Adventní

 Je tu první adventní neděle. 

Na Ondřeje

Co se v mládí naučíš

 Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš, praví české pořekadlo. 

V podstatě s ním souhlasím, byť místy v realitě vidím hodně věcí, které jsme se prostě v mládí nenaučili, ačkoliv jsme se je učili. Vypadá to, že život má rád výjimky. Ale někdy jich má tolik, že se člověk ptá, zda nejde o pravidlo. Kolik toho, co jsme se v mládí učili a dnes to nikde nenacházíme? Nebo to hledáme dost urputně a ztuha?

Třeba jazyk. Kolik dospěláků se v pozdějším, ba i pozdním věku, učí angličtinu, kterou měli ve škole od třetí třídy? A přesto dnes plní jazykovky lidé, kteří sice mají na dávném vysvědčení z angličtiny jedničku, ale skutek utek.  

Často vidím dospělé v plaveckém bazénu, kterak se pod vedením učitele učí plavat. Někteří doslova, jiní pilují styl. S plaveckou destičkou a statečně zápasí s kraulem. Také to bývá předmětem školní výuky, přesto se to v mládí nenaučili.

Zatímco v dětství se z tělocviku všichni většinou spíš ulejvali, v dospělém chodí cvičit dobrovolně a rádi, učí se třeba i běhat. Ve Stromovce potkávám takových běžeckých kurzů plno.

Objevování historie je kapitola sama o sobě. Vždyť kolik jedinců v dětském věku bavil nebo baví dějepis? Zato dospělí lidé se s objevitelskou  jiskrou v oku účastní přednášek o Přemyslovcích, chodí na komentované prohlídky hradů, kupují historické romány a lamentují, že je to ve škole nenaučili.

 V dospělém věku jde to učení logicky hůř než ve školním čase, příležitost naučit se to tady byla, stejně to mnozí řeší až v okamžiku, kdy dostanou rozum. Docvakne jim, že to potřebují. Začne je to bavit. Důvodů, proč jsme se to nenaučili právě v mládí, je řada. Některé jsou logické, mají své opodstatnění. Jiné jsou vysvětlitelné třeba leností, jinými zájmy, nedostatkem příležitostí nebo i neinspirativním rodinným prostředím.

Proč to tedy  v mládí nešlo? Možná proto, že jsme byli líní. Nebo nás lákalo něco jiného. Nebo nám učitel nepředal jiskru. Anebo jsme prostě museli nejdřív zestárnout, aby nám došlo, že znalosti nejsou pro známku, ale pro život.

Když se v mládí mnoho nenaučím, doháním to v dospělosti. Ztuha, ale většinou s radostí a zájmem.

Takže se nám povedlo úspěšně vyvrátit platnost prastarého českého pořekadla. To se sice  tváří jako neprůstřelná pravda, ale všechno ukazuje, že realita je pestřejší. Možná tedy nejde o to, co se naučíme v mládí. Ale kdy nás to konečně začne bavit

Tudíž to pořekadlo můžeme klidně převrátit: Co se v mládí nenaučíš, ve stáří tě to sice stojí víc potu a peněz, ale často tě to začne bavit. Lze to samozřejmě nahradit i jiným pořekadlem, jako že nikdy není pozdě. 

Na kraul, angličtinu ani Přemyslovce.

 

Ťuk ťuk..

 Prosinec už klepe na dveře.

 Někteří ho vítají s rozzářenýma očima, těší se na světýlka, cukroví a adventní klid.

Jiní se na něj dívají s mírnou panikou a šeptají si nové měsíční motto:

„Co všechno ještě nestihnu?“

Všudypřítomná světýlka začínají blikat, kalendáře se plní, a punč volá tak naléhavě, že mu málokdo odolá.

Je to tady. Navzdory tomu, že mnozí z nás jen sledují narůstající seznam úkolů

 a nervózně vzdychají, že ten seznam je přitom delší než dny v měsíci.

Návštěvy, koledy, rodinná i přátelská setkání, to vše se mísí do malého prosincového chaosu, který ale zvláštním způsobem zahřeje.

Ať tedy už patříte do kterékoliv skupiny, těch nadšených nebo těch mírně vyděšených jedno je jisté, prosinec je vždycky malý zázrak i chaos zároveň.

Tak si připravte punč, utáhněte šálu a zkuste ho přivítat s úsměvem… nebo alespoň

s dobrou kávou na rodinném setkání.

 Protože když už nic jiného, alespoň si můžete říct:

„Já jsem to přežil(a) – a ještě s úsměvem!“ 

V lavicích

 Sedět v lavicích je často synonymem určité životní etapy.  Jo, to když jsme chodili do školy… Navzdory určité modernizaci a proměnám školních interiérů si stále neseme určitou představu o tom, co lavice znamená. Pravda, už to dávno nejsou pradávná propojená sedadla s lahvičkou inkoustu na stole, jak je známe z Cesty do hlubin študákovy duše, jde pořád o určitý symbol. 

A pořád se tam děti kroutí celé hodiny, pořád se v lavicích pošťuchují a pořád je nějak poznamenávají. Žvýkačkami na spodní desku či malůvkami na té horní. Tyto stopy nejsou jen vandalismem, možná vůbec nejsou negativní, byť hospodářka školy si to jistě nemyslí.

Jsou stopami života, drobnými připomínkami, že lavice není jen pasivním nábytkem, ale tichým svědkem dětských příběhů.

Už neexistuje oslovská lavice, to už je skutečně relikt minulosti.

 Ale kupříkladu boj o ty zadní a neoblíbenost první lavice trvá pořád. Je tomu tak i mezi dospělými, kdykoliv je nějaké školení, automaticky se většina lidí sune do zadních lavic. Do té první se chce jen málokomu. 

Do první lavice tedy většinou usedne jen odvážlivec, který se nebojí být na očích.

Když při pohledu na lavice popustím uzdu autorské fantazii, pak vidím víc než jen dřevo poškrábané desky. Vidím tisíce příběhů, které se po ní převalily.

Taková lavice toho slyšela: první rozpačité pokusy o představení sebe sama, tajné poznámky mezi žáky, první „zamilované“ pohledy přes lavici a samozřejmě i hádky o tužky, gumu nebo místo u okna.

  Lavice nezná školní rozvrh ani dnešní módní trendy, ale pamatuje proměny dětí, které seděly, rostly a měnily se. Pamatuje víc než nepovedené písemky . Zná všechny ty drobné lidské radosti a školní trable, které se do kronik nezapisují: tajné lásky, první básně, které nikdo nikdy nečetl, první důležité neúspěchy, první vítězství. 

Zároveň je svědkem každodenního rytmu školy – zvuku zvonku, šustění sešitů, smíchu na přestávce, pošťuchování v řadě.

Lavice je malým svědkem velkých dějin i obyčejného života, který se v učebnách odehrává každý den.

Lavice tedy není jen kus nábytku. Je symbolem našeho vztahu ke vzdělání, k ostatním a k sobě samým. Je svědkem našich úspěchů, trapasů i drobných radostí. A ať už sedíme v první nebo v poslední řadě, vždycky nese kousek našeho příběhu, stejně jako my neseme kousek příběhu těch, kteří seděli před námi.

No, a my na státní škole, ještě musíme lavice pečlivě evidovat, kontrolovat jejich štítky, aby se náhodou neztratily. 

Nebo nepřemístily z jedné učebny do druhé. 

Takže to s sebou nese i trénink pro odolnost vůči byrokracii. A také určitou výchovu k pořádku… Jeden doslova žasne, co všechno jedno zamyšlení nad školní lavicí přináší.

A kdo ví, možná právě proto na nás lavice působí tak důvěrně. Když si do nějaké sedneme ,třeba na školení, v kurzu nebo i na rodičovské schůzce, hned nám naskočí vzpomínky na naše vlastní školní eskapády. Ať už jsme byli v zadní řadě za tichého rebela, nebo vepředu za snaživce.

Tak až příště usednete do lavice, zkuste ji nevnímat jen jako kus dřeva či plastu. Možná se vám vybaví tajné psaníčko od spolužáka, první pětka z diktátu nebo i ten nesmrtelný boj o místo u okna. 

Prostě zase zpátky v lavicích, jako za mlada.... 

U Holubů

  

Slavná policejní protimafiánská razie U Holubů měla letos kulaté výročí. V roce 1995.  Sice už v květnu, ale to nic nemění na tom, že stojí za to si tuto událost připomenout. 

Letos tomu tedy bylo třicet let od okamžiku, kdy byli z Prahy vypráskáni tehdejší ruští mafiáni. 

Z pražské Štefánikovy ulice tehdy vzlétlo docela vyplašené početné ruské mafiánské hejno, které tu nikdo oplakávat nemusel.

 Byla to slavná mega-akce, myslím, že i úspěšná, která dlouho plnila mediální prostor. 

Dneska se o ní moc nemluví. A holubi se logicky vracejí...

Připomínám ji v rámci výuky o devadesátkách.

A čím víc o tom všem s dětmi mluvíme, tím víc mi dochází, jak to byla tehdy velká akce, rychlá, odvážná, úspěšná.

A zjevně asi už neopakovatelná. 

 Vůbec, z hlavně z dnešního pohledu, to byla opravdu velká odvaha a risk. 

Určitě  by nebylo od věci něco podobného zopakovat.

Nicméně, právě ta odvaha tady už dávno není. 

A není to jen o tom, vypráskat odsud ruské či jiné mafiány, zločince a vůbec všechny, co nerespektují pravidla a zákony.

Ono jde i o to, jak se k tomu celému mediálně slavnému činu ve finále nakonec postavil náš stát. 

Bylo to stylem, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. 

Ano, byla to bomba, super akce. Média se mohla přetrhnout, jak horlivě a akčně se o tom referovalo. 

 A pak, celkem v tichosti,  sejmuli toho, kdo to vedl. 

Takže to, minimálně z laického pohledu, vypadalo tak, že po krátkém mediálním  standing ovation následovala česká specialita, kdy potlesk přejde v pískot a místo hrdiny máme viníka.

 Šéf zásahu skončil v poutech, protože kdo jiný by měl nést následky úspěšné akce než ten, kdo ji vedl?

Musel se soudit, obviňovali ho z bůh ví čeho. Taková pomsta na razii U Holubů. … prostě lekce z devadesátkového pragmatismu, místo poděkování dostaneš facku a razítko, že jsi problém. 

Tradice se ctí ,za hrdinství trest, za lumpárnu odměna. To trvá a do dnešních dní, stačí se rozhlédnout kolem. 

Nakonec byl sice očištěn, ale není divu, že od policie odešel.

Mafiáni si otřepali peří, my jsme přišli o chlapa, který měl odvahu.

 A razie u Holubů postupně upadala v zapomnění.

Ani ta hospoda tam už není, je tam nějaké čínské bistro. 

Turista projde kolem, aniž by tušil, že se tu kdysi psala česká kriminální historie. I my kolem chodíme taky, oči zabořené do mobilů, aniž bychom vnímali, co se tady dělo

A tak mi mimopražská malebná hospůdka U Holubů jen tuto  významnou akci připomněla. Tam se nic podobného nedělo, jen se to tak hezky jmenuje.

 Dnes bychom akci u Holubů asi potřebovali znovu, nejen na mafiány, ale i na spoustu jiných „holubů“, co nám nad hlavami klidně znovu staví svá nelegální hnízda.

Devadesátky byly drsné, ale měly grády.

Dneska po nich máme nostalgii, řešíme umělou inteligenci a máme pocit, že odvaha je cosi, co se už dávno nenosí.

A tak když jdu Štefánikovou ulicí kolem toho nenápadného domu, říkám si, že po holubech tu nezůstalato  ani pírko. 

Jenže ti noví ptáčci si klidně staví hnízda dál. Jen jim už nikdo nevypráší peří.

Malebná venkovská hospůdka nemá s mafiány vůbec nic společného, je to naše letní oáza energie při turistických výletech. 

Ale jsem ráda, že mi připomněla fakt, že připomínat události z minulosti je hodně nutné😊

 

Rukavice

Mám ráda rukavice. 

Nenosím je sice v parném létě, ale jakmile je první možná příležitost, nějaké rychle nasadím. Mám dokonce jedny i na řízení, taková prvorepubliková úchylka.

Ale třeba při cestování městskou dopravou se v nich cítím lépe, vnímám je tam spíš jako bezpečnostní prvek než oblíbenou parádu.

 Tu mám na běžné nošení. Rukavice sladěné v barvě s oblečením.

Právě rukavicemi je pro mě listopad zajímavý. 

První mrazíky jsou tady a s nimi přichází i každoroční rukavičková invaze. Všichni nasadí rukavice. A na lavičkách, plotech a v tramvajích se pak objevují osamělé rukavice, které hledají svůj protějšek. 

Často marně.

Zdá se, že listopad je měsícem velkých rukavicových neúspěchů: levá se ztratí a pravá zůstává osamělá, přivázaná k lavičce, jako by čekala na prince… nebo alespoň na jinou levou rukavici.

Procházející lidé je sledují s něhou, někdo se nad nimi uchechtne, někdo se zamyslí nad pomíjivostí všech věcí.

Já přemýšlím nad tím, jak si své rukavice uchránit. Neztratit je.

A protože už je nemám provázané šňůrkou, jako tomu bývalo v dětství, většinou je neubráním. 

Vždycky nějaká zmizí.

Těší mě tedy, při tom sledování ztraceních rukavic, že nejsem zdaleka jediná.

Listopad je vlastně detektivkou v malém: kdo ke komu patří?

Která rukavice se ještě sejde se svou dvojicí?

A hlavně, najdou se někdy?  

Možná si jen užívají svobodu, zatímco my spěcháme směrem k adventu.

Potom marně hledáme ty své a přemýšlíme, zda někdy konečně uděláme pořádek ve vlastních věcech…

Možná o nich někdo jednou napíše rukavicové Lichožrouty, jako o ztracených ponožkách…?

Možná je to jen další listopadový obraz našich ulic.

Protože listopad si v klidu (a zároveň rychle) plyne mezi mrazíky, osamělými rukavicemi a našimi malými, denními ztrátami.

Třeba v podobě lichých rukaviček napíchnutých na bodla plotů. Co když je opravdu někdo najde:-)?

                                                        Také ztrácíte rukavice:.)?

 

Třicítka

 Kdysi bývaly třídy narvané dětmi. 

Bývalo i sedmdesát děti ve třídě. 

To tedy nepamatuji, jen jsem to viděla v nějakém pedagogickém muzeu. 

Bejvávalo...

Pamatuji ale čtyřicet dětí, to jsem na gymnáziu zažila já. Pár jich sice během prvního ročníku vyhodili, ale i tak, pětatřicet dětí je slušná nálož.

A to se bohužel vrací.

Pamatuji kupodivu i doby, kdy se trendem stávalo méně dětí, s ušlechtilou myšlenkou, aby se učitel mohl věnovat i jednotlivcům.

Pak přišly doby, kdy počet dětí ve třídě snižovala klesající porodnost.

A jak se dějiny opakují, tak ušlechtilé myšlenky vyšuměly, ideu nahradily prachy a počet dětí ve třídách se začal zvyšovat.

Pak do toho vstoupil jakýsi populační boom, který zjevně úřady zaskočil, a ačkoliv trvá již dvacet let, nikdo ho moc neřeší.

A třídy jsou opět našlapané.

Učit třicet a více dětí je učitelské peklo. 

Vůbec tím ale nemyslím, že by děti byly nějak nevzdělavatelné. Je to prostě o tom, že se tímto množstvím škola mění v továrnu, neosobní a nevlídnou, jen jakousi výrobní linku, která na konci vyplivne desítky absolventů. S papírem, razítkem, ale bez vzdělání a bez vztahu k poznávání. Prostě to nějak  v té mnohohlavé džungli přežili.

Z pedagogického pohledu je rozdíl v počtu dětí ve třídě docela markantní. Třída kolem dvaceti žáků je taková ideální: učitel má šanci každému věnovat pozornost, žáci se cítí víc zapojení a vzduch ve třídě je snesitelný. 

O tom, že je to lepší pro děti, o tom ani nediskutuji. Existence v menším kolektivu je určitě přijatelnější než v davu, který může být vším možným.

Když se počet dětí přehoupne přes třicítku, žáci se ztrácí a učitel se promění v dirigenta obrovského orchestru – jen místo hudby se snaží zkrotit chaos, hluk a neustálý zmatek.

Nemám nic proti moderním vychytávkám, skupinové práce, digitální pomůcky … Ve velkém ale ani tohle nejde. Tedy jde, ale bídně..

Navíc, nic nenahradí, když si můžete s někým v klidu promluvit, vysvětlit mu něco zrovna tak, aby to pochopil. 

A to při třiceti studentech už bývá trochu „mission impossible“.

Takže ideální třída? 

Kolem dvaceti žáků. Dost místa pro učení, trochu prostoru pro legraci, a hlavně žádný chaos, při kterém učitel přemýšlí, jestli je víc školní třída nebo středověké tržiště.

Jenže je to dost utopie. V současném školství určitě. 

 

Říkali jí Kri-kri

 V listopadovém sychravém období je přímo balzám vrátit se do Řecka. Tentokrát s dívkou Kri-kri.

Scarlet Vilková, autorka, letos vydává už druhou skvělou knihu. První byla Vekslačka, ta mě tedy bavila moc.

Teď se vrhám na druhou letošní novinku. 

A už anotace mě láká. Řecko a žena, která nemá ráda turismus. Považuje ho za takřka za zločin. To já také, tak jsem zvědavá, jak to autorka vyřeší v knize, která nás vede do Řecka. Nabízí tam řeckou poválenou historii, která je poměrně dramatická a zajímavé.

 A řecké dějiny a slunce, to je v dnešní mrazivé neděli úplně ideální téma.

Když zabloudíš

 Když zabloudíš tak zavolej, pěla kdysi Helena Vondráčková. 

Dnes by asi zpívala, že když zabloudíš, tak vygůglíš...

Nevím, proč zrovna prapodivné porovnání mě napadlo, ale skutečně jsem nedávno zabloudila. Ne nijak fatálně, jen jsem se ocitla v oblasti, kde to moc neznám a tak jsem přesně netrefila hledanou ulici. 

V podstatě jsem klasicky šla na opačnou stranu, moje prostorová orientace je odjakživa mizerná. 

Na vybitý mobil jsem se moc spolehnout nemohla, tak jsem se zkusila zeptat. 

A byla to zase nová zkušenost. Oslovit někoho na ulici s dotazem na cestu....?! To se asi dneska už nedělá?

Mnozí na mě tupě zírali, naprosto nepřítomně. Teprve v okamžiku, kdy zaregistrovali, že pohybuji ústy, začali trochu reagovat, vyjmuli sluchátka z uší, a teprve teď nastala fáze dialogu. 

Dosud mě vůbec neslyšeli, nevnímali, nereagovali. 

Nu, a když zareagovali, překvapeně,  tak stejně nikdo nevěděl. Někteří sice ochotně nabízeli vygůglení, ale tím jsem je nechtěla zdržovat. Naivně jsem doufala, že jsou třeba místní a tuší, kde se zmíněná ulice přesně nachází.

Netušili.

Většina lidí ale  navíc vůbec nevnímala okolí, neslyšeli a nevěděli, kde jsou. 

Mnozí z těch mnohých pak byli cizinci, většinou s ruskou výslovností, kteří logicky vůbec netušili, kde by se daná ulice mohla nacházet. 

I tak jsme nakonec do místa určení trefili, s novým poznatkem, že zeptat se někoho na cestu na ulici je dneska asi už staromódní, nebo nějaký přežitek. 

  Každopádně to budí trošičku údiv,  čekala bych, že alespoň někdo ví, kde se právě nachází. Nicméně, i když ví, v které je ulici, většinou zase stejně nikdo neví, kudy kam dál. Jdou podle map a tak máte jít také. 

Prostě si to máte vygůglit a ne pronikat do světa za sluchátky, který je neprodyšně odizolován od světa na ulici. 

Dosud jsem ho znala převážně jen zpoza volantu,. Situace, kdy vám bezmyšlenkovitě vstupují do cesty ti, co jsou zahlceni svým světem ve sluchátkách. 

Nyní jsem to zažila i na chodníku, kde to tedy není život ohrožující, ale o to víc bizarní. 

Jdete, pozdravíte, nic. 

Pohledem někdy onoho jedince zastavíte, a pokud se to podaří, je z toho dost udivený, co se děje? 

A když vás ve finále trochu uslyší a reaguje, stejně vás odkáže na google mapy, on sám většinou neví nic. 

Nezná jména těch ulic, jde podle mapy.cz.

Zajímavá realita na pražských chodnících:-)

Takže když zabloudíš, určitě nevolej...

 

Za uměním

 Národní galerie většinou nezklame. 

Nabízí klid a jistotu. 

Konkrétně tím tedy myslím Veletržní palác. Klid a jistota. Žádné změny, radikální inovace, něco nového, nic takového vás většinou nemůže zaskočit.

Máme ho po ruce, kde tedy jinde vyzkoušet výchovu k umění? A opakování je také matka moudrosti, takže se ví, co očekávat, co bude k vidění, co si připomenout a čemu se naopak vyhnout. 

A tak staré známé kousky. 

Na dopolední ochutnávku kulturního klimatu Prahy jako dělané. Vše při starém....?! 

Trochu při tom vždycky přemýšlím, proč v jiných metropolích je v galeriích tak narváno, ale u nás se bloudí mezi obrazy v podstatě osaměle? A přitom je tu plno krásných a vzácných děl. 

Že by špatný marketing? Těžko říct. Ne snad, že by mi vadilo, že tu nejsou davy lidí, jen mě to trochu udivuje, že tu v podstatě není ani noha...?

Ale i tak jsme si to užily, náramně. 

Monotasking

 Mám ráda Francii a její životní styl. Ostatně, už jsem se zde několikrát ze vztahu k Francii vyznávala. 

A není to jen kvůli croissantům, vínu nebo tomu, že i obyčejný bagetový sendvič dokážou povýšit na kulinářský zážitek.

Krom mnoha dalších věcí se mi totiž na nich líbí jejich schopnost udělat si na všechno čas. Mít prostor svůj volný čas, nepracovat pořád.  

Chtějí mít čas na život. Na sebe. Na kávu, která se pije hodinu, a ne cestou v kelímku mezi semafory.

Četla jsem v nějakém článku, že když Francouzům nabídnou i hodně peněz za práci navíc, většina jich odmítne. Raději chtějí volno. Mít prostor pro život. Jít do kavárny, dobře se najíst, číst si.

 To je podle mě super vlastnost.

Stojí třeba v ostrém protikladu s naším trendováním k multitastingu. Jeden čas to byla velmi módní záležitost, multitasting se nám prezentoval skoro jako olympijská disciplína: kdo zvládne telefonovat, psát e-mail, míchat polévku, a přitom ještě radit dětem s úkolem, má zlatou medaili.

V současnosti to snad už obecně tolik neplatí, ale pořád je multitasting vnímán jako určitá superschopnost. 

Jako že jste in.

Naštěstí věda nám v tomto úspěšně zkazila radost, multitasking je prý slepá ulička. Vlastně spíš jednosměrka do pekla stresu.

Mozek totiž není žádný cirkusák, co umí žonglovat s deseti míčky najednou. Když ho pořád nutíme přepínat, chová se jako starý počítač, seká se, hučí a občas spadne úplně. 

A nejhorší na tom je, že pak už si ani nepamatujeme, co jsme vlastně dělali. Jen cítíme únavu a někde v koutě nám tiká seznam nedokončených úkolů.

Tak si říkám, jestli bychom se neměli učit od Francouzů.

Preferovat místo multitaskingu „monotasking“ : tedy jedna činnost, jeden úkol, jedno potěšení.

 Dokončit, než začnu něco dalšího. A občas to něco klidně může být jen sezení u kávy, dívání se z okna a přemítání, jestli nebe nad námi má barvu Paříže nebo spíš Ostravy.

Protože když si člověk udělá čas na život, možná zjistí, že žádné peníze za přesčasy mu to nenahradí

Jak by řekl každý správný Pařížan: čas nejsou peníze. 

Čas je život. 

Po úterním pohřbu, kdy jsem se rozloučila s kamarádkou, mladší než já, která odešla tak nečekaně, že ten její odchod bolí dvojnásobně, si to uvědomuji  o to víc. 

Odchody

 Některé odchody jsou očekávané a člověk se na ně tak nějak podvědomě připraví. Některé ale přijdou jako blesk z čistého nebe. 

Těžko se tomu porozumí, těžko se to přijímá a bere na vědomí. 

Někdy prostě přijde zpráva, která člověku doslova podrazí nohy. Zpráva, která se nehodí do běžného dne, do seznamu úkolů, do představ o tom, co se má stát zítra nebo za týden.

Když jsem se dozvěděla, že odešla – tak brzy, tak nečekaně –, svět na chvíli oněměl. Telefon od jejího syna jsem brala ještě s úsměvem. Nečekala jsem žádnou špatnou zprávu. 

 Když sluchátko ohluchlo, vzduch kolem jako by zamrzl. 

Byla to žena, kterou jsem měla ráda. Ne okázale, ne na odiv, ale tak tiše a samozřejmě, jako se má rád někdo, kdo do života přináší klid, světlo a laskavost.

Měla v sobě něhu, kterou dokázali vycítit lidé i její psi – a možná právě proto ji tak milovali. I ona je. Přála si, až bude čas, vybudovat útulek pro staré pejsky. Pro ty, které už nikdo nechce, protože zestárli. Osud jí to nedopřál.

Uměla naslouchat ji lidem i zvířatům, způsobem, který byl vzácný: ne tak, že by jen čekala, až druhý domluví, ale tak, že opravdu slyšela. Byla empatická, milá, a chytrá způsobem, který nepotřeboval okázalé důkazy.

A najednou tu není.

Když odchází vrstevník, někdo „z naší generace“, dolehne na člověka zvláštní bolestivé ticho. Najednou se svět přestane tvářit jako nekonečný. Začne se ukazovat jeho křehkost, tenká hranice mezi „ještě tady“ a „už ne“.

Uvědomíme si, mnohem víc, než obvykle, že naše životy nejsou jen přímky směřující kamsi dopředu, ale spíš jemná vlákna, která můžou kdykoli prasknout.

Její odchod bolí.

Ale zároveň v sobě nese připomínku, že máme žít teď. Že máme říkat lidem, že je máme rádi, i když to zní trochu nezvykle. Že máme hladit psy, když se k nám derou, a smát se maličkostem, které možná zítra nebudou. 

A že laskavost, kterou rozdávala ona, nezmizela – zůstala tu v nás, v těch, kteří na ni vzpomínají.

Dnes myslím na ni. 

A zároveň i na všechny naše nenápadné, tiché jistoty, které si často vůbec neuvědomujeme, dokud nezmizí. Možná právě tahle pomíjivost dává životu ostrost i něhu.

A možná v tom tichu, které po ní zůstalo, nosíme kousek jejího světla dál.

Ale bolí to hodně...