Tour

Dneska mám na klávesnici zamyšlení určené hlavně pro nás všechny, kteří se námahou zpotí už jen při představě převýšení 200 metrů. 

Jak na těch kolech mohou vyšlapat až do vrcholků Alp?

Nejsem cyklistka. 

Nejsem ani fanoušek cyklistiky. 

Kolo mám, ale používám ho spíš jako dekoraci ve sklepě. 

Přesto si každý červenec nenechám ujít Tour de France.

Na obrazovce, samozřejmě. 

A není to kvůli žlutému dresu, ale kvůli těm božským záběrům na francouzskou krajinu, kde se zdá, že i traktor má šarm. 

Vesničky jak z pohlednic, kostely, které vypadají, že už od gotiky čekají jen na drony 

s kamerou, aby je mohl obdivovat celý svět.

A zatímco cyklisté šlapou do kopců, které bych nezdolala ani jako pěší turistka, já se projíždím Francií s dekou na gauči a sklenkou vína v ruce.

Samotnému závodu... no dobře, říkejme tomu “závod”... věnuju minimum pozornosti. 

Kladu si ovšem otázky typu: 

Proč tam sakra všichni šlapou na jednoho? 

Tým třinácti uštvaných chlapů táhne jednoho borce na vrchol jen proto, aby on sám na posledních pěti metrech zařadil světelnou rychlost a vyhrál...?!

Kdybych byla členkou takového týmu, přiznám se, že bych mi to dělalo trochu problém. Moje soutěživá duše by totiž určitě chtěla vyhrát a ne připravit výhru jinému. 

Třeba tenis je pro mě mnohem srozumitelnější, tam když vyhraješ, tak prostě vyhraješ. Nikdo ti nepřiběhne na kurt, aby tě poplácal a řekl: 

„Teď už to stačí, kámo, zbytek vítězně zahraje Novak.“

A co teprve ty vzdálenosti. 

Dvě stě dvacet kilometrů. 

V Alpách.

 Na kole.  

Nechápu  tu výkonnost. Já jsem vyčerpaná jen z těch vzdáleností. Unavily by mě i kdybych je měla ujet autem. 

A oni to mastí na kole. A ještě pak mají sílu finišovat.

Některé ty kopce jsou strmé i přes obrazovku, nohy mě bolí jen  z toho koukání. 

Že oni pak ještě sprintují o vrchařskou prémií je v mých očích řadí tak trochu k mimozemšťanům.

A hned v cíli rozhovor, ve kterém vítěz ještě vtipkuje. 

Kdybych to měla absolvovat já, tak mě na cílové rovince musí sbírat záchranná služba a do konce života komunikuju jen očima.

Ale budiž, oni to zvládají, jsou na to trénovaní. Případně si  někteří vypomohou i jinak, ale to sem dnes nepatří. Jsou to prostě borci. 

A Tour je  takový můj francouzský červencový cestopis.

I francouzské vesnice jsou z  Tour šťastné. Ony za to dokonce platí, aby jimi peloton projel.

Čili platíte za to, že kolem vás na pár vteřin prosviští sto mužů v elastickém oblečku, stovky doprovodných aut a světové televizní kamery. ..

Určitě to znamená dlouhé týdny příprav! A pak pět minut slávy a zase za rok!!!!

Ale musí to stát za to.. 

Další podivuhodná věc jsou diváci! Celé dny bivakují u cesty, grilují, mávají, malují po asfaltu srdíčka a nápisy typu 

„Allez Antoine!“ 

Nikde žádné zábrany. Žádný plot. 

Pořadatelé evidentně věří lidstvu, že v poslední minutě nikdo nevběhne na trať a nezačne se dožadovat autogramu. 

Na fotbalových stadionech jsou desítky členů  ostrahy, a přesto tam vběhne někdo 

v tangách...? Nebo i bez nich!

 Tady? 

Lidé u cesty si vystačí s přenosnými židličkami na sezení a pocitem, že byli u toho. 

Asi jiná mentalita. 

A já se těším na dojezd do Paříže. Všechna ta sláva, Eiffelovka, Vítězný oblouk, jízda kolem všech těch ikonických památek, fanoušci s vlajkami a nadšení, které by se dalo prodávat spolu s francouzským šampaňským. 

Je to prostě mega show, celá Tour. 

 V televizi to samozřejmě vidím lépe, ale určitě bych možností, být u toho přímo v Paříži, nepohrdla. 

Třeba se někdy na Tour vypravíme, jako za zážitkem, za Francií, za atmosférou…

Sama teď pojedu… tak maximálně do Stromovky. 

Tam je to po rovině.