Monotasking

 Mám ráda Francii a její životní styl. Ostatně, už jsem se zde několikrát ze vztahu k Francii vyznávala. 

A není to jen kvůli croissantům, vínu nebo tomu, že i obyčejný bagetový sendvič dokážou povýšit na kulinářský zážitek.

Krom mnoha dalších věcí se mi totiž na nich líbí jejich schopnost udělat si na všechno čas. Mít prostor svůj volný čas, nepracovat pořád.  

Chtějí mít čas na život. Na sebe. Na kávu, která se pije hodinu, a ne cestou v kelímku mezi semafory.

Četla jsem v nějakém článku, že když Francouzům nabídnou i hodně peněz za práci navíc, většina jich odmítne. Raději chtějí volno. Mít prostor pro život. Jít do kavárny, dobře se najíst, číst si.

 To je podle mě super vlastnost.

Stojí třeba v ostrém protikladu s naším trendováním k multitastingu. Jeden čas to byla velmi módní záležitost, multitasting se nám prezentoval skoro jako olympijská disciplína: kdo zvládne telefonovat, psát e-mail, míchat polévku, a přitom ještě radit dětem s úkolem, má zlatou medaili.

V současnosti to snad už obecně tolik neplatí, ale pořád je multitasting vnímán jako určitá superschopnost. 

Jako že jste in.

Naštěstí věda nám v tomto úspěšně zkazila radost, multitasking je prý slepá ulička. Vlastně spíš jednosměrka do pekla stresu.

Mozek totiž není žádný cirkusák, co umí žonglovat s deseti míčky najednou. Když ho pořád nutíme přepínat, chová se jako starý počítač, seká se, hučí a občas spadne úplně. 

A nejhorší na tom je, že pak už si ani nepamatujeme, co jsme vlastně dělali. Jen cítíme únavu a někde v koutě nám tiká seznam nedokončených úkolů.

Tak si říkám, jestli bychom se neměli učit od Francouzů.

Preferovat místo multitaskingu „monotasking“ : tedy jedna činnost, jeden úkol, jedno potěšení.

 Dokončit, než začnu něco dalšího. A občas to něco klidně může být jen sezení u kávy, dívání se z okna a přemítání, jestli nebe nad námi má barvu Paříže nebo spíš Ostravy.

Protože když si člověk udělá čas na život, možná zjistí, že žádné peníze za přesčasy mu to nenahradí

Jak by řekl každý správný Pařížan: čas nejsou peníze. 

Čas je život. 

Po úterním pohřbu, kdy jsem se rozloučila s kamarádkou, mladší než já, která odešla tak nečekaně, že ten její odchod bolí dvojnásobně, si to uvědomuji  o to víc.