastupujete se zatajeným dechem, už vás stav zdánlivé beztíže či okamžik, kdy visíte hlavou dolů, tolik nevykolejí. Ale zvyknout si na to nejde – tedy pokud nejste přirozeně akční. Rádi se s úlevou vracíme k tichému vrnění počítače a k pravidelnému a očekávatelnému rozvrhu dne. Psát o tom je už tak snadné. Nicméně je třeba s poukazem na závěr konstatovat, že čas od času jedna adrenalinová injekce neuškodí. I ta zimomřivě deštivá sobota se pak lépe vstřebává.