Výstava

 Naše první výstava. 

Nikoliv ovšem aktivní, byli jsme na čumendu. V Letňanech. 

A protože to bylo propojeno i s veletrhem chovatelských potřeb, užili jsme si i jiných zvířátek. Byla to tedy docela mega akce. 

Setkali jsme opět i s Torinkovou maminkou. Už ji tedy přerostl. A krom tohoto rodinného setkání tu tedy bylo pejsků, prostě jako psů....

  O víkendu ráno by se jist dalo dlouho spát, ale proč, když se v Letňanech koná výstava psů? Z našeho úhlu pohledu akce, kde se čivava cítí jako lev a rádoby ladná procházka ukázněného psíka v kruhu rozhoduje o osudu  těchto čtyřnohých šampionů.

A že z nich budou šampioni potvrzovalo obrovské množství medailí a pohárů, které čekaly na své nové majitele. 

Už na parkovišti, před kterým se dlouhá a takřka stojící tvořila kolona, takže dojet bylo trochu dobrodružství, bylo slyšet frenetický mix štěkotu, pokynů typu „nežer to!“ „zůstaň“ či „zmlkni“, jekotu dětí a nervózního odkašlávání vystavovatelů.  

Uvnitř to vypadalo trochu jako na tureckém trhu, chaos, mraky věcí, štěkot a dohadování se.   Na první dobrou jsme se navíc dostali do pavilónu potkanů, odkud jsme tedy rychle vycouvali. To nejsou mazlíčci podle mého gusta. 

Prodíráme se dál přecpanou nákupní zónou a hledáme psí halu. Nejlépe tu s jezevčíky.

Našli jsme.

 U přehlídkových koberců je to trochu jako na módní přehlídce, kde modelky mají čtyři nohy, ocas a občas i bryndáček. 

„Tady máme šampiona z loňska,“ šeptá mi paní v svetru s jezevčíky, ukazujíc na mohutného bernardýna, který právě obřím jazykem umyl obličej třem dětem, které vřeští radostí i odporem. Pes se tváří, že vyhrál už jen tím, že tu je.

Přesouvám se k závodnímu kruhu, kde právě soutěží jezevčíci. Je jich tu tolik, že chvílemi nevím, zda nevidím dvojmo. 

Tori je logicky jak v Jiříkově vidění.

Sledujeme dění v kruhu.  Rozhodčí má výraz téměř vlídný. Pečlivě prohlíží jezevčíkům zuby, ocas, uši, což by třeba v parku klidně mohlo skončit ukousnutým malíčkem.

 Tady ale ne, tady je všechno úplně jinak.

 Jeden z pejsků, asi rebel od podstaty, najednou odmítá běžet a raději předvádí, jak umí mrtvolku.

„To je protest proti systému,“ směje se liberální mladý páníček a doufá, že to rozhodčí ocení jako osobnost.

Zdá se mi, že starší páníček psím  rebelstvím ( ba ani synovým nadhledem), tak nadšený není a chystá se k nějaké slovní ekvilibristice, ale od toho jdeme raději pryč. 

V kavárenském koutku zaslechnu polohlasný dialog:

 „On má nervy, víš. Jako já. Jsme propojení.“

 Říká to pupkatý pán s knírem o svém pinčovi, který právě vrčí na jeho kelímek s kávou. Zjevně je dva ještě soutěžní vystoupení čeká. 

   Jezevčíci z Toriho rodné chovné stanice si opravdu ve finále odnesli několik medailí.

 My si nesli domů několik předražených pamlsků, které prostě nešlo nekoupit.....

Také jsme od chovatelky dostali rodný list, takže Tori má už všechny dokumenty pohromadě.

Jen nevím, zda někdy dostane i své další papíry, které si vysoutěží.  Výstava byla sice netradiční zážitek, ale asi to ve finále nebude nic pro nás. No, uvidíme...