Slapy

První týden prázdnin jsme strávili na Slapech.

U vody a na cestách.

Tedy , mnohem víc u vody, protože slunce žhnulo o sto šest, a na výlety moc nedocházelo.

Přesto se pár zajímavých míst objevilo. Respektive znovuobjevilo.

Slapům se někdy přezdívá moře Pražáků. Jakože blízko, velké  a z Prahy se většinou dál nedojede.
Je to takový zdejší oblíbený sarkasmus. Proti Pražákům se každý rád vymezuje.
A nutno přiznat, že jich tady bylo požehnaně.

My jsme ale měli bydlení v závětří, mimo hlavní proudy. Takže jsme si užívali klidu. 

A vedra, samozřejmě.

Z dávného dětství si pamatuji Smetanovu vyhlídku u Třebsína. Krásný výhled na řeku, romantika.
Byl to jeden z našich cílů. A taky jedno z největších zklamání.

Je trvale uzavřená, prý soukromý pozemek. 

Nedobytně ohrazeno, přístup prostě není.
Škoda. Bývalo to krásné místo.

V hlavě jsem měla výhledy, romantiku, možná i tu vnucenou představu, jak tam Bedřich sedí na kmeni a komponuje Vltavu.

Realita? Zavřeno. Nepřístupné. Opevněné. Soukromý pozemek. Hotovo. Nenahlédnete ani okem.

Kdo nevyhlíží pomocí dronu, nevyhlédne si nic.

Inu, místo inspirace pro symfonickou báseň teď spíš připomíná, že nově nabyté soukromé pozemky jsou nedotknutelné.

A tak jsme to vzali na Máj. Ne do obchodního domu ani za Máchou, ale na druhou vyhlídku, nad zatopenými Svatojánskými proudy.

Ty kdysi drtily duše i pramice, voraři se jim vyhýbali jako čert posvěcené vodě. Nebývalo snadné jimi proplout. 

 Dnes je skoro všechno pod hladinou. Včetně vzpomínek.

Ačkoli – něco tam zůstává. Něco, co voda úplně nezaplavila.

Protože i když slavná slapská přehrada pohltila staré cesty a osady, něco z té dávné melancholie tady pořád je.
V zatopených vesnicích i jejich kostelích, v polozapomenutých poutních trasách, kde dnes místo koňských povozů jezdí paddleboard.

Mnoho obyvatel se tehdy odsud muselo vystěhovat. Ale atmosféru prostě nevystěhuješ.
Kdysi tu bývalo (prý) velmi romantické údolí, proslavené poutěmi, trampy a básníky.

Trampové si tu budovali své osady, slavnou Ztracenku jako nejznámější.

Nedaleko Měřína, v Netvořicích a Tloskově, pak bývala významná poutní zastavení.

V Tloskově stojí  zajímavý zámek, který vznikl barokní přestavbou pradávné tvrze. Později byl několikrát přestavován, až ho koupil podnikatel Čeněk Daněk. 

On, a posléze jeho potomci, zámek zmodernizovali, zadaptovali a zpřístupnili přilehlý park.

Po válce byl samozřejmě znárodněn. 

Chvíli tam prý byla nějaká traktorová stanice nebo co, později se stal domovem pro postižené děti. A tím vlastně zůstal, dnes je v krásně zrekonstruovaném objektu Diagnostický ústav sociální péče. Řediteluje tam potomek rodu Lipských, a zámek je tak trochu místním kulturním centrem.

Venkovní prostory a anglický park jsou přístupné veřejnosti.

Blízko je i Rabyně, kdysi známá jako poutní místo s tradicí mariánských poutí. Dnes je slavná spíše jako turistická destinace.

Ale největší zážitek na Slapech bylo stejně koupání. Protože nic jiného se ve vedru stejně dělat moc nedalo.
Vltava byla teplá tak, že si vlastně na Teplou Vltavu ani nemusíte dělat výlet na Šumavu.
Stačí Slapy.

Jsou krásné.

 Umí být i divoké. Jsou tajemné. Jsou blízko.

A v létě je to vlastně úplně ideální.
Tak akorát voda.
Tak akorát vzdálenost.
Tak akorát iluze, že jste někde pryč. Třeba u moře:-)