Co je česky, to je hezky:-)

 

Mám ráda češtinu. Baví mě její bohatost, proměnlivost, její schopnost vyjadřovat jemné odstíny i příkré soudy. 

Baví mě archaismy, přísloví, slovní hříčky, i ty momenty, kdy se uprostřed věty zarazím a ptám se, co to vlastně znamená? 

Často se dnes tvrdí, že si generace nerozumí, že každý mluvíme jinou řečí. A já s tím vlastně souhlasím, aspoň pokud jde o jazyk. Mladí mluví tak, že jim starší nerozumí, starší zase mluví tak, že to mladé nudí. 

Ale přesto mluvíme všichni česky. Nebo alespoň nějakou její verzí.

Mladí mají anglikanismy, ti dříve narození zase třeba rusismy. A nebo archaismy či historismy. 

Některá ustálená  přísloví či slovní spojení jsou někdy přímo výzvou k pátrání, co asi znamenala. Třeba klasické brdo, když je všechno na jedno brdo?

 Nebo, z opačného tábora, co je asi taková sigma?

Dneska mě zaujala kalamajka, protože si pamatuji, že kalamajka mik mik mik, oženil se kominík. On je dneska zastaralý asi i kominík, ale co je kalamajka? Dlouho jsem si myslela, že jde o nějaký oděv. 

A ejhle, on je to ukrajinský lidový tanec. Patrně jsem si to zaměňovala za kazajku?

Jinde jsem narazila na slovo láptě? To asi už asi nikdo nepoužívá, a je to taky rusismus, byly to jakési boty, respektive střevíce z lýčí.

Tady by mi asi opravdu nikdo nerozuměl, bez ohledu na věk. To mě nepřekvapuje. Překvapilo mě ale, že děti nerozuměly třeba ustálenému rčení, že se někomu zapalují lýtka...?

Je asi zase udivuje, že nerozumím významu spojení, že má někdo rizz....?

Zatímco babička si stýská, že její vnučka „nemá pořádného chlapce“, vnučka právě simpí pro spolužáka, který má rizz.

A   rizz -  to není nemoc. To je novodobý ekvivalent slova „charisma“.

Je lépě některá slova  neříkat to moc  nahlas, protože pak vás rychle označí za boomerku, která to cringla...:)

Jinými slovy: která to pokazila.

Zajímavé je pro mě i hledání dvojsmyslů či čtení mezi řádky, ale dneska jsou asi víc in všeříkající (nebo nicneříkající) zkratky.

Baví mě to sledovat, porovnávat, hledat průsečíky či naopak, diametrální odlišnosti. 

Dneska i ve vztazích jde o jazyk memů, TikToku, ironie, rychlých vyznání, a ještě rychlejších rozchodů.

Místo „miluji tě“ stačí emoji .

Místo básní stačí status. Místo dlouhých vyznání často jen „simpím“.

Tahle jazyková roztříštěnost by mohla být roztomilá, kdyby nebyla tak masová.

A především, kdyby se netvářila, že méně slov znamená více porozumění.

Řeč přece netvoří jen rychlost a úspornost, což je asi současným hitem. 

K jazyku patří ( nebo možná patřila, ale já si to myslím pořád, že tam patří)  barevnost, variace, synonyma, příměry, přísloví, zvukomalebnost.....

A také schopnost říct věci nepřímo, mezi řádky.

Ale třeba právě čtení mezi řádky začíná být ztracené umění.

Asi proto, že čteme hlavně titulky!

Nebo ještě hůř, jen komentáře. Mizí nám z jazyka nuance i šíře.

A to nejen u dětí.

Takže, baví mě to sledovat, všude, vyjma mediálního prostoru. Tam mě to dráždí

 Někdy (často) se při poslechu médií přistihnu, že nevím, zda se dívám na veřejnoprávní zpravodajství, nebo na školní podcast.

Nespisovnost je nová norma, slovní zásoba jak z telegramu ( telegram je už také historismus, takže zásoba jak z esemesky) a fráze, co by rozplakaly učitele slohu.

Tady mi nespisovnost vadí a omezenost udivuje.

Myslím, že právě tady se absence čtení projevuje hodně výrazně. Někdy to skoro vypadá, že se to stává normou, mluvit, jak mi zobák narostl. Napříč generacemi, protože když sleduji třeba veřejnoprávní zpravodajství, kde si ti staří se spisovnou češtinou hlavu nelámou úplně stejně jako ti mladí, nelze říci, že jde o generační záležitost. Spíš o snahu všechno si nějak usnadnit, nacpat to do nespisovných zkratek.

A jelikož mnozí opravdu nečtou nic jiného než titulky na sociálních sítích, není divu, že se to stává trendem. Napříč generacemi.

Škoda.

A co vy?

Jakým vašim slovům z dětství už dnes málokdo rozumí? A jaké výrazy mladé generace vám naopak připadají srozumitelné, vtipné nebo úplně mimo?

Tak snad se v tom slovním tanci nakonec nezamotáme víc než v kalamajce.