Návraty do rodného kraje jsou zvláštní disciplína.
Člověk by si řekl, že to bude v pohodě, možná dokonce i strašně fajn, znovu si projít známé ulice, přivonět k dětství, potkat pár známých tváří.
Jenže realita má často
úplně jiný scénář. Někdy absurdní, někdy dojemný, často obojí.
A obvykle bez předchozího
varování.
Všechno se totiž mění. Rychleji,
než by si jeden přál. A v návratu tak často přicházejí okamžiky konfrontace s minulostí.
Jsou to totiž místa, v
nichž se paměť s realitou potkává na nepatrném, leč bolestivě ostrém průniku.
Rodný kraj.
Vracíme se do ulic, které kdysi vymezovaly
obzor našeho dětství. Nevstupujeme tím ale jen do známého prostoru, nýbrž do
husté sítě propletených časů. Trochu jako v angličtině, čas přítomný, předpřítomný,
minulý i předminulý.
Střetává se tady náš čas tehdejší,
jejich nynější, náš současný, a ten, který se mezitím nenápadně zlomil
v minulost, možná spíš v historii.
Kdo zůstane, stárne v konzistentní krajině. Domy, lidé, stromy i tradiční zvyklosti tvoří
plynulou melodii, k níž se den po dni přidává nová tónina.
Odejít na prahu puberty
jinam však znamená přerušit tuto partituru a nahradit ji jinou.
A když se po letech vrátíme, chybí nám noty
k mezerám, které mezitím obsadily jiné motivy.
Naše paměť pořád drží
původní melodii, ovšem ulice už dávno hraje jinou skladbu.
První úder přichází nenápadně, třeba když na
náměstí potkáte postaršího muže a instinktivně jej vnímáte jako otce svého dávného
spolužáka. V další vteřině se však váš konstrukt šokovaně zhroutí. Tvář, která
nese rysy známé z vašeho dětství, není tatínek, ona patří přímo onomu spolužákovi. Zestárl do otcovy podoby.
A tak ne, opravdu to nejsou
rodiče a prarodiče tvých spolužáků, to jsou tví spolužáci. Kteří podobou (i
věkem) dospěli do vizáže rodičů, které jste znávali kdysi.
Mezi tehdejším „my“
a současným „on“ zely roky, o nichž jste neměli tušení.
Z neviditelné trhliny vystupují nejen jeho
vrásky, ale i vědomí naléhavé křehkosti vlastního času.
Je mi jasné, že stejnou
optikou vidí oni mě. Mnozí mě poznávají jen proto, že jsem údajně hodně podobná
své mamce.
Vždycky mě tohle pozorování uvrhne do mírné
deprese z běhu času
Takových zrcadel totiž najednou
potkáte desítky. Ze siláckého kluka, který kdysi kraloval fotbalovému hřišti,
je zadýchaný podmračený děda opřený o oprýskanou zeď konzumu. Kdysi exkluzivně štíhlá
„školní miss“ se přesunula do vizáže metrákové babičky s běžeckým tempem
třiceti metrů za čtvrt hodiny.
Náhodné rozhovory se zvrtnou v inventuru léčiv
a diagnóz, z nichž se tajně skládá nevyhlášené klání o nejbohatší „lékárničku“.
Nadávky na politiku či ceny potravin jsou pak druhým tématem dialogů
V tomto kaleidoskopu
proměn se viditelně přelévají role generací. Rodiče se proměnili v prarodiče
a jejich dřívější mimika nyní přežívá ve tvářích jejich dětí, tedy těch,
s nimiž jsme před lety sdíleli první cigaretu či vanilkovou zmrzlinu u kašny.
Logický koloběh života.
Vím, že to má svoje samozřejmé
zákonitosti, nic nového pod sluncem, ale tahle logika mě vždycky zaskočí a nikterak neubírá nic z prudkosti bolestivého
doteku s vědomím konečnosti.
A vždycky mě také dostane, jací jsou z těch, co jsem kdysi znávala v jejich plné síle, tak jací jsou z nich najednou křehcí stařečci, většinou s holí či berlemi, rezignovaně opřeni
o vozítko.
Ten čas je prostě děsivě neúprosný.
Pravda, některým měří jinak, stále si zachovávají podobu i energii, jako by se vůbec nezměnili.
Někdo
na to odpovídá bonmotem, že když ve třiceti vypadal na šedesát, tak může nyní
vypadat dobře, ale tak to úplně není, byť jde vtipnou reakci.
Někdo si prostě životem nese
štěstí dobré genetické výbavy, jiný své ztráty maskuje optimismem.
I tak zůstává souboj
s větrnými mlýny stárnutí předem prohraný, pouze délka hrací doby se liší.
Proto návrat do rodného kraje není jen sentimentálním výletem, nýbrž hlubokým dialogem s během času. Alespoň já to tak v poslední době hodně vnímám.
Vede nás asi i k tomu, abychom
si připustili neodvratnou proměnu. Zároveň nabízí, abychom v té nechtěné proměně hledali nějakou kontinuitu, křehkou
nitku, která spojuje to, čím jsme byli, s tím, kým se stáváme.
To je dost těžké a není to hned.
Ale teprve pak se asi z těch bolestných
zrcadel může vynořit nejen melancholie, ale i nějaká moudrost.
Nebo možná přijetí.
Někdy i rezignace, ale radši bych zůstala u toho přijetí.
Návraty jsou tedy vlastně jakési testy
trpělivosti, paměti i přizpůsobivosti.
Jsou to chvíle, kdy vás přepadne zvláštní
smutek, ale taky chvíle, kdy se prostě zasmějete absurditě všeho.
Život je změna. A návraty
vám to jen připomenou.
Někdy důrazně, jindy jen s
lehkým klepnutím přes prsty.
Ale pokaždé to tam je.
Žádné komentáře:
Okomentovat