Odchody

 Některé odchody jsou očekávané a člověk se na ně tak nějak podvědomě připraví. Některé ale přijdou jako blesk z čistého nebe. 

Těžko se tomu porozumí, těžko se to přijímá a bere na vědomí. 

Někdy prostě přijde zpráva, která člověku doslova podrazí nohy. Zpráva, která se nehodí do běžného dne, do seznamu úkolů, do představ o tom, co se má stát zítra nebo za týden.

Když jsem se dozvěděla, že odešla – tak brzy, tak nečekaně –, svět na chvíli oněměl. Telefon od jejího syna jsem brala ještě s úsměvem. Nečekala jsem žádnou špatnou zprávu. 

 Když sluchátko ohluchlo, vzduch kolem jako by zamrzl. 

Byla to žena, kterou jsem měla ráda. Ne okázale, ne na odiv, ale tak tiše a samozřejmě, jako se má rád někdo, kdo do života přináší klid, světlo a laskavost.

Měla v sobě něhu, kterou dokázali vycítit lidé i její psi – a možná právě proto ji tak milovali. I ona je. Přála si, až bude čas, vybudovat útulek pro staré pejsky. Pro ty, které už nikdo nechce, protože zestárli. Osud jí to nedopřál.

Uměla naslouchat ji lidem i zvířatům, způsobem, který byl vzácný: ne tak, že by jen čekala, až druhý domluví, ale tak, že opravdu slyšela. Byla empatická, milá, a chytrá způsobem, který nepotřeboval okázalé důkazy.

A najednou tu není.

Když odchází vrstevník, někdo „z naší generace“, dolehne na člověka zvláštní bolestivé ticho. Najednou se svět přestane tvářit jako nekonečný. Začne se ukazovat jeho křehkost, tenká hranice mezi „ještě tady“ a „už ne“.

Uvědomíme si, mnohem víc, než obvykle, že naše životy nejsou jen přímky směřující kamsi dopředu, ale spíš jemná vlákna, která můžou kdykoli prasknout.

Její odchod bolí.

Ale zároveň v sobě nese připomínku, že máme žít teď. Že máme říkat lidem, že je máme rádi, i když to zní trochu nezvykle. Že máme hladit psy, když se k nám derou, a smát se maličkostem, které možná zítra nebudou. 

A že laskavost, kterou rozdávala ona, nezmizela – zůstala tu v nás, v těch, kteří na ni vzpomínají.

Dnes myslím na ni. 

A zároveň i na všechny naše nenápadné, tiché jistoty, které si často vůbec neuvědomujeme, dokud nezmizí. Možná právě tahle pomíjivost dává životu ostrost i něhu.

A možná v tom tichu, které po ní zůstalo, nosíme kousek jejího světla dál.

Ale bolí to hodně...