Brno

 Říká se, že kdo si jednou zkusí Brno, ten si ho nějakým zvláštním způsobem zamiluje. Nebo ho začne nesnášet. 

Tak jsme to o Velikonocích zkusili. 

Místo abychom se prodírali davy po Karlově mostě nebo stáli frontu na volný vstup do Senátu, zkusili jsme velikonoční změnu.

 Směr: Brno. 

Město, o kterém se říká leccos – od zlaté lodi až po vtípek, že jde o poslední obydlenou zatáčku před Vídní.

 Ale i předsudky si zaslouží občas dovolenou.

A tak jsme tam byli. V klidu, v poloprázdném městě, které si očividně ještě nestihlo všimnout, že by mělo být metropolí. Žádný stres, žádné spěchající davy, dokonce i tramvaje jaksi... zvolna. 

Tedy, šaliny, abych byla přesná.  Jako by i ony věděly, že není kam se hnát.

Pozvolna se objevoval takový aha efekt. 

Trochu jako když čekáte akční film plný divočiny a najednou se ocitnete v tiché, něžné komedii s duší. „Nuda v Brně“ to nebyla. Spíš klid. Neskutečný klid.

 A ne ten podezřelý, že něco není v pořádku. Takový milý, tichý klid, který se vám zavrtá pod kůži a najednou zjistíte, že se vám vlastně nechce zpátky.

Všechno je tu nějak blízko. A menší.

 Dokonce i Jošt, kterého známe z legend jako dvoumetrového chlapa s kopím, je ve skutečnosti... no, řekněme, že čekali jsme víc.

 A brněnský orloj? 

Radši o něm nemluvit – ne kvůli jeho tvaru, ale protože každé další slovo by mohlo zkazit to potutelně dětské „fakt jo?“ v očích každého návštěvníka.

A pak je tu Špilberk, který si tu jen tak sedí na kopečku a tváří se, jako že hlídá. 

Vlastně celé Brno se tak trochu tváří, že hlídá, ale přitom tiše vyčkává, kdo si ho všimne. A kdo ano, toho si Brno zpracuje. Ne velkými gesty, ale drobnými detaily – výběrovou kávou ve vnitrobloku, kostkami na dlažbě, co se nesnaží být rovné, nebo tím, jak vám cizí paní popřeje „hezky“ bez jakéhokoli důvodu.

Když jsme večer seděli v kavárně a pili  moravské víno, napadlo mě, že Brno není o tom, co všechno má. Ale o tom, co se v něm nemusí. Nemusí se předvádět. Nemusí se spěchat. Nemusí se prostě nic. 

 A možná právě proto nám bylo tak dobře.

 Až jsme si říkali, že příště zkusíme zůstat o den déle. Jen tak. Protože Brno.

Zlatá loď, vážně.  Nebo taková zlatá šalina. Jen z ní občas někdo omylem vystoupí na špatné zastávce, pak má asi jiné pocity. 

 Ale kdo na ní zůstane, tomu se začne líbit ta pomalá plavba mezi kavárnami, Joštem a tím zvláštním pocitem, že na chvíli vůbec nic nemusíte. 

I když jdete zítra do práce.