Sytý hladovému nevěří

 

Sytý hladovému nevěří patří ke starým českým příslovím. Je až obdivuhodné, jak to všechno měli naši předci precizně odpozorované. 

 A jak to uměli pregnantně vyjádřit. 

Lakonicky, neúprosně, pravdivě. 

Prostě to tak je, že dokud něco nezažijete, nejste schopni to pochopit, ocenit nebo vnímat. Naši předci uměli pozorovat život, a ještě líp ho komentovat. Mnohem dřív, než přišla psychologie, empatie nebo sociální bubliny, věděli jedno: dokud to neprožiješ sám, nechápeš.

 Většinou.

Jistě, jsou empatičtí či intuitivní jedinci, kteří to mají jinak, cítí bolest druhých, aniž by si sami natloukli koleno.

Ale většina z nás pochopí až ve chvíli, kdy se nás to osobně dotkne.

Někdy doslova.

 Typické je to pro věk a různé neduhy s ním spojené, dokud to nepocítíte na vlastní kůži, říkáte si, co ten člověk má?

Co si pořád stěžuje?

Jak ho to může bolet či proč s tím tedy nic nedělá?

Bolesti zad?

 Pff, to chce trochu cvičit.

 A pak vás jednoho dne chytne ploténka a zjistíte, že „trochu cvičit“ nejde. Že ani „trochu chodit“ nejde. A že každý schod je výzva hodná výstupu na Mont Everest.
A hned máte pochopení. 

Pro sousedku, která si naříká, kdykoliv ji potkáte. I pro kolegu, který na poradě sedí jak paragraf, protože prostě má ta bolavá záda.

Stejné je to i s výchovou dětí, nejlíp se logicky vychovávají ty sousedovy.

A když pak narazíte na problém s těmi vlastními, dostavuje se aha efekt.

Ejhle, ono je to tahle? Tak se chová většina dětí...?!

A vy si rázem uvědomíte, že výchova je spíš boj o přežití než královská disciplína s předem danými výsledky.

Nebo takové setkání s psychopatem. Třeba s psychopatickým šéfem.

Dokud svoje praktiky neuplatní na vás, většinou postiženému nevěříte. Jak by takový milý člověk, taková roztomilá dáma, mohli být tak šílení? To si trochu vymýšlíš ne? Přeháníš?

Ne, nepřeháním, je to tak, jen sytý prostě hladovému nevěří....

A když uvěří, už je pro něj pozdě. 

A co teprve setkání s manipulátorem nebo citovým vyděračem. Když se vám někdo svěří, že se ocitl v toxickém vztahu, mnohdy máme tendenci krčit rameny:

„Tak ať odejde, ne? To je přeci řešení!“

Jenže když se to jednou zamotá kolem vás, pochopíme, že to není tak jednoduché. Že jsou lidé, kteří s vámi dokážou zatočit, a vy také neodejdete. Nebo minimálně neodejdete hned. Ale v tu chvíli už věříte, leč pozdě bycha honit…

  Ono se tomuto široce rozšířenému jevu nedůvěry věnuje víc přísloví a pořekadel. Lidová slovesnost se s tímto jevem očividně setkávala vypořádávala odjakživa. 

Další z mnoha trefných pořekadel je třeba to o kamnech, na která si musíš sáhnout, abys pochopil.

Zjevně je ta nedůvěra k problémům a starostem jiných nějak geneticky daná, proto se  tak často odráží v lidové slovesnosti.  

Možná je to obranný mechanismus. Nevěřit...

Možná lenost mysli.

Může to být i určitá forma nějakého sebevědomí, jako, že tohle se mně stát nemůže....?!

 A možná je to jen prostý fakt, že každý máme plnou hlavu těch vlastních problémů, že na ty ostatní už nemáme kapacitu. Není pak kapacita ale ani na empatii, což je někdy možná trochu škoda.

Prostě je to tak, že sytý hladovému nevěří... Ve všem.

I když, někteří jsou natolik empatičtí, že tuhle nezlomnou pravdu lidových přísloví prolomí. Jen je jich dost málo:-)

Takže pokud někoho takového znáte, hýčkejte si ho:-)

 

.

Souboj

 Halloween se u nás teď pere s Dušičkami. 

Ne snad nějak fatálně nebo okatě, ale určitý souboj to je. Mezi tradicí a novinkami. 

Někdy i mezi generacemi, mladí jsou víc pro Halloween, starší fandí Dušičkám. 

Má to svou logiku, v mládí se chcete bavit a nějaká konečnost je vám ukradená. V pozdějším věku máte mezi Dušičkami mnoho blízkých a konečnost je najednou na dohled, tak se logicky přikláníte víc k Dušičkám.

Halloween je divoký, Dušičky tiché a meditativní. 

Někdo je vyhraněný, věnuje se jen jedné události, někteří si připomínají obojí. Dnes divočí 

v halloweenských maskách, zítra a pozítří tiše rozmlouvají se svými zemřelými. 

Jsou i tací, kteří importovaným svátkem pohrdají a domácí jim nic neříká.  Je to tedy vlastně i takový souboj pocitů. 

Možná i symbolické střetnutí světů, které přelom října v listopad nabízí. 

Někdy je to i souboj na silnicích, kde tedy jde víc o boj, dostat se v pořádku během Svátku zemřelých třeba z jednoho konce republiky na druhý, do míst, kde máme pohřbené své nějaké příbuzné. 

Nebo třeba probojovat se na hřbitov, což v letošních Dušičkách nabízí jako bojovku Praha 8, na jejímž území je velký Ďáblický hřbitov. V době, kdy tam přijíždí zvýšené množství návštěvníků, je jeho okolí uzavřeno, nějaká nezbytná oprava silnice. 

Skvělé načasování.

Prostě souboj... 

Svátek dýní

 Dlabete dýně?

Říjnový zvyk Američanů vydlabávat dýně se rychle rozmohl i v našich zeměpisných oblastech.

Konec měsíce nabízí doslova úplný dýňový svátek.

Dýně kam se podíváš.

Mnozí dlabou dýně a pak vytvářejí nejen dekorace svých zahrad, ale i další dýňové "lahůdky". 

Dýňovou polévku, dýňové latté či dýňové kompoty.

Je to prostě takové podivné období, kdy se obětí naší probuzené kreativity stává zelenina. 

Na každém rohu se vyzývavě objevují dýně. Velké, kulaté, oranžové.

 A my stojíme nad nimi s nožem v ruce a dumáme:

 „Dlabu nebo nechám dýni žít svůj krátký život? Dlabu na to?“

S tím tedy přichází moje otázka:

Dlabete dýně?

A proč vlastně?

Abychom pobavili sousedy? 

Abychom nabídli dětem zábavu? 

Je to „tradice“? 

Nebo abychom si připomněli, že i obyčejná zelenina může být hrozivá, zábavná a dekorativní zároveň?

Pokud dlabete, máte asi svou vlastní originální odpověď na moje proč.

Osobně si myslím, že dlabání dýní není jen importovaná zábava pro děti, je to takový novodobý malý říjnový rituál: kuchyň plná semínek, nože v rukou, trpělivost na hranici možností a výsledek… někdy spíš abstraktní umění než hezká dekorace. Možná tak jenom opravdu strašidelná.

Dlabání dýní je pak něco mezi meditací, bojovým uměním a komedií.

Takže ano, odpověď může být, že mnozí dlabeme dýně. Nebo alespoň se o to pokoušíme.

 Přitom si možná uvědomíme, že importovaný Halloween není jen o sladkostech a strašení. Je to o radosti z tvoření, z malých nezdarů a z toho, že i obyčejná dýně může být hvězdou večera.

Znovu tedy souhlas, ano, dlabeme dýně. 

A pokud ne, možná jen přicházíme o tu zvláštní říjnovou radost, o barvy, vůně a humor, který dokáže vykouzlit i obyčejná zelenina.

Prostě pak na to dlabeme, čeština je v tomto opravdu geniální.

V říjnu je dlabání prostě poměrně oblíbená aktivita.

 Dlabu na problémy a dám si dýňové latté.

Taková klasická říjnová pohoda

 

Prvorepublikově

 Dnešek je dnem, který v naší současnosti přináší jeden volný den. Jinak asi nic víc, myslím si. 

 Státní svátek. Ale je to svátek již neexistujícího státu...!

Některé památky v rámci svátečního volna nabízejí vstup zdarma. 

Probíhá pietní akt v Národním památníku na Vítkově. 

Vzpomíná se na dvacet let první republiky.

Také se rozdávají  státní vyznamenání, která jsou často zdrojem velkých vášní. Někdo si pro něj hrdě jde, jiný je stejně hrdě odmítá. 

A média se předhánějí v popisu emocí, které to přináší. 

Jako určující kultura se pro dnešní den  nabízí klasická pohádka, Jak pejsek a kočička slavili 28. říjen.

Čapkova pohádka, za minulého režimu vlastně zakázaná, nebo minimálně upozaďovaná. 

Takřka paradox, zakazovat pohádky. 

Nicméně, i pohádkový svátek se může nehodit.

A mnohé státní svátky totiž mají tu zvláštní vlastnost, že se s nimi dějiny zacházejí podle momentálního politického vkusu. 

Dvacátý osmý říjen k nim beze sporu patří. Pokaždé jiný přístup. 

Vznik první republiky, který si připomínáme dnes, byl po roce 1919 hrdě slaven, aby jej vzápětí Protektorát zametl pod koberec a komunisté pak hodně rychle převlékli do jiného kabátu, ten den se "slavil" Den znárodnění?! To je za mě totál paradox, leč "slavil" se takřka až do revoluce.

Po ruské okupaci k tomu přibyla ještě oslava federace se Slováky. To vše napasováno na dvacátý osmý říjen.

Vznik republiky se nepřipomínal. 

Po revoluci se říjnovému svátku vrátilo původní jméno i obsah. A dnes, kdy mnozí o žádných souvislostech a významech raději moc nepřemýšlejí, se zdá být až nepochopitelné, že kdysi mohl být 28. říjen nebezpečným datem. 

Nejenže se nesměl připomínat, ale dokonce byla zakázaná i kapitola z Čapkova Pejska a kočičky, ve které se oba chlupáči rozhodli slavit vznik republiky. 

První republika se tehdy nehodila do krámu, zatímco dnes se z ní zase vybírá jen to lepší, víceméně se nekriticky adoruje. 

Většina lidí o tom ale asi vůbec nepřemýšlí. 

Je to prostě volný den, který končí slavnostní televizním přenosem z Hradu. I to je vlastně velký paradox, existenci a vznik republiky slavíme na místě symbolizující feudalismus 

a královskou moc. 

Je to všechno takový mišmaš.

Vlastně  je to pořád trochu jako s pejskem a kočičkou:-). Spíš tedy, jak pekli dort, ale oni slavili i republiku. Mávali vlajkami. 

   Napadá mě i neobvyklá paralela s dobou covidovou, kdy jsme se izolovali i od sebe sama. 

Kdyby striktní pravidla, jaká nastavil covid, platila i tehdy, asi by republika nevznikla. Vyhlašovala se tehdy nejen po takové fake news, která pronikla do pražských ulic, ale i v době vrcholící španělské chřipky. 

Jenže jednak to lidé moc nevěděli, pak ani neřešili, a pak to bylo podpořeno tou davovou euforií. Takže chřipka nechřipka, všichni do ulic a radostné objímání se. 

Žalář národů skončil. 

Přichází vězení národů, ale tak tomu nikdo říkat nechtěl. To až někdy později...

Prostě se to tak nějak semlelo, bez nějakého plánování, davová hysterie to všechno zařídila. A pětice mužů, později zvaných mužové dvacátého osmého října, dnes už zase zapomenutých, to tak nějak zkusila, využila situace, a ono to klaplo....

Navzdory všemu mi nejde nepřipomenout to sté, kulaté výročí

Jaká to byla tehdy sláva. A také, jak to letí, už slavíme 107 let...

Spropitné

 Dáváte v restauraci spropitné?

 Nebo-li dýško či tringelt? Diškreci nebo tuzér?

Já ano, byť ne automaticky. Jen tehdy, když jsem spokojená. Pak umím dát i velké. 

Někdy jen tak zaokrouhluji, když jsem ale nespokojená, umím nedat nic.

 Nicméně jsem si všimla, že někde jsem do dýška doslova nucena. Stává se to v okamžicích, kdy platím kartou. Už je to nastavené i tak, že i kartou lze dát spropitné. Někde je to normální transakce, ovšem zaskočilo mě, když mi rovnou předem slečna přistrčila strojek s poznámkou ( aniž bych ohledně dýška cokoliv řekla) ať si nastavím spropitné. 

A to už je situace, kdy se aparát blbě vrací, se slovy, nechci dávat spropitné, ale na druhou stranu to cítím skoro jako drzost. 

Prostě automaticky to servírují, naval dýško. 

Ostatně, mám s touto zvyklostí docela problém. Vlastně moc nechápu, proč se tak automaticky očekává?  Předpokládám, že každý číšník má svůj plat, že už je pryč doba, kdy dostávali nějaké minimum s dovětkem, vydělej si na diškrecích? 

Ráda nechám spropitné tam, kde je vlídno, hezky se o vás starají, jídlo je dobré, číšník milý... Ale neberu to jako povinnost, že musím.

Nebo to snad povinnost je? Či jakýsi bonton? 

Občas se ptám, proč vlastně? 

Proč bych měla nechat 15 % jen proto, že mi někdo položil vidličku zleva a talíř zprava? 

Ano, bylo to v pořádku. Ale základní slušnost by neměla být zpoplatněna.

 Spropitné dávám ráda. Tam, kde se o mě starají jako o člověka, ne jako o položku 

v systému. 

Tam, kde cítím, že nejsem obtížný host, ale vítaný host. 

Když číšník umí být milý i bez zbytečné familiárnosti, a kuchyně vaří nejen podle receptu, ale i se špetkou lidskosti.

A tak si občas připadám jako rebel, když to spropitné prostě nedám.

 Když místo „zaokrouhlíte to?“ řeknu klidně a jasně „ne, děkuji“. 

A přestože to občas vrátí číšníkovi kamenný výraz, myslím, že to je fér. Protože když chci poděkovat, udělám to s chutí. Ale když to po mně někdo chce bez důvodu, chutě mě přecházejí.

Dýško má zůstat dárkem, ne daní.
A úsměv číšníka by neměl být závislý na tom, kolik procent navolím na terminálu.

Jak to vidíte vy?

Dáváte dýško automaticky? Je to slušnost nebo přežitek?

Vrány

 Vrány je možná primárně kniha pro děti, nebo o dětech, leč doporučuji všem dospělým. Docela zajímavá sonda života některých dnešních rodin.

 Je to hodně komorní příběh, takové pozorování. K přečtení za jedno odpoledne. Podle mě hodně dobře napsané. A smutné. 

Místy to ve mně budilo až vztek, na dospělé. Takoví rodiče. 

Je to i o tom, že děti prostě může mít každý negramot, je to někdy opravdu šílené, jak a v čem některé děti musí vyrůstat.  

Škola z toho vyprávění také nevyšla nejlépe, mít takové třídní učitelky či metodiky prevence, kteří nadělají víc škody než užitku, je dost smutné. 

Každopádně, příběh je to silný, smutný, hezky napsaný, nutí k přemýšlení.  

Je to rok

 Dnes je to rok od onoho smutného pátku, dodnes vlastně nepochopeného, kdy během deseti minut zemřel Tobiáš. 

 Nebylo mu ani osm let.

Když koukám na fotky z doby krátce před jeho odchodem, pořád to nechápu. Nebyly žádné signály, že by měl umřít. 

Myslíme na něj pořád. 

Ale dnes na něj s Torínkem vzpomínáme víc než jindy.