U Holubů

  

Slavná policejní protimafiánská razie U Holubů měla letos kulaté výročí. V roce 1995.  Sice už v květnu, ale to nic nemění na tom, že stojí za to si tuto událost připomenout. 

Letos tomu tedy bylo třicet let od okamžiku, kdy byli z Prahy vypráskáni tehdejší ruští mafiáni. 

Z pražské Štefánikovy ulice tehdy vzlétlo docela vyplašené početné ruské mafiánské hejno, které tu nikdo oplakávat nemusel.

 Byla to slavná mega-akce, myslím, že i úspěšná, která dlouho plnila mediální prostor. 

Dneska se o ní moc nemluví. A holubi se logicky vracejí...

Připomínám ji v rámci výuky o devadesátkách.

A čím víc o tom všem s dětmi mluvíme, tím víc mi dochází, jak to byla tehdy velká akce, rychlá, odvážná, úspěšná.

A zjevně asi už neopakovatelná. 

 Vůbec, z hlavně z dnešního pohledu, to byla opravdu velká odvaha a risk. 

Určitě  by nebylo od věci něco podobného zopakovat.

Nicméně, právě ta odvaha tady už dávno není. 

A není to jen o tom, vypráskat odsud ruské či jiné mafiány, zločince a vůbec všechny, co nerespektují pravidla a zákony.

Ono jde i o to, jak se k tomu celému mediálně slavnému činu ve finále nakonec postavil náš stát. 

Bylo to stylem, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. 

Ano, byla to bomba, super akce. Média se mohla přetrhnout, jak horlivě a akčně se o tom referovalo. 

 A pak, celkem v tichosti,  sejmuli toho, kdo to vedl. 

Takže to, minimálně z laického pohledu, vypadalo tak, že po krátkém mediálním  standing ovation následovala česká specialita, kdy potlesk přejde v pískot a místo hrdiny máme viníka.

 Šéf zásahu skončil v poutech, protože kdo jiný by měl nést následky úspěšné akce než ten, kdo ji vedl?

Musel se soudit, obviňovali ho z bůh ví čeho. Taková pomsta na razii U Holubů. … prostě lekce z devadesátkového pragmatismu, místo poděkování dostaneš facku a razítko, že jsi problém. 

Tradice se ctí ,za hrdinství trest, za lumpárnu odměna. To trvá a do dnešních dní, stačí se rozhlédnout kolem. 

Nakonec byl sice očištěn, ale není divu, že od policie odešel.

Mafiáni si otřepali peří, my jsme přišli o chlapa, který měl odvahu.

 A razie u Holubů postupně upadala v zapomnění.

Ani ta hospoda tam už není, je tam nějaké čínské bistro. 

Turista projde kolem, aniž by tušil, že se tu kdysi psala česká kriminální historie. I my kolem chodíme taky, oči zabořené do mobilů, aniž bychom vnímali, co se tady dělo

A tak mi mimopražská malebná hospůdka U Holubů jen tuto  významnou akci připomněla. Tam se nic podobného nedělo, jen se to tak hezky jmenuje.

 Dnes bychom akci u Holubů asi potřebovali znovu, nejen na mafiány, ale i na spoustu jiných „holubů“, co nám nad hlavami klidně znovu staví svá nelegální hnízda.

Devadesátky byly drsné, ale měly grády.

Dneska po nich máme nostalgii, řešíme umělou inteligenci a máme pocit, že odvaha je cosi, co se už dávno nenosí.

A tak když jdu Štefánikovou ulicí kolem toho nenápadného domu, říkám si, že po holubech tu nezůstalato  ani pírko. 

Jenže ti noví ptáčci si klidně staví hnízda dál. Jen jim už nikdo nevypráší peří.

Malebná venkovská hospůdka nemá s mafiány vůbec nic společného, je to naše letní oáza energie při turistických výletech. 

Ale jsem ráda, že mi připomněla fakt, že připomínat události z minulosti je hodně nutné😊