Ještě jednou se nadechnout

 V létě jsem viděla představení Ungeltu na jeho letní scéně na Novém Světě. 

Byla to hra, která mě hodně oslovila, až bych řekla, že se mi dostala pod kůži. Zkusila jsem ji tedy ještě jednou, po půl roce. 

Na kamenné scéně. Jiný čas, jiný prostor, jiná životní situace. I jiná atmosféra. 

A je to tam pořád. Výborná hra, excelentní herecké výkony obou protagonistek, paní Smutné i Terezy Brodské. 

Pro mě pořád silné téma. Rezonuje. Asi je to v současnosti hodně moje téma. Vztahy, ubíhání času, smysl všeho. Asi se potřebuji častěji takhle nadechnout života. Je to tam, báječně představené v podání z různých úhlů pohledu.

Pocity a vnímání se nezměnily. Někdy se mi stává, že druhé představení už mě nebaví, ale tady to tak nebylo. Možná to naopak bylo v některých momentech silnější. 

Zajímavé je i publikum. Liší se od toho z letní scény. Je tu jiná nálada, lidé jinak reagují než ti letní, tleskají či se smějí na jiných místech. 

Znovu jsme se tady nadechli nejen života, ale i energie z dokonalého herectví.

Je to fakt krásný divadlo, myslím jak výkony, tak prostředí. Takže je to vlastně takový první vánoční dárek. 

Úžasný.

"Jednou ráno se probudíte a je vám ( číslovku lze doplnit lze libosti, třeba padesát). Tak hledáme místo, kde čas plyne pomaleji..."