Světýlka kam se podíváš. Někde samozřejmě i blikající, ale většinou jen mohutně šajnující.
Řekla bych, že jde spíš o přehlídku obří světelné techniky, kterou by člověk čekal spíš na koncertě Rammstein než u kostelu a u jesliček.
Vidět
můžeme vánočné dekorace v obchodech, výlohách, oknech či na vánočních
tramvajích.
Často lze vidět zajímavé počiny i na venkově, který rozhodně nesvítí jako celek, ale zase se tam objevují zajímavě nasvícené domečky. Pravda, některé jsou tak kreativně nasvícené, že by se i Santa vylekal. Občas je to kýč, občas kýč na druhou… a někdy čistokrevný, neředěný nevkus, který by snad měl být i trestný.
Ale minimálně jedno pozitivum venkov má, není toho tolik jako ve městě.
Tam se svítí o sto šest. Mnohde samozřejmě i tady osvícení hraničí s kýčem, většinou to navíc kýč je, bez jakýchkoliv přívlastků.
Takový čistokrevný vánoční oblíbený
kýč.
Místy
je to ale spíš docela obyčejný světelný smog, fakt z něj bolí oči, hlava a do
duše se vkrádá spíš smutek než nějaká vánoční nálada.
V
některých ulicích má člověk pocit, že pokud ho nesrazí auto, zaručeně ho oslepí
třpytivý sob na kolečkách, kterého obchodní centrum vypustilo do terénu se
světelnou reklamou mezi rolničkami.
Třeba
v centru Prahy by jeden hezká místa a nějaký vkus sotva našel, přesto se tam
valí davy turistů, které veškerou vánoční atmosféru dovedou spolehlivě zabít.
Světla nesvětla.
Zajímavě na to šli na Praze 3, kde tradiční světelnou výzdobu připravili z námětů a obrázků dětí ze zdejších mateřských škol. Řekla bych, že to působí velmi mile a hezky. Praha 3 z kreseb dětí je podle mě dokonalá a vtipná, navíc skvěle provedená.
Dá se tedy i u profláknutých vánočních dekorací jednak něco vymyslet, co může působit hezky
a vlídně.
Jinde
v ulicích po Praze má vánoční výzdoba zavěšená na lampách jednotnou až
uniformní podobu. Místy bych to nazvala až reliktem minulosti, nějaká varianta
sovětské estetiky.,,,?
Protože mám adventní čas ráda, stejně jako jeho světelné proměny, nejsem většinou příliš kritická.
Jen letos mě při toulkách zejména starou Prahou občas napadalo, že čeho je moc, toho je příliš. Něco je fakt totální úlet, paskvil a již zmiňovaný kýč.
Nejšílenější je Staromák. Prodejní chaloupky sice působí docela hezky, ale ponoříte se tady do absolutního světelného smogu, nemravně předražených výrobků, které se vám prodejci snaží udat, milionu rozličných světelných dekorací, stromů ohýbajících se pod tlakem šílených světýlek.
Pařížská, kterou ale nejdete, nýbrž vás
poponáší dav, je osvícená jako by tam přistálo rozžhavené UFO.
Na Karlův most nezkoušíme ani nahlédnout, odvaha chybí. Tam se totiž nejen nechodí, ani dav vás nepoponáší, nýbrž rovnou nese. Ruce připažené a dav turistů vás nese směrem k Malostranské. Můžete v okamžicích, kdy vám dav rytmicky trochu povolí a vy se malinko pootočíte a hlavně nadechnete, pozorovat osvětlený Hrad. To je vše.
Takové malé svítící hradní okénko v mezičase přežití
při pohybu po Karlově mostě.
A to se Praha údajně pyšní skvělou vánoční výzdobou a atmosférou...?
Musím přiznat,
že pro mě to místy představuje spíš vánoční peklo.
Možná
je to dokonce varianta takového pekla, kde ani čerti nestraší, protože se bojí,
že by je oslnila světelná instalace nad jejich vlastní hlavou.
Ještě že na Letné máme místa, kam světelný smog nedosáhne. I když letos tam zase máme sparťanský vánoční stromek, takže do soutěže o největší kýč se můžeme směle zapojit.
Nicméně, světelný smog a různé vánoční anomálie jsou tu v míře menší
než malé.
Ale
někde je to fakt peklo. Takové vánoční pekelné světelné Hry bez hranic.
Kdo chce do města, tak nasadit sluneční brýle i uprostřed noci....
Vánoční
pohádka, kdy je vidět jen jedna hvězda betlémská, je tak nedostižný ideál.
Já sním o Vánocích jen něžně svítících...
( těch bílých se asi už nikdy nedočkáme, tak alespoň decentní osvětlení.)
Jak to svítí u vás?
Praha je plná podobných pamětních desek.
Tato je z květnového povstání u Hradu, kde zahynuli muži, sepsaní na desce.
Na Letné je jich také plno.
Většinou jdeme kolem a nevšímáme si jich.
Prostě jako by tu byly odjakživa.
Občas je čtu. A přemýšlím, kdo asi ti lidé byli? Co o nich víme?
Napadá vás to někdy také? Kdo byli ti z pamětník desek, kteří - třeba na tomto místě- právě padli. Zemřeli za budoucnost. A my už je většinou vůbec neznáme. Kolik jim bylo, zda měli rodinu, zda bojovali s pocitem že chtějí, nebo že musí?
Logicky se nabízí reakce, že lépe je zůstat doma, stejně to nemá smysl a po čase po nás ani pes neštěkne. A tak má cenu, že věrni zůstaneme?
Podle mě tedy má, byť si samozřejmě nejsem jistá, jak bych reagovala, kdybych ten vlastní krk měla nasazovat taky. Zda bych šla nebo se bála a čekala, co se z toho vyvine?
To nevím, takovou věc asi prověří až opravdová realita, kterou si zase moc nepřeji zažít, takže se mi chce věřit, že podobný rozhodovací proces mě nečeká.
Ale v dnešní době jeden nikdy neví.
Navíc se docela reálně mluví o válce v horizontu tak dvou let. Někde jsem četla, že jsme na tom jako lidé v roce 1937, také nikdo ( nebo většina) nevěřil, že bude nějaká válka. To se stát nemůže. A stalo, ejhle.
Ono se bohužel asi stane i teď, jako skeptik tomu věřím čím dál víc. A možná i proto mě ty pamětní desky zajímají víc než dřív. Nějaké podvědomí, či co.
I když, ony mne zajímaly vždycky.
Občas to dávám i za úkol studentům, choďte s očima otevřenýma, všímejte si těch desek, vyfoťte je a můžeme o nich debatovat. A většinou jsou to pak zajímavé hodiny.
Vracíme se tam k těm mým úvodním otázkám. Kdo byli ti lidé? Jací byli? Proč jim to stálo za to, nasazovat život v ulicích? Co o nich víme?
Také vás to někdy napadá? Při pohledu na podobnou pamětní desku?
To je vlastnost, která většinou přináší problémy.
Ale s rychlomluvnými jedinci s vnitřním motorem, který běží na příliš vysoké otáčky, kdy hlavě sotva naskočí věta, už ji jazyk vyplivne jako horký brambor, můžou vzniknout i humorné situace.
Když třeba jdeš s kolegyněmi na večeři do vyhlášené rybárny. Všichni si dávají mořského vlka, rybí delikatesu, o které víte jen tolik, že to není kapr. Na dotaz číšníka, zda by si dala také mořského vlka jako ostatní, urychlená jazykářka odvětí, že ne, protože by si chtěla dát rybu a vlka vlastně nejí.
Když jí docvakne obsah sdělení, je již pozdě, historka k dobru
je na světě.
Stejně tak když si druhá, ve snaze vyhodit si z kopýtka,
objedná Crème brûlée. Se vší elegancí, jemně, s francouzským přízvukem, jak se
sluší a patří..
Servírka, buď neznalá nebo hluchá nebo sarkastická, suše
odvětí, že kremrole nemáme. Vtipné pro nás, kolegyně se naštvala, že z ní dělá
hlupačku, která neví, co je Crème brûlée , servírka rozladěná, že se
smějeme.
Baví mě tyhle jazykové karamboly.
Kdybychom mluvili vždycky správně a s rozmyslem, jak nudně by zněly naše historky? Asi těžko nás někdy v životě pobavila rozvážná, věcná a pečlivě formulovaná věta.
Ale takový závod jazyku s mozkem, kdy jazyk vyplivne nesmysl dřív, než ho mozek zpracuje, to je dobrý základ pro vtipné historky.
A u pedagogů to vnímám ještě veseleji, vždyť kolikrát oni napomínají své studenty, ať víc přemýšlejí. Prý dvakrát řež jednou měř.
A pak kremrole a nejím vlka..¨
Zkrátka, i slovní přehmat má své kouzlo. A mnohdy větší než sebelépe vycizelovaná věta.
A tak tedy vlídný úsměv nad všemi, kdo mluví dřív, než myslí! Občas tím vnesou dost humoru do přátelských setkání. Smích, který tím nechtěně způsobí, je někdy víc než trefná poznámka. ¨
Pokud to tedy unesou.
A že Crème brûlée není kremrole?
To asi nevadí, pokud se toho nedělá drama.
A výslovnost si řekneme po dezertu.
Pokud si tedy mezitím neobjednáme něco jiného, co také neumíme vyslovit.
Nebo, a to je klasická historka z Itálie, latté, a oni vám přinesou mléko. To už ale není o rychlosti mluvení, ale o neznalosti reálií.
A o tom příště.
Za svobodu.
Ti minulí i ti současní
Měli jsme se studenty dlouhodobý projekt, kdy nejprve objevovali ve svém okolí lidi, kteří za minulého režimu nějakým způsobem bojovali za různé svobody, svobodu víry, slova, cestování...
Žijí mezi námi, byl leitmotiv celé akce.
Našli jsme ochotného a vlídného pána ve Vinoři a děti ho navštívily, vyzpovídaly, zpracovaly jeho životní osud.
Už to byl pro ně docela zážitek.
V další fázi projektu se pak seznámily s dnešními bojovníky za svobodu.
Všechno bylo hezky zpracované a propojené.
A v pondělí děti výstupy své práce prezentovaly ve škole.
Pro spolužáky.
A za účasti médií, protože šlo o sledovaný projekt.
Tím pádem se do klasické prezentace kapku vloudila nervozita, ale na výsledku to znát nebylo. Podařilo se tedy tímto udělat za projektem úspěšnou tečku.
Přineslo jim to nové poznání, spoustu nových dovedností i velkou zkušenost. Oni sami vlastně byli také bojovníci. Za jiný úhel na studium dějepisu, třeba:-)
Šlo se do Opery. V rámci plnění přání nadace Moje velké přání jsem doprovázela paní do Opery. Vybrala si Nabucca.
Verdiho mám ráda, baví mě jeho hudba, byť znalci o ní mluví trochu s despektem. Prý je to takový pop devatenáctého století. ...?
Možná tedy proto se mi líbí:-). Asi na vyšší hudební umění nemám úplně kapacitu, prostě Nabucco mě zaujal.
I proto, že příběhy krále Nabukadnezara učím a vždycky je pro děti velký problém to jméno vyslovit, neřku-li si zapamatovat. Zkrácenina slova na Nabucco je jazykově mnohem přívětivější.
Státní opera je krásná. Mám ji ráda.
Ukázali se i jako vstřícní k plnění přání a lístky byly na velmi hezká místa.
Pak ovšem vstřícnost trochu zakolísala, neb když naše původní paní, která si Nabucca přála, onemocněla, k vrácení peněz či výměně lístků se postavili záporně, to prý nejde.
Tato varianta prý neexistuje.
Nu co, poradíme si.
Ale, ne každý má rád operu, a komu tedy věnovat lístky, z nichž jeden stojí skoro dva tisíce?
Naštěstí se našla dáma, která si přála operu také.
Sice jinou, byla tedy v pořadí, ale na Nabucca šla ráda.
Bylo to krásné, nádherné výkony.
Pravda, kostýmy mě poněkud zaskočily, ta modernizace prostě frčí a dobové oblečení se nekonalo. Naopak, současné a pro Židy válečné?!!
Ale i tak, zážitek. Ani to nebylo dlouhé, jak opery většinou bývají. Dvě a půl hodiny byly pro nedělní večer úplně akorát.
Takže, nebojte si něco přát.
Umět mluvit je skutečné umění. Rétorika.
Ve starověku třeba velmi ceněné umění.
I dnes je dobré být dobrý rétor.
Mistři slova ale mizí jak pára nad hrncem. Nenajdete je ve velkém už ani mezi herci, které by mělo mluvené slovo živit.
To, že mnozí neumí promluvit sami za sebe, to je věc známá, mnozí se tím ani netají. To, že ale neumí mluvit v roli, to už je na pováženou. Špatná výslovnost, šumlování, drmolení, to vše jsou klasické věci, které dnes provázejí veřejnou mluvu.
Vady řeči
jsou běžnou záležitostí, jako by neexistovali logopedi. Někteří protagonisté jsou na svou špatnou výslovnost ještě pyšní, jako by to byla jejich obchodní značka.
O spisovné češtině už ani nemluvím. Přesto, že by měla minimálně z veřejného prostoru znít, tak nezní. Spíš tam slyšíte hovorovou češtinu, různé typy ráčkování, šišlání, sykavky či patlavost.
O rétorických schopnostech lze také velmi často s úspěchem pochybovat.
Mě osobně hodně rozčiluje opakování slov a začátku vět. Takové to, že pořád opakuje nějaké slovo, buď proto, že neví, jaké použít dál, nebo mu to přijde zajímavé, nevím..
Je jich čím dál víc, i mezi moderátory.
Takového řečníka většinou
nevydýchám a musím to vypnout.
Pak nevydržím u projevů, které se nedrží tématu, neustále odbočky, dovysvětlování, odklony do tématu.
O těch, co myšlenku neudrží ani neumí opustit, o těch ani nemluvím. To je na další úvahu o jazykové kultuře ve veřejném projevu.
Nedávno jsem náhodně zahlédla projev jednoho z nastupujících ministrů. Úplně mi u toho naskočil starý Milouš Jakeš a jeho rétorická vystoupení. A pak, že se dějiny neopakují.
Umění mluvit je tedy fakt umění. Je to ale nedostatkové mistrovství. Dnes se spíš při poslechu mnoha veřejných vystoupení taková povzbuzující mantra, typu: tak už se konečně vymáčkni...
Dnešní nedělní čtení není s adventní tematikou, naopak. Příběh je historický, týká se židovských uprchlíků, Palestiny, války.
I z Čech utíkají židovští dva židovští chlapci a dvě dívky. Opouštějí válečnou Evropu.
Zatím mám za sebou jen kousek, čte se to hezky, ostatně jako všechny autorčiny knihy.
Tak se těším na historický napínavý příběh.
Jako každý rok tak i letos v prosinci proběhl charitativní koncert Nadace Moje velké přání.
V kostele svaté Ludmily na náměstí Míru.
O koncertu a nadaci, která umožňuje seniorům plnit jejich zážitková přání, jsem tu psala již mnohokrát.
Tak dneska to bude o Ludmile.
Je takovou dominantou náměstí Míru. Na první pohled je to gotika jak vyšitá, ve skutečnosti ale pseudogotika, nebo chcete-li novogotika. Je to zřetelná ozvěna devatenáctého století, které se vracelo k minulosti s velkou intenzitou.
Milovali Přemyslovce a kostel je tedy logicky vybudován k poctě přemyslovské pramáti, svaté Ludmily.
Architektem byl Josef Mocker.
To je moje oblíbená zapomenutá postava. Tedy já si myslím, že je ve všeobecném povědomí trochu pozapomenutý, přesto je to on, kdo nám vsugeroval představu gotiky, která v reálu vypadala úplně jinak. Všichni si myslíme, že vidíme středověkou gotiku, a ona je to zatím Mockerova představa.
Přebudoval Karlštejn, Hrad, Prašnou bránu, vybudoval Ludmilu, prostě kontroverzní génius, který budoval gotiku ve velkém.
On vlastně hromadně vytvářel úplně nové památky.
A o kterém se dnes moc neví. Jednota nepanuje ani v tom, zda to byl geniální vizionář, nebo svéhlavý tvůrce, který si dělal, co chtěl?
Asi obojí.
Ale zpátky k Ludmile. Mně se tedy docela líbí, myslím, že na ten Mírák dobře zapadne, vypadá hezky.
A uvnitř je také zajímavá.
Její stavba začala v roce 1888 a dokončena byla v roce 1892, takže docela fofr. O rok později byl kostel vysvěcen.
Když se tu v stavělo metro, tak byl dlouho zavřený. Otevřeli ho vlastně znovu až po revoluci, v roce 1992
Uvnitř jsou krásné vitráže a také nádherné varhany,
Prostě ten kostel, má svůj příběh a stojí za to se na chvíli zastavit a navštívit ho.
Třeba na náš tradiční charitativní koncert, který už má i datum pro příští rok, bude 2.12.2026. Nebo na vánoční trhy, i když to třeba pro mě není to pravé ořechové. Není to sice tak šílené jako na Staromáku, ale i tady to připomíná víc vánoční peklo než vánoční atmosféru. Hlava na hlavě, reprodukovaná hlasitá hudba, sem tam petarda, všechno předražené, ale hlavně fakt davy. Nelze se ani otočit, každý se dere dopředu za svým svařákem, přitom zírá do mobilu, takže třeba v klidu se procházet je dost protimluv.
My jsme se tedy prodrali do katedrály, abychom zde uspořádali další koncert. Ten byl tedy velmi povedený.
Tradičně, nejnáročnější bylo přesvědčit turisty, že se nemohou procházet kostelem během koncertu, buď jdou za kulturou nebo je vstup zakázán.
Jak zakázán, do kostela, diví se mnozí a derou se dál. Často ještě s langošem nebo svařákem v ruce, prostě se jdou kouknout.
No, i to se nakonec nějak ukočírovalo, koncert byl hezký, výtěžek půjde na plnění dalších přání, takže zase za rok.
Mikuláš sice slaví svůj svátek až zítra, do ulic a do rodin vyráží ale už dnes.
V plné sestavě, s čertem a andělem po boku. Letos dokonce otvírají víkend. Jako by měl na starosti kulturní program celé země. Tak ono to má i něco do sebe, protože, co si budeme povídat, který umělecký a kulturní managment dokáže během jediného dne navštívit tolik domácností, převléct se do tolika kostýmů. vypít tolik alkoholu a rozplakat tolik dětí? Ale i pobavit, abych nebyla nespravedlivá.
My, Jitky, jsme tím většinou ochuzeny o sváteční den, všichni slaví Mikuláše.
Tím nechci říci, že mám něco proti Mikulášovi jako světci či dokonce proti nositelům jména Mikuláš.
Ani si nestěžuji na uloupený svátek. Máme to podobné jako Evy a Adamové. Odsunutí v zájmu vyšších bytostí.
To nic nemění na tom, že je dnešek právě čertovskou společností veselý a zajímavý den.
Měli jsme je ve škole, potkávala jsem je ve městě, v centru i na periférii. Čert a Mikuláš kam se podíváš. V doprovodu andělů, někdy asi i padlých.
Některé skupinky nebeských bytostí byly opravdu veselé a vlídné, jinde jsem narazila na partu, která si do ulic nesla výraz unavených úředníků, kteří si po týdnu v kanclu šli provětrat unavené hlavy. Na nebeské posly moc nevypadali.
Někde byli čerti petardově hluční, zahlédla jsem i rozvážného Mikuláše s výrazem lehce vyhořelého sociálního pracovníka.
Mnohde se lidé, hlavně asi turisté, s nebešťany fotili, často byl viděn čert či anděl, jak si s kýmsi pořizují selfie.
Mobilní mánie zasáhla už i svaté a pohádkové bytosti. Bez mobilu ani Mikuláš neputuje městem.
A tak zatímco Mikuláš roznáší moudra, sladkosti a mírnou psychickou újmu, my slavíme svátek v jeho stínu.
Potichu, klidně a bez anděla.
Ale i to má své kouzlo.
Protože kdy jindy si můžete říct, že váš svátek byl skutečně… pekelně povedený?
