Jeden obyčejný den

    Myslím tím jeden obyčejný den v jedné obyčejné střední škole. Nikoliv tedy ten dnešní. Jeden den v nedávné minulosti:-) 

Takový jeden den Ivana Denisoviče ve střední škole s ambicí klasické maturity. 

Jiná dimenze vzdělávání. Totální nezájem. Sice chci maturitu, ale nejlépe zadarmo. Nebo za zaplacené školné...?

Není horšího protivníka pro kantora, než totální nezájem. Tak to vnímám já. 

A píši z vlastní zkušenosti. I poté, co jsem vyzkoušela všechny možné aktivační metody. Hledání, co je baví. Jak jim to přiblížit. Nic. 

Jediné, co umí, je zabodnout oči do telefonu a čumět na nějaká videa. A hrát hry. 

Překvapivé, pro mě tedy, je, že zabere hrozba špatné známky. 

Chtějí jedničky. Asi za účast, jinak si to neumím vysvětlit. Když má jít o známkovanou práci, snaží se.

 Opsat toho co nejvíce z netu. 

To aby bylo jasno, protože formulace že se snaží by totiž mohla mít i jiné konotace. Třeba ty, že něco chtějí znát a umět. To by ovšem došlo k mýlce. 

   To je takový běžný den. 

Ale pak přijdou i jiné. Kdy ani se svatou trpělivostí to nejde. 

Téma: normalizace. 

Zadané práce nejsou, to nikdo nevypracoval (předtím si to sice sami vybrali, leč už nepřinesli).

Dobrá, zkusme pracovat tady.

„Najděte si informace a zkuste je vysvětlit svými slovy. Abyste to pochopili. Co nepůjde, vysvětlíme si.“

Kliknou logicky na první dobrou, zkopírují a pak čtou vysvětlení významu slova normalizace. Bez kontextu.

Někteří se proklikají o stránku dál, koktavě čtou, co tam je o daném období. Samá odborná slova a složité konstrukce.

Ptám se: 

„Rozumíte tomu?“

„Ne“

„A proč jste zvolila zrovna tuto terminologii?“

„Byl to úkol?“

Tady chvíli nevím, jak vhodně reagovat. Má pravdu, byl to úkol, vlastně je hezké, že se ho snaží splnit. Tak zkusím sama vysvětlit.

Proto dodám.

 „Dobrá, co si tedy vysvětlíme? Rozumíte slovu disent?“

Hysterický výbuch, pláč a útěk ze třídy.

Ptám se spolužačky, v čem je problém, co jsem udělala špatně?

„Ona nerada odpovídá. Cítí se pak nekomfortně. Není ji to příjemné!“

Aha.

Pošlu jí tedy za ní, aby ji uklidnila.

Dlouho se nevracejí, jdu tedy za nimi. Co kdyby byl opravdu vážný problém?

Děvčata vesele klábosí na toaletě. 

Když vejdu, první rychle vypukne v pláč. Druhá se tváří rozpačitě. 

Nic mi vlastně nevysvětlí, asi se pořád cítí nekomfortně.

Já sice také, ale to je vedlejší.

Dívce se omluvím, že jsem se na něco ptala, už to neudělám. 

Pak zazvoní a dívky jdou spokojeně do třídy. 

Já do další hodiny. Tam polonahý chlapec, který má kolem hrudi jakýsi balící papír, sepnutý sichrhajskou.

 A obědvá. Mastnými prsty se láduje čímsi z McDonalds. 

Na můj dotaz, zda by to nevydržel do konce hodiny, kdy je polední pauza, odvětí, že 

"ne, vystydlo by mi to.“

Když ho požádám, zda by tedy alespoň nemohl jíst trochu kultivovaně, nerozumí slovu kultivovaně. 

Nu, dobrá, vysvětlím, leč změna žádná.

Zkouším nějakou aktivitu, která by je třeba bavila. Diskuse, bádání, video? Nic.

Nakonec ( asi se slitovala) vystupuje jedna z mála aktivních studentek s prezentací. 

Nikdo ji neposlouchá. 

Sleduji je. Většinou celou dobu čumí do mobilu, někdo spí, někteří hrají hry.

Dívka před tabulí má zajímavé vystoupení, s mnoha zábavnými prvky, jak je dnes žádané. Nechám ji to odvykládat. 

Pak se ale ptám. Jak se jí pracovalo, když nikdo neposlouchá?

"No, měla jsem trému, ale jsem zvyklá na nezájem."

Aha!!

To sice dost bolí, leč tady jde o realitu. 

   Já si na to ale úplně zvykat nechci. Tak sděluji žactvu (termín student se mi příčí použít), svůj úhel pohledu. A kladu řečnickou otázku, jaké by to asi bylo někde ve firmě, kde by na poradě každý dělal co ho zrovna napadne, projevoval okázalý nezájem, v nevhodnou dobu jedl, přišel v nevhodném outfitu či neměl žádnou pomůcku, nemluvě o připravené prezentaci?

Zájem vzbudilo pouze spojení nevhodný outfit. Polonahý chlapec se náhle probral, zjevně dle pořekadla o potrefené huse, a radikálně se vzepřel, že nikdo nemá právo ho soudit podle toho, co má na sobě. A do školy že on si může chodit oblečený jak chce.

Nejprve mě napadlo ono husí přísloví verbalizovat, ale raději jsem ho nepoužila, neb by mu asi nikdo nerozuměl a vnímali by to, že hocha označuji za husu.

 A tak jsem vyslechla snůšku jeho arogantních připomínek o tom, na co nemám právo.

Když mě pustil ke slovu, zkusila jsem odvětit, že je mi jedno, kdyby tady seděl nahý ( což vlastně takřka seděl), ale když bude něco vědět, pracovat a věnovat se tomu, čemu má, je mi úplně jedno, co má na sobě. A moje poznámka byla víc obecná než konkrétní….

A znova, jak kafemlýnek.

Nemáte právo soudit můj charakter podle toho, co si oblékám. Jsem kreativní a vyjadřuji tím svou osobnost…

A tak by to asi šlo do nekonečna.

 Na výzvu, zda má nějaké poznámky, zda může nějak reflektovat, co jsme dělali či sdělit nějaký názor na probírané učivo nereagoval, jen znovu a znovu o tom, že jeho outfit nemám právo kritizovat…

Stokrát nic umořilo i vola. Nechala jsem toho.

Vrátila se zpět k prezentaci, kterou si ona dívka tak pečlivě připravila, ale její spolužáci nic z toho nezaznamenali.

  Už dost rozhozená šla do další hodiny. Tam sedí hoch s čepicí Santy na hlavě. Čepice je ale černá. Jen jsem se odvážila podotknout, že jsem si myslela, že Santa chodí s červenou čepicí? Nic jsem tím nemyslela, jen jsem se ptala.

Ale já jsem Satan Klaus, odvětil hoch, viditelně rozladěný tím, že se ptám. Dál už jsem mlčela. 

Bez komentáře.

Zkoušela jsem zmiňovat Václava Havla, bylo ten den výročí jeho úmrtí. 

Nic. Neznali.

Tedy, abych jim nekřivdila, věděli, že byl prezident. A to je vše. Moje otázky pak byly veskrze  Odpověz si sama.

Pravda, pár jedinců se pokoušelo nějak reagovat.

Některé odpovědi ale byly fakt pikantní. Kupříkladu, v jakém prostředí se narodil?

(Měla jsem na mysli, že pocházel z dobře situovaného prostředí, z bohaté rodiny a kladla jsem návodné otázky.)

Dlouho nic, pak odpověď, že asi někdy v revoluci?

Prosím?

No, narodil se někdy v revoluci?

Nekomentuji, byť v podstatě nevěřím vlastním uším. Trpělivě vysvětluji.

 Aby vzápětí pronesla dívenka větu, kterou lze tesat do kamene. 

"Na googlu píšou, že ho spojují s nějakou Sametovou revolucí nebo tak něco. Jen netuším, co ta Sametová revoluce byla…?"

A pak, díky bohu, zazvonilo. 

A Satan Klaus se svými spolužáky odkráčel na další hodinu. Aby jednou měli tu maduridu!!!!

A tak to nedám, to už jsem věděla tehdy, jen to dneska už mohu popisovat s nadhledem. 

V den D mi bylo opravdu úzko. A smutno. Deprese jako ďábel. 

Nebo spíš jako Satan Klaus!!!!

Naštěstí jde o minulost, leč skutečně jsem to zažila! Díky bohu za současné studenty a školu, že nic takového už řešit nemusím. Zdá se to spíš jako zlý sen. A kdybych to nezažila, asi by se mi tomu moc nechtělo věřit. O to víc si vážím reality, toho, co mám, těch, co nyní mohu učit. Ale nechci zapomenout, abych neusnula na vavřínech:-)