Klapkobřinkotruhla

.... z dílny národních buditelů jako český název pro klavír se neujala, květen jako označení máje ano. Užívá se víc české pojmenování, snad jen dnešek má vyhrazeny oba termíny, přičemž první máj je běžnější. Mám ten den ráda, a ani v minulosti jsem k němu nepřistupovala nijak pejorativně jako k svátku práce, i když prvomájové průvody s mávátkem mě samozřejmě neminuly. Jednou jsme z průvodu dokonce byly vykázány. To když jsme (tuším, že to bylo v těch krásně teplých dnech po Černobylu) dorazily do průvodu nikoliv ve svazáckém kroji, alebrž v provokativně kytičkovaných šatech. Skupina rozesmátých holek. Člověk by neřekl, že to může nějakým zásadním způsobem poškodit socialistický tábor míru, ale byli tací, co si to mysleli. Třídní učitelka nás znectila a vyhodila. Místo radosti, že nemusíme do protivného průvodu, jsme se trochu obávaly, zda to také není konec našim studiím, ale mládí má tu úžasnou vlastnost, že se ničím dlouho netrápí. Udělaly jsme si vlastní program, a všechno nakonec dopadlo dobře. Vedení školy se spokojilo jen s kázáním a nějakou důtkou. Když podobné historky dneska vykládám, setkávám se s nevěřícným výrazem a shovívavým úsměvem, jako že si vymýšlím. Čas prostě oponou trnul. Ale první máj zůstal, dnes už zase víc svátek lásky než práce. Průvody jsou dnes úplně jinam, třeba na Petřín k Máchovi, a to je dobře. Tak mnoho polibků pod rozkvetlou třešní.
Pobyt ve městě se dneska tak trochu rovnal dobrodružství, ale i když bylo místy hodně rušno, dlažební kostkou jsme nedostali. Kupodivu. U Palladia mě pak zaujali dva bezdomovci. Na rušném chodníku se objali, že mě napadlo, jakou asi mají radost ze setkání. Objímání ovšem trvalo a trvalo. Vzápětí došlo k polibku. Tak čtyřprocentní bezdomovci, kulila jsem očka. Někdy jsem nebetyčně zvědavá:-) Teprve,když jsem nasadila brýle, pochopila jsem, že druhý zarostlý vlasatec je žena. Jak je vidět, láska kvete v každém prostředí. Jen si k líbání vybrali rušný chodník u metra, rozkvetlý strom v nedohlednu. Ale zjevně to neřešili. Po chvilce vášně se odpotáceli ke zdi, kde se jali žebrat u kolemjdoucích. Moc jim to nešlo, tak sebrali několik odhozených vajglů a zmizeli z mého zorného pole. Asi zamířili na Petřín, kde se lámal rekord v počtu líbajících na jednom místě. To by nebylo nic pro mě, příliš velká koncentrace lidí. Ta ostatně byla v celém městě. Takže jsem ráda, že jsme doma a těším se na Dobrý ročník:-)