Finišujete vyčerpaně k prosincovému závěru a s nadějí hledíte na lednový začátek, jako že příští rok bude lepší? Nebo si v klidu vychutnáváte závěr výborného ročníku s číslem 24?
Asi jak kdo, podle
momentální zkušenosti či nálady. Někdo chce adventním časem protančit, někdo se
ladí nostalgicky, těší se na setkávání, jiní se mu vyhýbají, další sčítají
letošní ztráty.
Prosincová atmosféra nás v každém případě
trochu nutí k nějakému zastavení se a rozhlédnutí se kolem, zpět nebo
dopředu. Častěji, než kdy jindy si uvědomujeme, jak čas utíká a zážitky mizí.
Možná přemýšlíme, co jsme stihli
a na co nezbyl čas. A třeba
už ani nezbude…
Když ale trochu posuneme úhel pohledu, můžeme
se spíš ptát, co vlastně stihnout chceme? A co to vůbec znamená, že jsme to
stihli? Nebo i nestihli?
Všechno jsou to otázky hodně
individuální, vycházející z momentálního rozpoložení každého z nás.
Ani na ně neexistuje univerzální odpověď, alespoň já ji tedy nemám. Osobně
vyhlížím ten pětadvacátý rok s nadějí i obavou. Na čtyřiadvacátý jsem se
také těšila, s reminiscencí na minulost, jako že když existuje pojem
„zlatá dvacátá“, měl by se realizovat i v tomto století. Zatím tomu nic
nenasvědčuje, proto tak lehká obava. A zároveň naděje, že jednou to přijít
musí. Adventní čas je pro takové přemítání jako stvořený. Vlastně i jednu univerzální radu nabízí,
takovou otřepanou, starou jako advent sám: carpe diem. A k tomu jedno
nesmělé, leč upřímné přání do budoucího roku, vykročme pravou. Ať už pro vás
rok 24 pocitově skončil nebo stále trvá.
Žádné komentáře:
Okomentovat