S Bradem Pittem

 

Nedávno jsem zjistila, že mám něco společného s Bradem Pittem. Je jistě škoda, že to není společné konto nebo nějaká nemovitost. To by bylo určitě příjemnější než fakt, že sdílíme spíš určitou neschopnost či slabost. Možná i diagnózu.

A totiž, nemáme paměť na obličeje.

Nepoznáváme lidi.

Kdybych to chtěla zjemnit, tak řeknu, že mi dost dlouho trvá, než si nějaký obličej trvale propojím se jménem.

 Nebo minimálně s faktem, že toho dotyčného znám.

 Nevím jak Bradovi, ale mě to občas přináší životní komplikace. V osobním i profesním životě.

Dočetla jsem se, že je to opravdu i nemoc.  Brad Pitt prý trpí tzv. prosopagnosií.

Tak daleko to se mnou snad ještě není, byť nakročeno mám hodně dobře.

U mě to v praxi vypadá vlastně tak, že permanentně žiju v lehce trapné sociální mlze. Často lidi nepoznávám a pak je přehlížím, protože nevím, kdo to je. Nebo jsem udivená, kdo se ke mně hlásí.

Preventivně zdravím všechny, mnohdy se s někým i dám do řeči, aniž bych ovšem věděla, kdo to je.

Často je identifikátorem pes, podle kterého poznám pána.

Ovšem ještě horší je to v pracovním procesu.

Zejména, když mi přibude hodně nových tříd, které se mám naučit. Loni to bylo devět tříd po třicet dětech. To je přes dvě stě tváří, z nichž většina má jméno, příjmení, duši a často i názor. A taky tu „drzost“ se objevovat v různých světlech, účesech a náladách.

Ještě v červnu jsem mnohde tápala, kdo je kdo.

Když se stane, (a stává se tak často)  že v jedné třídě se nachází (a většinou sedí vedle sebe) Tadeáš, Tobiáš, Jonáš a Tomáš, a za nimi děvčata, která nejen že vypadají jako sestry,  ale ještě nesou jména jak  princezny z pohádky o Měsíčníku, Větrníku a Slunečníku. V řadě tak sedí Ela, Nela, Ella, Hela, Eliška, Elena a Elza, pak není v mých rozlišovacích schopnostech je identifikovat.

Natož pak si je rychle a trvale zapamatovat. Jsem jen člověk.

A bohužel, nejsem Brad Pitt, aby moje zapomětlivost působila jako sympatický hvězdný rozmar. Navíc se z toho nemůžu ani herecky vykroutit.

Tady v tomto výše uvedeném jmenném labyrintu mi tedy často splývají i jména, ale ta se většinou nějak (někdy i rychle) naučím.

Ale ty tváře. Nejde mi to a zapomínám hodně rychle.

Pak pořád doluji v paměti. Toho bych asi měla odněkud znát? Kdo to je? Odkud se známe?

Zejména v létě, kdy mě na ulici zdraví nějaký teenager, pátrám horečně v paměti.

Je to současný student? Bývalý?

Pejskař?

 Syn někoho známého?

No nic.

Brad to má asi podobně. Možná se i on občas tváří, že ví, kdo jste, i když vás vidí poprvé

v životě.

 Rozdíl je jen v tom, že když se spletu já, je z toho trapas. Často následuje ticho, udivený pohled a pak ta věta:

„Vy si mě nepamatujete, že?“

No, spíš nepoznávám, což je ale ve výsledku vlastně totéž. Nepoznávám, tedy nepamatuji.

Když se splete Brad, je to prezentováno jako okouzlující.

Ve finále je to prašť jako uhoď, nepříjemné a složité je to v každé situaci a pro každého.

V můj prospěch (alespoň si to namlouvám) hovoří fakt, že snad ještě nejde o nemoc. Poznávám sama sebe, což prý nemocní neumí.

 A po opakovaném setkávání si nakonec člověka nějak zafixuji, nemusí se mi v práci každé ráno všichni znovu představovat. Takže je to buď drobná úchylka nebo obyčejná skleróza. Ale i tak je to dost komplikace ve společenském životě. Lékaře ale vyhledám až v okamžiku, kdy se vyděsím, kdo to na mě hledí ze zrcadla. A až se začnu vyžadovat, aby se mi představili i doma. Pak už to bude vážné. Zatím je to jen zajímavá glosa na blog, která naznačuje, jaké prapodivné věci mohu někdy komplikovat život😊A přitom to začíná tak lákavě, mám něco s Bradem Pittem😊