Dárky

 Mám ráda dárky, ráda se nechám překvapit. Ráda i obdarovávám, možná raději, než dostávám. Někdy totiž pořád neumím dárky přijímat, ale trénuji se.

Stejně jako se učím dávat netradiční a opravdové dárky, krásně zabalené😊 což mi také ale pořád úplně nejde. Jako by mi v tomto oboru chyběla fantazie, kreativita, zručnost…

Máme za sebou tradiční vánoční dárkový maraton, kdy se tohle dávné pravidlo, že dávat dárky je vskutku umění, několikrát potvrdilo. Někdy se taková schopnost může proměnit v mistrovské divadlo…

Nebo, logicky, když to neumíte, v těžký propadák.

Mluvím o darování i příjímání, je to náročný výkon z obou stran.

Dárkový protokol je navíc dost nekompromisní, všechno se musí / mělo by / přijmout s úsměvem a radostí.

Ovšem poměrně snadno lze dešifrovat, zda jde o radost opravdovou či předstíranou.

Je to v podstatě dost nejistý tanec na hodně tenkém ledě.

A nikdy nevíte, kdy fatálně škobrtnete nebo naopak, kdy vyfiknete dokonalou figuru.

Největší výzvou je asi trefit se do vkusu. A potěšit, to hlavně, myslím si já.

Nezpochybnitelná pravda je, že nejlepší dárky jsou ty, které tak úplně nečekáte. Jsou pro to, aby potěšily. Udělaly vám radost.

Ale někdy se i z pečlivě vybraného dárku stane buď dekorace na poličku nebo typ „ pošlu to dál.“  

To ale asi není podstatné, když za dárkem jde pocit, že je to o nás. Že o tom někdo přemýšlel. A že se třeba tak úplně netrefil, v takovém případě nevadí.

Dávejme s rozvahou, přijímejme s vděčností.

Umění darovat a přijímat je také o tom, udržet si nadhled a smysl pro humor.

Darovat je umění zkoumat duši obdarovaného.

Trefit se je jako hledat zlatý grál: dost náročné, ale o to víc to stojí za to.

Dárky jsou jen zrcadlem našeho vztahu k druhým – a také trochu k sobě.

Moje předsevzetí do nového roku: naučit se přijímat dárky. A dávat s větším vtipem.

Mám radost ze všech dárků, některé mě ale víc baví a těší.