V Terezíně

 Není to tedy zrovna obvyklá adventní záležitost. Návštěva Terezína. 

Někde jezdí na vánoční trhy, my jsme vyrazili do Terezína.

Plány se totiž často mění bez Vašeho přičinění. Chtěli jsme jet jindy, v Terezíně ale něco měli, už jsem vlastně trochu i zapomněla důvod, proč byla naše původně listopadová cesta zrušena, tak se hledala náhrada. 

Nový termín nám pak dali v prosinci. 

12.12. je datum magické, což se o ale Terezínu říci nedá. Ten je tragický, řekla bych, že pořád. Je to šedivé město, smutek tam doslova sálá z ulic i omšelých domů. Je tady cítit ta bolest a utrpení. 

Ale jsem ráda, že jsme jeli. Že děti měly možnost vidět.

Jely kvarty, tedy věkem deváťáci. Učí se o tom, dnes to tedy mohly vidět. 

 Cesta začínala  v půl osmé, ale stejně jsem měla dost intenzivní pocit, že jdu na noční směnu, všude tma. A za tmy jsme se vraceli domů. 

Celý den s dětmi, ve městě, v pevnosti, v muzeu...

Abychom zítra mohli suplovat za odpadlé hodiny:-(.

Nu, tak o tom jindy. 

Dnes je to o ghettu.

   Výlet byl poučný a zajímavý. Hezký se mi v tomto kontextu opravdu napsat nechce. 

V Terezíně na nás čekaly dvě sympatické a vlídné průvodkyně, které si nás rozdělily na dvě skupiny. Vybavily nás sluchátky, což je výborná věc zejména pro pobyt venku, slyšíte všechno, nemusíte se tlačit vpředu, je to uživatelsky komfortní. 

Prošli jsme vše, co se v souvislosti s válkou v Terezíně projít dá. Dopoledne zakončily tři workshopy a po jejich skončení nás čekala Malá pevnost a muzeum. 

  Drsné, kruté, nepochopitelné.

 Čím jsem starší a víc o tom vím, tím víc to nechápu. Nerozumím tomu, proč se to dělo. Proč to jedni lidé dělali a proč se ti druzí nějak nevzepřeli, neutekli, nepokusili se o vzpouru? 

 A nerozumím ani tomu, kde vzali sílu to vydržet. 

Mě v Terezíně, krom jiného, zaujal, nebo možná až zasáhl, zvláštní pocit ticha, i když kolem bylo plno dětí, na ulicích funguje běžný život, v prostorách se střídaly výpravy dětí i cizinců. 

Prostě ruch tu byl, stejně jsem vnímala prapodivné ticho. Nejvíc samozřejmě v dlouhých chladných chodbách a temných kobkách. 

Krom mnoha různých emocí a asociací mě to nutilo přemýšlet nejen o odvaze, vytrvalosti 

a naději, kterou museli ti lidé tady mít, ale i o lidské důstojnosti. 

V některých místnostech se mi dělalo až fyzicky nevolno. 

   Děti byly vnímavé, spoustu toho věděly, ptaly se, diskutovaly. V tomto směru tedy náš výlet splnil edukativní cíl na sto procent. Ale hezké to nebylo.

Byla docela zima, ze které jsme ale ve finále utekli do tepla autobusu a posléze pohodlí  domova. Představa, že tady byli vězněni nejen dospělí lidé, ale i malé děti, ta je vlastně pro nás neuchopitelná. 

   A přesto to z historického hlediska není tak dávná minulost. Navzdory všemu si totiž nemyslím, že by se lidstvo nějak extra poučilo. Skoro si myslím, že při určité konstelaci jsou někteří schopni to zopakovat.

Nu, nebudu to dále rozvíjet. 

Nebyl to obyčejný školní výlet, ani klasická cesta do minulosti. Bylo to víc o tom, co bude, ale to už bych se pouštěla na tenký filozofický led.  

A navíc, fotografie to celé podtrhují, vlastně stačily by jen ty fotky.....