Na co to je?

 

Čím dál tím víc přemýšlím, proč vlastně vůbec pořád máme školy, nějakou základní školní docházku?

 Abychom se něco naučili, nabízí se logická odpověď. Respektive, abychom děti něco naučili.

Nicméně realita je trochu někde jinde. 

Zejména v zjitřené době kolem přijímaček je to vidět dvojnásobně.

Totiž, že  školy už dávno nejsou místem poznání, ale továrnou na testy. 

Stačí se podívat na přijímací zkoušky, potažmo na maturitní zkoušku.

Celé roky se učíte, nebo spíš jste nuceni navštěvovat hodiny dějepisu, zeměpisu, fyziky, tělocviku, ale pak přijde onen zkouškový a předzkouškový čas, kdy se připravujete na osudovou zkoušku, tedy test z češtiny a matematiky. 

Všechno ostatní?

Balast. Ztráta času. Nezájem.

Učitelé se sice snaží někdy ještě vdechnout  těmto svým předmětům smysl, ale když dítě slyší doma i ve škole, že se to stejně nebude hodnotit a hlavní je se dostat na střední, potažmo odmaturovat, co si z toho asi odnese? Stěžejní je přívlastková věta a kvadratické rovnice, na těch je postaven minimálně přijímací systém. Nic jiného se nezkouší, na ničem jiném (takřka) při přijetí na střední nezáleží. 

A tak proč dělat to ostatní?

Proč se vůbec pořád učit dějiny, když se z nich prý stejně nikdo nepoučí? 

Proč vědět, kde leží nějaká Burkina Faso, když si to můžu vygooglovat? Na co rozumět fyzikálním zákonům, když do zástrčky zapojím co potřebuji, a hotovo? 

A tělocvik? Vždyť tam se akorát člověk zapotí a unaví. K přijetí na střední mi to stejně nepomůže...

Školství se zvrhlo v dril přijímačkových testů.

Místo toho, aby děti rozvíjely kritické myšlení, kreativitu a zájem o svět, biflují se algoritmy na správné zaškrtávání.

   Pokud je - podle vzletných frází v mediálním prostoru či ve výročních zprávách škol-  cílem školní docházky připravit děti na realitu, pak ta realita podle našeho systému vypadá asi takhle: nauč se šablony, splň testy, získej papír s razítkem. 

Kdysi se tomu říkalo bumážka. Dnes certifikát.

 Hlavně se neptej proč.

Aby se vůbec někdo na školu dostal, rodiče platí drahé přípravné kurzy, protože se ví, že bez nich je šance mizivá.

 Takže se učíme ne to, jak se orientovat ve světě, ale jak obelstít testovací systém. Kdo to pochopí dřív, má výhodu. 

Kdo se chce skutečně něco dozvědět, má smůlu.

Má tedy takové školství ještě smysl?

Pokud jediným cílem vzdělávání je naučit děti projít testy, pak odpověď zní: ne. 

Pokud chceme, aby škola vychovávala vzdělané a myslící lidi, pak musí skončit posedlost přijímačkami a návrat k tomu, co má škola dělat – rozvíjet, objevovat a učit.

Jinak můžeme učebnice rovnou vyměnit za příručky „Jak hacknout CERMAT“ a říkat si, že jsme děti opravdu něco naučili.

A samozřejmě mi nedá přiživit se na klasické vzpouře proti ustáleným spojením. Vždycky se na to někdo chytne, vytáhne to ze zkoušek a dělá z toho bouři ve sklenici vody. 

Letos je to pečený vařený. Děti měly testu doplnit to vařený. 

Nemyslím si, že na znalosti podobných spojení, frazémů, přísloví a dalších klasických obratů stojí  vzdělání. Ostatně ani přijetí na školu na tom nestojí, jde asi je o bod, ale rodiče a mnozí komentátoři se na tom vozí, jak moc je to zbytečné. Asi je, ale ve finále, když dítě doplní do věty, kde je jasné zadání

 a mluví se o přídavném jméně, tedy do věty, Prokop byl u nás často, byl u nás pečený......... 

A on sem doplní kuře či krocan, pak to o nějaké schopnosti neřku-li jeho předpokladu studovat střední školu vypovídá. 

Třeba by měl zvolit práci kuchaře a byl by určitě úspěšnější než na nějaké střední škole...   

A já osobně si myslím, že kdo čte a je trochu zvídavý, takové spojení mu problém nedělá. A vědět by ho mohl...