Hospitace

Hospitace

Slovo, které v některém učitelském slovníku může vyvolat bušení srdce, nával adrenalinu nebo nutkavou potřebu přepisovat přípravu na hodinu třikrát za sebou. 

Někdo vám přijde „jen tak“ sedět do výuky a pak sepíše pozorování. (Ne)nápadně si čmárá do notesu, zatímco vy se snažíte být třikrát vtipnější, dvakrát interaktivnější a hlavně – přežít.

Často je to taková živá improvizační performance. Učitel hraje divadlo, kde ale scénář moc neplatí, herci (žáci) si dělají, co chtějí, čas běží úplně jinak než obvykle. 

A porota si vytrvale zapisuje.

   To je samozřejmě myšleno jako určitá nadsázka, většina kantorů při hospitaci normálně učí, snaží se, aby hodina byla taková, jaká je vždycky, ale někdy to trochu divadýlko je.

Protože člověk nikdy neví, co za tím "pedagogickým svátkem" vězí. 

Hospitace jsou prý běžnou součástí pedagogické praxe. Asi bych podtrhla to prý. Nebo jak kde. 

Navíc,  představme si hospitace jinde, v jiných profesích.

Zkusme si představit, že by na chirurgický sál přišel kolega s poznámkovým blokem

a během operace zapisoval, jestli je skalpel podán s dostatečně motivujícím úvodem. 

Anebo kdyby vám přišla vedoucí v marketingové firmě sednout si na kraj stolu a vyzývavě sledovala, jak vedete poradu – jestli dostatečně zapojujete introverty, jestli jste správně diferencovali pracovní úkoly…?

 A pak by z toho vzešlo: dobrý pracovník / slabší pracovník.

Zdá se to absurdní, ale stejně absurdní je to často i v té škole.

   Ve školství, kde je vždycky všechno jinak, má být hospitace nástrojem reflexe.

V ideálním světě, samozřejmě.

 V tom méně ideálním je to však inspekční mechanismus – někdy vedený dobrým úmyslem, mnohdy ale systémovou nedůvěrou. 

Někdy i nástrojem na nepohodlného kantora.

 Samozřejmě, výuka se má rozvíjet, sdílení zkušeností je cenné.

 Ale přítomnost kolegy nebo nadřízeného / někdy dokonce nečekaná a přepadovka/ ve třídě 

s perem v ruce lze těžko vnímat jako „běžný den v práci“.

Navíc když někteří hospitující mají za úkol nasbírat co nejvíc negací. 

Pak lze učitele „dostat“ na základě jedné hodiny ve čtvrtek v deset dopoledne, kdy zrovna deváťáci spali, počítač nechtěl naskočit a kantorovi se v ruce drolila křída...

   Správně by hospitace měly být třeba takové zrcadlo, do kterého se podíváte, abyste si upravili make-up nebo účes.

Jenže někdy spíš připomíná zrcadla zkreslující, takové to z bludiště na Petříně, ve kterém vidíte všechno možné jen ne to, /nebo jen stín toho/, co se ve třídě skutečně děje.

Je určitě hezké doufat, že jednou bude hospitace opravdu dialog, ne diagnóza. 

Hospitace by pak mohly být fajn. Až budou tím žádaným dialogem, sdílením, pozváním.

   Jenže ono je to mnohdy jinak, často jsou to takové skryté  mikrozápasy v aréně profesní nejistoty. 

 A vyhraje ten nejadaptabilnější.

 Nebo aspoň ten, kdo si stihne připravit prezentaci s citáty od Komenského. Nebo spíš s moudry pana ředitele:-).

   Na závěr asi musím podotknout, že nepíšu o své vlastní zkušenosti, spíš je to reakce na příběhy, které jsem dost nevěřícně četla na sociálních sítích v učitelských skupinách.

A často doslova zírám, jak to někde funguje. To se pak oborník diví a laik žasne…

 Nebo ho napadne napsat krátký fejetonek pro zamyšlení.