Konce...

Kdysi jsem si myslela, že stáří je takovým bonusem k životu. Dokonce nás kdysi učili o úctě a respektu ke stáří, což tu moji naivní představu utvrzovalo.

 Je to přece takové finále. Člověk si v něm užívá toho zaslouženého odpočinku, utrácí peníze, získává úctu a respekt a… vlastně tak nějak sklízí, co zasel!!?

 Po letech vyplněných prací, péčí o rodinu, různých každodenních starostí či radostí, máte najednou peníze, rodinu kolem, pěkný domeček a klid…?

Už žádné hektické dny, kdy běháte po pracovních schůzkách nebo zuby nehty stíháte práci

a děti. A vlastně nestíháte nic, protože pořád pracujete a času je tak málo…

Za to všechno se vám logicky společnost určitě ráda vděčně odmění?

 Tak to asi musí být, ne? 

Nevím, jak dlouho mě tahle naivní představa držela.

Jediné, co z toho platí, je tvrzení, že všechno je jinak.

Jaká je tedy realita?

Většinou jsme samozřejmě víc svědky tragických kolapsů na konci života. Bídy, nedostatku, osamění, nemocí. Nezájmu a nepohodlnosti.

 Často čtu, nebo i vidím a setkávám se s příběhy, kde starší člověk skončí bez práce, bez rodiny, bez střechy nad hlavou. A to dokonce i bez jakékoliv dramatické fatální předchozí chyby. Prostě zestárnul a basta. Žádné grandiózní finále, třešnička na dortu. Naopak, dramatický sešup a všechno je na konci úplně jinak. 

Prostě je najednou „nepotřebný“. 

Všímám si toho hodně i při výuce dějepisu. Když mluvíme o velikánech, kteří kdysi změnili svět, často jejich odstavec v učebnici zakončuje dovětek o zneuznání na konci života. Nebo až jakési posmrtné uznání.

I většina medailonků na wikipedii končí poznámkou 

„Zemřel v zapomnění a bídě!" 

O ženách velikánkách se moc neučí, ale předpokládám, že to mají stejně. 

Takže překvapivě nejde o nový jev, vyvolaný drsnou digitální současností, byť dnešní doba rozhodně není pro starý!

Asi to tak se vztahem ke staré generaci bylo odjakživa, konec asi nikdy nebýval žádná hitparáda. Určitě nemůžeme spoléhat na to, že „konec dobrý, všechno dobré“.

 To bychom si pak museli připustit, že život je jako pohádka, která se vyřeší hezkým koncem. Což není, jak všichni víme.

Dneska je to vlastně, navzdory mé počáteční premise, paradoxně v něčem trochu lepší, minimálně v té verbální poloze. ¨

Nemáme třeba starobince či chudobince, už ani domovy důchodců se neříká. Žijeme v době domovů pro seniory, seniorhousů.

Eldéenky se do tohoto schématu sice dají zařadit rovněž, stejně jako hospice, ale to už bych se dostala do úplně jiné úvahy.

Vracím se k tomu, jak to tedy většinou na ta stará kolena funguje?

 Co tedy platí? 

Asi to, že stáří není pro sraby.

 Být starý fakt není žádná výhra a jen takové optimistky, jakou kdysi bývala Květa Fialová, to dokážou přetavit v dobu plnou éterického prožívání a permanentní radosti.

Lékem na přežití je zdravý cynismus a velká zásoba pragmatismu.

Platí ale i to, že se s tím nic nenadělá, takže je třeba s tím žít.

Asi do okamžiku, dokud to jde.

Takže takové to carpe diem.

On je to takový logický životní oblouk, na začátku života vám tleskají za každý krůček, na konci se od vás čeká, že budete tiše šoupat bačkorami.

V lepším případě jste neviditelní, v horším na obtíž.

Nečeká vás žádná třešnička na dortu, spíš spálený okraj plechu, který nikdo nechce. Trochu cynismu na závěr, ale často to tako opravdu bývá.

Co s tím?

I v pozdním věku se dá být hlasitý, svobodný a nespoutaný, to zcela určitě. Pokud je tedy člověk zdravý a má našetřeno.

 A kdo ví, třeba právě to je ta pravá třešnička.

   Každá doba má svou vlastní posedlost budoucností a mládím. Teď je to jen viditelnější, ostřejší, protože žijeme déle.  Technologický svět má hodně rychlý krok.

Nejde o nic nového pod sluncem. Přesněji řečeno, ne že by to někoho překvapilo.

Je to prostý fakt, že tahle země prostě není pro starý.

Nebo možná jen tahle doba? Je rychlá, roztěkaná, nedoslýchavá vůči hlasům, které nejsou tak pronikavé.

 Nepočítá s nimi. Nemá na ně čas.

Nikdo na to neupozorňuje, protože se to děje potichu. Lidé mizí z obrazů, z rozhovorů, z plánů.

Čím méně potřebujete, tím méně jste vidět.

A na konci? Žádný dortu. Spíš už jen ubrus, který se pomalu stahuje ze stolu.

Ale možná to není vina této země. Možná je to jen způsob, jak svět funguje. Odjakživa.

 A my si toho jen teď, ve chvilkové tichu zjitřeného období nějak víc všímáme.