Sníh, který nikdo nevidí

 

  Někdy se zdá, že město, a my s ním, žijeme v zajetí dávných mylných představ. Třeba bílé zimy. Jakože v prosinci napadne sníh a nás čekají Vánoce bílé, o kterých sní nejen romantičtí zpěváci. Úplně živě vidíme, jak vločky tiše padají na střechy domů, na špinavé parapety či zaparkovaná auta.

Zajímavé je, že když se tak stane v reálu, je městský život většinou paralyzován a my všichni, po prvotním okouzlení, hromadně nadáváme na bílý sajrajt, který nám komplikuje život.

Zůstaňme tedy u té představy.  Sněhu, který nikdo nevidí. Který promění město v tichou

a čistou oázu, dá mu jiný rytmus, překryje všechny viditelné nedostatky venkovního prostoru. Šedé fasády, které vás celý rok deprimují, najednou září bílou barvou. Hluk z ulice se utiší, není slyšet nic jiného než chroupání čerstvého sněhu. Je to takový zázrak, ve který všichni doufáme, ale který se už dlouho neděje. Sníh ve městě většinou tímto způsobem reálně nikdo nevidí. Navíc, v poslední době ani nesněží, bílá mrazivá zima se pomalu, ale jistě stává historickou vzpomínkou. Naštěstí, naší fantazii se meze nekladou.

A adventní doba je navíc ideální budič našich představ. Mohou být jen prchavé, jako první sněhové vločky, které s sebou vždycky nějakou představivost přinášejí.

Sníh, který nikdo jiný nevidí, je takové tiché volání, které nám připomíná, že krása nemusí být hlučná. Stačí, když se díváme, protože krása je vždy v oku pozorovatele.

Nechť vám letošní advent nabídne takových pohledů přehršel. A když k tomu přibude sníh v reálné podobě, tedy malý zázrak, můžeme se chvíli dívat i společně a snít o Vánocích bílých.