I Brno má své podzemí.
A nejen to v přeneseném smyslu
( i když uznejme, že některé jeho vtipy a zvyklosti na první dobrou pochopí opravdu jenom místní.)
Ale tentokrát mluvím o tom opravdovém podzemí. O chodbách, sklepeních, kostnicích
a tajemstvích pod dlažbou.
Je jich tady víc, než bych čekala.
My, Pražáci, jsme
zvyklí, že když se kopne do země, najde se minimálně gotický základ nebo
zapomenutý vodovod z Rakouska-Uherska.
Ale Brno?
Tam přeci nemůže nic být?
A ejhle, ono si pod zem schovalo celou jinou dimenzi.
A nejen tu vinnou.
Začali jsme nenápadně, Labyrint pod Zelným trhem.
Čekali jsme pár sklepení, možná sud
s vínem, pár informačních cedulí.
A
místo toho jsme se najednou ocitli v jiném století, mezi alchymisty, lékárníky,
vinnými kupci a vůbec celou plejádou postaviček, které by člověk nečekal tak
blízko moderního centra.
V hlavě mi běžela myšlenka:
Proč se o tom nemluví víc?
A pak mi došlo, právě proto. Brno si svoje poklady hlídá.
Není to město, které by vám všechno
vybalilo na prvním rande.
A
když jsme si mysleli, že jsme podzemí tak nějak zvládli, někdo utrousil:
„A byli jste v kostnici u svatého Jakuba?“
Nebyli. A měli jsme být. Protože stát
obklopen druhou největší kostnicí v Evropě a přitom slyšet, jak vám průvodce
klidně vypráví, že tady odpočívá padesát tisíc lidí, to je zážitek. Ne
morbidní. Spíš netradiční. A možná bych řekla, že až pokorný.
A pak už se to vezlo, vodojemy na Žlutém kopci, kryty z doby studené války, sklepení staré radnice...
Jako by Brno mělo pod nohama celý jiný svět, který funguje paralelně s tím povrchovým. Místo šumících turistů jen kapky vody. Místo blikajících výloh ticho a chlad.
Lze
konstatovat, že Brno má svoje něco.
Něco, co se nenechá hned popsat. Musíte jít pod povrch. Doslova i obrazně. A
pak zjistíte, že tohle město není jen o Joštovi, který drží něco, co vypadá jako kopí, ale je to vlastně spíš taková větší jehlice na šálu.
Brno
je město vrstev. A když máte trochu trpělivosti, odmění vás za to víc, než jste
čekali.
Žádné komentáře:
Okomentovat