Zas a znova

 

Mnohé věci se nám vrací. 

A tím úplně nemyslím kupříkladu módní retro styl, kdy se do ulic triumfálně vrací zvonáče, ačkoliv kdysi jsme se dušovali, že je na sebe už nikdy nevezmeme.

Spíš mě napadá recyklace dějin. Jako by nám minulost procházela přes třídicí linku a znovu se objevovala v novém, modernějším kabátě.

Tak třeba jsem zachytila, že se vrací branná výchova. Sice se jmenuje jinak, ale vrací. Naše generace si ji pamatuje jako hodinové sezení v tělocvičně, kde nás učili, jak si navléknout plynovou masku a pak v ní pět minut hyperventilovat, protože nám nikdo neřekl, že se v ní taky dá dýchat normálně. Pak v pláštěnce a s pytlíky na rukou, aby jaderný prach nepronikl na kůži, čemuž rafinovaně bránily zavařovací gumičky, se vyráželo na branný pochod. Lidově zvaný pochoďák. Pěkně se zátěží. Abychom byli branně připraveni!! 

 Dnes se logicky bude jmenovat jinak, myslím, že „výchova k bezpečnosti“ nebo „obrana vlasti 2.0“, ale princip je stejný, naučit mládež, že svět je nebezpečné místo a že stát si jejich ochranu vezme na starost. 

Tedy pokud se jim podaří uniknout z budovy školy během simulovaného útoku, což u některých typů školních dveří dnes bývá dost neřešitelný úkol.

 Nicméně, návrat kolektivní obrany před válkou je zpátky.

Tím pádem se  vrací  i vojna.

 Asi se tím nemyslí dvouleté ideologické přeškolování, co nejdál od domova, pod dohledem soudruha důstojníka s knírem a vášní pro buzeraci. 

Ale nějaká forma vojenské služby se vrací. 

Doba si to žádá. Nebo se o tom dost hlasitě mluví, že je potřeba vojnu vrátit. 

Takže se vrací v nějaké podobě plno věcí.

Co je ale podle mého největší historický comeback?

 Strach. 

S tím se hodně dobře pracuje.

Dějiny nás naučily, že když už se bojíme, tak pořádně. 

Během studené války jsme se báli, že nám sem někdo pošle raketu. Strach byl přiživován ze všech stran.

 A docela to fungovalo. 

Pak jsme se na chvíli přestali bát, všechno se zdálo být sluncem zalité.

A ejhle, zase je to tu! Strach se stal dobrým nástrojem všech různorodých mocipánů. 

Nabízí se strach z bídy,  z nezaměstnanosti, z okupace, je tady strach z války, strach z celního zdražování, strach i z toho, že se v noci podíváme na zprávy a zjistíme, že jsme jeden špatný krok od toho, aby se celá planeta rozhořela jak zapomenutý hrnec na plotně.

Prostě se obavy a strach vrátily v plné parádě. V převleku, logicky, ale jsou zpět jak nevítaná tetička na rodinné návštěvě. Minimálně v mediálním prostoru se s ním aktivně pracuje.

 A tak si tak přemýšlím, co všechno se ještě vrátí? 

Měnová reforma? 

Fronty na banány?

 Nebo třeba závazky kolektivů pracujících k výročí něčeho důležitého?

No, uvidíme. 

Něco už má k návratu dobře nakročeno, něčemu se zatím  bráníme, něco se vrací pěkně maskované a chvíli trvá, než nám docvakne, že tohle už tady přece bylo??

Ať už je to jakkoliv, jedno je jisté: zapomnětlivost lidí je ta nejspolehlivější recyklační linka historie. 

Stačí počkat pár dekád, a všechno je zase nové, moderní a samozřejmě nezbytné. Musí se to prožít, aby se pochopilo, že tudy asi cesta nevede?

 Zbývá tedy jen otázka,  jakou že recyklací nás dějiny překvapí příště?