Národní galerie většinou nezklame.
Nabízí klid a jistotu.
Konkrétně tím tedy myslím Veletržní palác. Klid a jistota. Žádné změny, radikální inovace, něco nového, nic takového vás většinou nemůže zaskočit.
Máme ho po ruce, kde tedy jinde vyzkoušet výchovu k umění? A opakování je také matka moudrosti, takže se ví, co očekávat, co bude k vidění, co si připomenout a čemu se naopak vyhnout.
A tak staré známé kousky.
Na dopolední ochutnávku kulturního klimatu Prahy jako dělané. Vše při starém....?!
Trochu při tom vždycky přemýšlím, proč v jiných metropolích je v galeriích tak narváno, ale u nás se bloudí mezi obrazy v podstatě osaměle? A přitom je tu plno krásných a vzácných děl.
Že by špatný marketing? Těžko říct. Ne snad, že by mi vadilo, že tu nejsou davy lidí, jen mě to trochu udivuje, že tu v podstatě není ani noha...?
Ale i tak jsme si to užily, náramně.
Žádné komentáře:
Okomentovat