V lavicích

 Sedět v lavicích je často synonymem určité životní etapy.  Jo, to když jsme chodili do školy… Navzdory určité modernizaci a proměnám školních interiérů si stále neseme určitou představu o tom, co lavice znamená. Pravda, už to dávno nejsou pradávná propojená sedadla s lahvičkou inkoustu na stole, jak je známe z Cesty do hlubin študákovy duše, jde pořád o určitý symbol. 

A pořád se tam děti kroutí celé hodiny, pořád se v lavicích pošťuchují a pořád je nějak poznamenávají. Žvýkačkami na spodní desku či malůvkami na té horní. Tyto stopy nejsou jen vandalismem, možná vůbec nejsou negativní, byť hospodářka školy si to jistě nemyslí.

Jsou stopami života, drobnými připomínkami, že lavice není jen pasivním nábytkem, ale tichým svědkem dětských příběhů.

Už neexistuje oslovská lavice, to už je skutečně relikt minulosti.

 Ale kupříkladu boj o ty zadní a neoblíbenost první lavice trvá pořád. Je tomu tak i mezi dospělými, kdykoliv je nějaké školení, automaticky se většina lidí sune do zadních lavic. Do té první se chce jen málokomu. 

Do první lavice tedy většinou usedne jen odvážlivec, který se nebojí být na očích.

Když při pohledu na lavice popustím uzdu autorské fantazii, pak vidím víc než jen dřevo poškrábané desky. Vidím tisíce příběhů, které se po ní převalily.

Taková lavice toho slyšela: první rozpačité pokusy o představení sebe sama, tajné poznámky mezi žáky, první „zamilované“ pohledy přes lavici a samozřejmě i hádky o tužky, gumu nebo místo u okna.

  Lavice nezná školní rozvrh ani dnešní módní trendy, ale pamatuje proměny dětí, které seděly, rostly a měnily se. Pamatuje víc než nepovedené písemky . Zná všechny ty drobné lidské radosti a školní trable, které se do kronik nezapisují: tajné lásky, první básně, které nikdo nikdy nečetl, první důležité neúspěchy, první vítězství. 

Zároveň je svědkem každodenního rytmu školy – zvuku zvonku, šustění sešitů, smíchu na přestávce, pošťuchování v řadě.

Lavice je malým svědkem velkých dějin i obyčejného života, který se v učebnách odehrává každý den.

Lavice tedy není jen kus nábytku. Je symbolem našeho vztahu ke vzdělání, k ostatním a k sobě samým. Je svědkem našich úspěchů, trapasů i drobných radostí. A ať už sedíme v první nebo v poslední řadě, vždycky nese kousek našeho příběhu, stejně jako my neseme kousek příběhu těch, kteří seděli před námi.

No, a my na státní škole, ještě musíme lavice pečlivě evidovat, kontrolovat jejich štítky, aby se náhodou neztratily. 

Nebo nepřemístily z jedné učebny do druhé. 

Takže to s sebou nese i trénink pro odolnost vůči byrokracii. A také určitou výchovu k pořádku… Jeden doslova žasne, co všechno jedno zamyšlení nad školní lavicí přináší.

A kdo ví, možná právě proto na nás lavice působí tak důvěrně. Když si do nějaké sedneme ,třeba na školení, v kurzu nebo i na rodičovské schůzce, hned nám naskočí vzpomínky na naše vlastní školní eskapády. Ať už jsme byli v zadní řadě za tichého rebela, nebo vepředu za snaživce.

Tak až příště usednete do lavice, zkuste ji nevnímat jen jako kus dřeva či plastu. Možná se vám vybaví tajné psaníčko od spolužáka, první pětka z diktátu nebo i ten nesmrtelný boj o místo u okna. 

Prostě zase zpátky v lavicích, jako za mlada....