Černá labuť v lavici

 

Baví mě přemýšlet o "černých labutích," tedy o událostech, které nikdo nečekal, ale které mění svět. 

Černá labuť sama o sobě je dost neobvyklá. 

Kdysi se věřilo, že všechny labutě jsou bílé. 

A pak přišel objev Austrálie - a v ní i nová, byť temná elegance: labuť černá. 

Ta pak pronikla do frazémů / tedy do toho jevu, který se podle kritiků školství nemá zkoušet, protože k čemu to je, znát nějaká ustálená spojení:-)/???

Tohle rčení o černé labuti se ale uchytilo jako metafora pro události, které nikdo nečeká, ovšem zpětně si všichni myslí, že byly nevyhnutelné.

 Školství, ten zdánlivě pevný a neměněný monolit, takové černé labutě vlastně překvapivě zažilo už několikrát.

Kdysi dávno byla škola devítiletka, která vypadala tak neměnně, že pojem ZDŠ je vlastně zažitý dodnes. Minimálně není úplně neznámý.

Nebo možná vzpomínáte na zavedení povinné maturity z matematiky (která se pak jako fata morgana opět vytratila). To byla černá labuť, která ale hodně rychle zmizela kamsi do jiných krajů.  

Zcela jistě do této kategorie patřil covid!  

To byla jedna velká černá labuť, byť tehdy s rouškou, která přinesla dálkovou výuku, digitalizaci výuky, (dočasnou), zoufalé rodiče, žáky v pyžamech před monitory a naivní představu, že by vzdělávání mohlo fungovat jinak. 

Výsledkem bylo sice spíše zjištění, že na dálku se dá lépe improvizovat než vzdělávat, ale zrnko změny bylo zaseto. Jen zatím moc neklíčí.

A co příští černá labuť? 

Jaká událost by mohla skutečně otřást školstvím, takříkajíc od křídla ke křídlu?

Možná padne ministr?? 

Ale to se stalo už tolikrát - od revoluce čtyřiadvacetkrát, což je samo o sobě dost skandální, a navíc se nic zásadního  nezměnilo. 

Patrně se jednoho krásného dne ukáže, že vědomosti nejsou vůbec tak důležité, jak jsme si mysleli, to by mohla být černá labuť měnící školství...

Že děti potřebují trávit víc času v přírodě, hrát si, objevovat a budovat vztahy, namísto celodenního sezení v lavicích.

 I když si myslím, že se to už ví, ale nikdo s tím nic nedělá. 

Černou labutí by v tomto případě bylo rozhodnutí o zrušení povinného školního sezení v lavicích ze dne na den.  

  Nebo někdo rozhodne, že maturita je pouhý relikt a už ji nepotřebujeme. 

Je zrušena. 

Krásná černá labuť.

Protože stejně víc o kvalitě absolventa řekne jeho kreativita než schopnost napsat sloh na téma "význam knihy v dnešní společnosti". Ale to je zatím vize budoucnosti.

Anebo se jednoho dne ukáže, že učitelé jsou něčím nenahraditelní, že technologie, ve kterou tak bezmezně věříme a sázíme na ni, nikdy nenahradí lidský kontakt a opravdovou diskusi. 

Ale i to je spíš utopie než černá labuť. 

Labutí by asi byl i prostý fakt, že umělá inteligence nahradí  celou školní administrativu 

a učitelé budou mít čas skutečně učit. Ale to už jsme spíš v oblasti sci-fi. 

Každopádně jedna jistota tu je – školství se mění. 

Ale tak pomalu, že i ta černá labuť se občas zastaví a ptá se: 

"To je jako vážně?"

 Ale vlastně ono je docela dobře možné, že černou labutí už je teď to, že si potřebu změn ve školství uvědomujeme.

A možná i to, co jsem se dozvěděla na nedávném školení....? Že totiž naši zákonodárci vyjmuli ze zákona tvrzení, že učitelé mají v zaměstnání  nějakou psychickou zátěž. 

 Nemají. 

Podle zákona.

 Takže i vtipy o učitelském pavilonu v Bohnicích už jsou vlastně pasé. Učitelé žádnou psychickou zátěž nemají. Jsou úplně vyklidnění, tedy podle zákona. 

Jako nemoc z povolání tedy mohu mít pokřivená záda či karpální tunely, ale s psychikou školství prý nic nedělá. 

Zajímavý úhel pohledu. Mohla by to vlastně být i další černá labuť...?

I když vlastně ne, žádnou revoluci to nepřineslo. 

Takže čekáme na černou labuť ve školství vytrvale dál