Moravané

 Podle pověstí se během bitvy na Bílé hoře, která má dneska výročí, nejvíc statečně choval pluk Moravanů, který jako jediný nezdrhnul, ale hrdinně bojoval až do posledního muže.

Realistické přiznání ale říká, že bojovali jenom proto, že uvízli v obklíčení a neměli tudíž šanci utéct. 

Tak museli bojovat. 

Jde o variantu, ke které se kloní současná historiografie 

Ta romantická z devatenáctého století víc prosazovala obraz statečného pluku moravských válečníků, kteří vytrvali a statečně se rvali až do posledního moravského muže. 

Dnes už také víme, že skutečně moravských jich tam bylo minimum. Platili je moravští šlechtici, to ano, ale v podstatě šlo o nájemné vojáky, tedy žoldáky. 

Takže nějak extra statečně se v této nepochopitelně slavné bitvě nechoval vlastně nikdo, většina vojska se rozutekla a po dvou hodinách šarvátka skončila. 

Vítězná armáda pak vyrabovala Prahu. Takže nejhůř na tom vlastně byli Pražané. 

Král, tedy přesněji řečeno zimní král, Friedrich Falcký, hned následující den vzal roha. 

S celou rodinou, byť se traduje, že ve spěchu málem zapomněli na malého syna Ruprechta. Mimochodem, Ruprecht je ten, který se dospělosti angažoval v Anglii, v jejich občanské válce ,jako velitel královského vojska, marně bojující proti Oliveru Cromwelllovi. 

Ale jako malé dítě málem zůstal v pobělohorské Praze. 

No, nezůstal, rodiče sice ve spěchu balili korunu, klenoty a archiv a rychle se pakovali pryč, ale v poslední chvíli přibalili i synka. 

Prahu ovšem nechali dobyvatelům napospas.

Pro nás je Bílá hora takovým paradoxem. 

Nejenže se stala symbolem „národního neštěstí“, ale její obraz se za staletí proměnil téměř 

v mýtus. 

V 19. století ji národní obrození povýšilo na ztrátu státní samostatnosti, „temno“ a kolektivní trauma. Přitom fakticky šlo jen o jeden střet v mnohem širší třicetileté válce, která by nás drtila, ať bychom 8. listopadu 1620 dopadli jakkoli.

Bitva  trvala jen dvě hodiny, ale porážka se rodila celé měsíce předem. Česká stavovská armáda byla rozhádaná, bez peněz, bez jasného velení a s vírou, že cizí spojenci odvedou práci za ni. A pořád píši o minulosti, nic současného tam nevkládám. Ani myšlenku, že dějiny se v nějaké podobě pořád opakují. 

Snad jen to, že historie nám docela jasně ukazuje, že když lidé nevěří ve vlastní sílu a nedrží pohromadě, prohraje se všechno ještě před prvním výstřelem. 

Bílá hora tak není jen dějinnou událostí roku 1620, ale vlastně i obrazem současnosti, ale to už je zase jiná úvaha.

Dnešek je o historickém výročí bitvy, která je pro někoho národní tragédií a pro jiné zas bezvýznamnou šarvátkou někde před Prahou. A mohla by být i výzvou k výletu k letohrádku Hvězda, na Bílou horu, kde je na podzim krásné místo k nedělním vycházkám.