Wellbeing

Wellbeing. Magické slovo, kterého se školství chytlo jako klíště. Krásně se vyjímá 

v grantových žádostech, na školních webech i v mediálních výstupech. Všichni najednou masivně hlásají, že jejich programem je hlavně welbeing.

Když se podíváte na strategické dokumenty některých škol, máte pocit, že jste vstoupili do oázy porozumění a pohody. 

Jenže pak přijde realita. A ta bývá neúprosná. Většinou diametrálně odlišná. Nebo minimálně hodně různorodá, někde to jde, jinde zase dost drhne.

Ve školách, kde to vždycky fungovalo lidsky, se o wellbeingu nemusí hlasitě mluvit,  je tam přirozeně přítomen. Vztahy mezi učiteli a studenty nestojí na nařízení shora, ale na obyčejném respektu.

 Jenže pak jsou tu školy, které si slovo „wellbeing“ daly tučně na titulní stránku webu, aby zakryly, že realita je spíš toxická než vlídná. Studenti i učitelé tu čelí neviditelným tlakům, dusivé atmosféře a přetvářce, kde se „péče o duševní zdraví“ smrskla na povinné workshopy a dobře napsané výroční zprávy.

A tím jsme zase na začátku nekonečného příběhu školství. Jeho reformy, či minimálně zlidštění. 

Někde se snaží tvořit bezpečné prostředí jednoduše proto, že jim na lidech záleží. 

Jinde sázka na wellbeing slouží jen jako Potěmkinova vesnice, za níž se skrývá zkostnatělý systém a přístup „hlavně to dobře vypadalo“. 

Ve výsledku platí jedno: žádný projekt, sebelepší strategie ani vzletné fráze nikdy nenahradí obyčejnou lidskou slušnost. 

A tu, bohužel, do škol žádná metodika nepřinese. Logicky, není to jen o školství, podobný problém s wellbeingem / a nejen s ním/ je všude. Akcentuji školství, protože ho trochu znám. Ale takový wellbeiing kupříkladu ve zdravotnictví, to by také jistě bylo dobré téma. 

Nicméně, dnes je to ze školních lavic.