Poslední zvonění

 Jde o tradiční loučení maturantů s běžnou školní docházkou. 

Teď už je čeká jen doladit přípravu na maturitu, udělat zkoušky na vysokou a hurá na prázdniny. 

  Poslední zvonění je zajímavý relikt nedávné minulosti. Ač se zdá, že je tu od nepaměti, pravdou je, že vzniklo v padesátých letech dvacátého století. 

Asi aby i ta drsná padesátá zanechala nějakou pozitivní stopu? 

Tak to patrně není, ale zvyk z padesátých let tu prostě z nějakého záhadného důvodu přetrval. 

On ten jeho přesný původ není úplně známý, nebo ještě přesněji, mně není známý, ale tipovala bych, že v padesátých letech to asi neznamenalo nic pěkného. Nebo třeba i ano, konec školy je většinou vnímán pozitivně v každé době, rozhodně ale nebyl pojímán s dnešní emoční silou. 

Ta nese stopy spíš devadesátých let, to se zvyklost posledního zvonění výrazně rozšířila.

 Šlo hodně o uvolněnost devadesátek, o oblíbenost školních oslav a také, překvapivě, na vzrůst důrazu na důležitost maturitního vzdělání!!

 Tehdy se  tedy víceméně formovalo to, co dnes vnímáme jako tradiční poslední zvonění. 

S průvodem, zpěvem, křikem, převleky, maskami a dalšími rituály. 

Pravda, znala  jsem i školu, kde rituálem odcházejícího ročníku je zdemolovat školu, což se těžko chápe, leč je to tak. 

Nicméně, ve většině civilizovaných škol mají poslední zvonění tak trochu jako přes kopírák. Zpěv, tanec, zábava. 

Jako den plný emocí. 

U nás letos končí čtyři třídy. Tedy poslední zvonění byl docela mazec. Ale zajímavý, byť třeba rituál počmárání mladších spolužáků moc nechápu. 

Ale skoro všichni se nechali zmalovat a pak své čmáranice hrdě nosili nejen po celou dobu výuky, ale kráčeli s tím i domů. ....??

Je to hlukově náročný den. Řekla bych, že vše decibelů dosahuje kritické hranice, kterou by hygiena označila za zdraví škodlivou.

Leč, přežili jsme. 

Maturantům odzvonilo. 

Teď už jen aby odmaturovali.