Tour

Dneska mám na klávesnici zamyšlení určené hlavně pro nás všechny, kteří se námahou zpotí už jen při představě převýšení 200 metrů. 

Jak na těch kolech mohou vyšlapat až do vrcholků Alp?

Nejsem cyklistka. 

Nejsem ani fanoušek cyklistiky. 

Kolo mám, ale používám ho spíš jako dekoraci ve sklepě. 

Přesto si každý červenec nenechám ujít Tour de France.

Na obrazovce, samozřejmě. 

A není to kvůli žlutému dresu, ale kvůli těm božským záběrům na francouzskou krajinu, kde se zdá, že i traktor má šarm. 

Vesničky jak z pohlednic, kostely, které vypadají, že už od gotiky čekají jen na drony 

s kamerou, aby je mohl obdivovat celý svět.

A zatímco cyklisté šlapou do kopců, které bych nezdolala ani jako pěší turistka, já se projíždím Francií s dekou na gauči a sklenkou vína v ruce.

Samotnému závodu... no dobře, říkejme tomu “závod”... věnuju minimum pozornosti. 

Kladu si ovšem otázky typu: 

Proč tam sakra všichni šlapou na jednoho? 

Tým třinácti uštvaných chlapů táhne jednoho borce na vrchol jen proto, aby on sám na posledních pěti metrech zařadil světelnou rychlost a vyhrál...?!

Kdybych byla členkou takového týmu, přiznám se, že bych mi to dělalo trochu problém. Moje soutěživá duše by totiž určitě chtěla vyhrát a ne připravit výhru jinému. 

Třeba tenis je pro mě mnohem srozumitelnější, tam když vyhraješ, tak prostě vyhraješ. Nikdo ti nepřiběhne na kurt, aby tě poplácal a řekl: 

„Teď už to stačí, kámo, zbytek vítězně zahraje Novak.“

A co teprve ty vzdálenosti. 

Dvě stě dvacet kilometrů. 

V Alpách.

 Na kole.  

Nechápu  tu výkonnost. Já jsem vyčerpaná jen z těch vzdáleností. Unavily by mě i kdybych je měla ujet autem. 

A oni to mastí na kole. A ještě pak mají sílu finišovat.

Některé ty kopce jsou strmé i přes obrazovku, nohy mě bolí jen  z toho koukání. 

Že oni pak ještě sprintují o vrchařskou prémií je v mých očích řadí tak trochu k mimozemšťanům.

A hned v cíli rozhovor, ve kterém vítěz ještě vtipkuje. 

Kdybych to měla absolvovat já, tak mě na cílové rovince musí sbírat záchranná služba a do konce života komunikuju jen očima.

Ale budiž, oni to zvládají, jsou na to trénovaní. Případně si  někteří vypomohou i jinak, ale to sem dnes nepatří. Jsou to prostě borci. 

A Tour je  takový můj francouzský červencový cestopis.

I francouzské vesnice jsou z  Tour šťastné. Ony za to dokonce platí, aby jimi peloton projel.

Čili platíte za to, že kolem vás na pár vteřin prosviští sto mužů v elastickém oblečku, stovky doprovodných aut a světové televizní kamery. ..

Určitě to znamená dlouhé týdny příprav! A pak pět minut slávy a zase za rok!!!!

Ale musí to stát za to.. 

Další podivuhodná věc jsou diváci! Celé dny bivakují u cesty, grilují, mávají, malují po asfaltu srdíčka a nápisy typu 

„Allez Antoine!“ 

Nikde žádné zábrany. Žádný plot. 

Pořadatelé evidentně věří lidstvu, že v poslední minutě nikdo nevběhne na trať a nezačne se dožadovat autogramu. 

Na fotbalových stadionech jsou desítky členů  ostrahy, a přesto tam vběhne někdo 

v tangách...? Nebo i bez nich!

 Tady? 

Lidé u cesty si vystačí s přenosnými židličkami na sezení a pocitem, že byli u toho. 

Asi jiná mentalita. 

A já se těším na dojezd do Paříže. Všechna ta sláva, Eiffelovka, Vítězný oblouk, jízda kolem všech těch ikonických památek, fanoušci s vlajkami a nadšení, které by se dalo prodávat spolu s francouzským šampaňským. 

Je to prostě mega show, celá Tour. 

 V televizi to samozřejmě vidím lépe, ale určitě bych možností, být u toho přímo v Paříži, nepohrdla. 

Třeba se někdy na Tour vypravíme, jako za zážitkem, za Francií, za atmosférou…

Sama teď pojedu… tak maximálně do Stromovky. 

Tam je to po rovině.

 

Levý Hradec

Pořád mě to svádí k myšlence, že někde musel být i Pravý Hradec, ale podle všeho nebyl. Jen ten Levý..

Krásné historické místo kousek od Roztok, kam se vždycky vypravím, když chci někam po stopách Přemyslovců. 

Mám Přemyslovce ráda, baví mě, a tady to údajně všechno začínalo. 

Bořivoj s Ludmilou tu měli svoje startovací bydlení. Svůj osobní start up. Bořivoj, čerstvě pokřtěný, nadšený z nové víry, Ludmila zbožná, s citem pro interiér. A Vltava pod okny.

V podstatě takový ráj. Pro mladou rodinu určitě. 

Jenže, jak už to bývá, přejde pár let, přijdou děti, a i ten nejhezčí raně středověký bungalov začne být malý. 

Bořivoj chtěl možná víc, víc prostoru, víc moci, možná i víc trhů v okolí.  Nebo ho možná do stěhování natlačila Ludmila, s argumentem, že potřebují pokoje pro děti. 

A tak padlo rozhodnutí, stěhujeme se do Prahy.

Tam to žije, říkali si. Tam je to perspektivní,

Tady zanechali vzpomínky a kostel svatého Klimenta. Krásný výhled na Vltavu a a trochu té posvátné tiché atmosféry, kterou dnes naruší jen občasný cyklista v elasťácích.

Historie tu leží pod nohama.

Já se sem vracím ráda. 

Nejen kvůli těm Přemyslovcům. Ale i kvůli té zvláštní atmosféře. 

A vlastně i kvůli té nejistotě, že tady chybí „pravý protějšek“. 

I bez něj to ale  pořád  dává smysl.

Líbilo se tu i Torimu, který se tady pořádně vydováděl. 

 Tady tedy začaly vznikat české dějiny. Ty, o jejichž smysl se pak hádal Masaryk s Pekařem.

Levý Hradec byl vlastně jakýmsi pilotním projektem české státnosti.

 Ideální poloha: vysoko nad řekou, obklopený lesy. Strategicky to dávalo smysl, kdokoli by připlul po Vltavě s mečem v ruce, dostal by to z kopce rovnou mezi oči.

Takže tady hledáme slavný „počátek českého státu“? 

Ano, stál na Levém Hradci. 

Ale hned nato si to zamířil jinam. Jako by i samotné české dějiny tušily, že na tomto místě se dobře začíná, ale nedá se tu zůstat.

Možná to něco říká o našich dějinách. Že nejsou úplně přímočaré. Že začínáme vlevo, pokračujeme vpravo, pak zase zpět, s trochou šumu, výměny elity a stěhováním do lepšího.

A přesto všechno – nebo právě proto – to pořád nějak drží pohromadě.

A že se všechno opakuje, že jsem tady už byla a že to pořád cítím stejně, tak to jsem si tady dohledala. 

Jen mě překvapilo, kolik už je to let. Zdálo se mi to nedávno... 

Alchymista

 Do kaváren chodíme nejčastěji v neděli. Ovšem prázdniny nabízejí úplně jinou časovou dimenzi, takže proč nevyzkoušet i jiný den a jinou kavárnu. 

Třeba Alchymistu.

Je v Bubenči,  pár kroků od sparťanských tribun a tramvajového rachotu. Jde o podnik, který si troufá nazývat sám sebe Letenským Montmartrem a vlastně to není  jen marketingová alchymie. Nějaká atmosféra tam je. 

 Stačí projít dveřmi domu č. 7 v ulici Jana Zajíce a ocitnete se ve světě zpomaleného času, kde voní dřevo, staré knihy a právě mletá káva. Vedle kavárny se navíc skrývá Muzeum kávy, takže už vstup je pozvánkou k drobnému rituálu s kávou či něčím dobrým. 

Interiér připomíná prvorepublikový salon: těžká křesla, obrazy, vitráž a nástropní malba zpodobňující samotnou alchymii. 

Nečekejte spěch baristického pásu; tady se káva podává tempem, který by leckterý flat‑white‑sprinter považoval za prokrastinaci.

 Jenže ono to ladí – sem člověk přichází na dialog, ne na rychlý kofeinový injekční výstřel.

 I když je fér dodat, že samotná káva za atmosférou výrazně pokulhává.

Skutečný zlatý hřeb se skrývá za rohem baru: zahrada. Miniaturní botanická zahrádka s jezírkem, andulkami, líným kocourem a patinou mechu připomíná kulisu dávno zapomenutého filmu. 

V horkém létě tu hosté na chvíli odloží mobily, jen tak sedí, poslouchají zurčení vody a dívají se, jak mezi stoly pomalu obchází kočka. Čas tu neplyne, spíš se líně převaluje jako vítr v korunách.

Dorty jsou zde těžší, takové solidní kousky, zjevně řemeslné, trochu starosvětské, někdy až příliš. Cheesecake, Alchymistův dort nebo různé sezónní variace potěší ty, kdo nehledají extravaganci, ale nostalgii..

Obsluha odpovídá tempu celého podniku, milá, ale spíše ve vlnách než v poryvech. Chvíli si vás nemusí všimnout, jindy se s vámi dá do řeči hned ve dveřích. Není to servis podle školení, ale spíš kavárenské souznění. Tak po sousedsku, po letensku... 

Někdy to může být na škodu, jindy právě tohle dává místu jeho výjimečnost.

Ceny nejsou nízké. Dort kolem 120 korun, káva o něco méně. Ta cena za kávu v porovnání s chutí trochu zabolí, ale pocit, že jste si spolu s  ní koupili i klid a kus letenského příběhu, se započítává do ceny automaticky.

Není to kavárna na každé ráno. Je to místo na jednou za čas.

Alchymista je kavárna pro ty, kdo mají rádi atmosféru, příběh a pomalý čas. Pro ty, kdo si nepotřebují nic fotit, ale spíš v klidu spočinout pod rozkvetlým keřem s vidličkou v ruce. Káva vás neohromí, dezerty vás nezaskočí, ale všechno dohromady vás zvláštně uklidní.

Jestli máte chuť vystoupit na chvíli z běžného dne a vstoupit do salonu s vůní starých časů, najděte si tenhle letenský dvorek. Sedněte si pod strom, zaposlouchejte se do ticha a nechte všechno okolo plynout.

 U Alchymisty se totiž nepije káva. 

Tady se na ni vzpomíná.

 

Bolestivost návratů

 

Návraty do rodného kraje jsou zvláštní disciplína. 

Člověk by si řekl, že to bude v pohodě, možná dokonce i strašně fajn, znovu si projít známé ulice, přivonět k dětství, potkat pár známých tváří.

Jenže realita má často úplně jiný scénář. Někdy absurdní, někdy dojemný, často obojí.

A obvykle bez předchozího varování. 

Všechno se totiž mění. Rychleji, než by si jeden přál. A v návratu tak často přicházejí okamžiky konfrontace s minulostí.

Jsou to totiž místa, v nichž se paměť s realitou potkává na nepatrném, leč bolestivě ostrém průniku.

 Rodný kraj.

  Vracíme se do ulic, které kdysi vymezovaly obzor našeho dětství. Nevstupujeme tím ale jen do známého prostoru, nýbrž do husté sítě propletených časů. Trochu jako v angličtině, čas přítomný, předpřítomný, minulý i předminulý.

Střetává se tady náš čas tehdejší, jejich nynější, náš současný, a ten, který se mezitím nenápadně zlomil v minulost, možná spíš v historii.

   Kdo zůstane, stárne v konzistentní krajině.  Domy, lidé, stromy i tradiční zvyklosti tvoří plynulou melodii, k níž se den po dni přidává nová tónina.

Odejít na prahu puberty jinam však znamená přerušit tuto partituru a nahradit ji jinou.

 A když se po letech vrátíme, chybí nám noty k mezerám, které mezitím obsadily jiné motivy.

Naše paměť pořád drží původní melodii, ovšem ulice už dávno hraje jinou skladbu.

  První úder přichází nenápadně, třeba když na náměstí­ potkáte postaršího muže a instinktivně jej vnímáte jako otce svého dávného spolužáka. V další vteřině se však váš konstrukt šokovaně zhroutí. Tvář, která nese rysy známé z vašeho dětství, není tatínek, ona patří přímo onomu spolužákovi. Zestárl do otcovy podoby. 

A tak ne, opravdu to nejsou rodiče a prarodiče tvých spolužáků, to jsou tví spolužáci. Kteří podobou (i věkem) dospěli do vizáže rodičů, které jste znávali kdysi.

Mezi tehdejším „my“ a současným „on“ zely roky, o nichž jste neměli tušení.

 Z neviditelné trhliny vystupují  nejen jeho vrásky, ale i vědomí naléhavé křehkosti vlastního času.

Je mi jasné, že stejnou optikou vidí oni mě. Mnozí mě poznávají jen proto, že jsem údajně hodně podobná své mamce.

   Vždycky mě tohle pozorování uvrhne do mírné deprese z běhu času

Takových zrcadel totiž najednou potkáte desítky. Ze siláckého kluka, který kdysi kraloval fotbalovému hřišti, je zadýchaný podmračený děda opřený o oprýskanou zeď konzumu. Kdysi exkluzivně  štíhlá „školní miss“ se přesunula do vizáže metrákové babičky s běžeckým tempem třiceti metrů za čtvrt hodiny.

  Náhodné rozhovory se zvrtnou v inventuru léčiv a diagnóz, z nichž se tajně skládá nevyhlášené klání o nejbohatší „lékárničku“. Nadávky na politiku či ceny potravin jsou pak druhým tématem dialogů

  V tomto kaleidoskopu proměn se viditelně přelévají role generací. Rodiče se proměnili v prarodiče a jejich dřívější mimika nyní přežívá ve tvářích jejich dětí, tedy těch, s nimiž jsme před lety sdíleli první cigaretu či vanilkovou zmrzlinu u kašny.

Logický koloběh života.

Vím, že to má svoje samozřejmé zákonitosti, nic nového pod sluncem, ale tahle logika mě vždycky zaskočí a nikterak neubírá nic z prudkosti bolestivého doteku s vědomím konečnosti.

A vždycky mě také dostane,  jací jsou z těch, co jsem kdysi znávala v jejich plné síle, tak jací jsou z nich najednou křehcí stařečci, většinou s holí či berlemi, rezignovaně opřeni 

o vozítko.

Ten čas je prostě děsivě neúprosný.

Pravda, některým měří jinak, stále si zachovávají podobu i energii, jako by se vůbec nezměnili. 

Někdo na to odpovídá bonmotem, že když ve třiceti vypadal na šedesát, tak může nyní vypadat dobře, ale tak to úplně není, byť jde vtipnou reakci.

Někdo si prostě životem nese štěstí dobré genetické výbavy, jiný své ztráty maskuje optimismem.

I tak zůstává souboj s větrnými mlýny stárnutí předem prohraný, pouze délka hrací doby se liší.

Proto návrat do rodného kraje není jen sentimentálním výletem, nýbrž hlubokým dialogem s během času. Alespoň já to tak v poslední době hodně vnímám. 

Vede nás  asi i k tomu, abychom si připustili neodvratnou proměnu. Zároveň nabízí, abychom v té nechtěné proměně hledali nějakou kontinuitu, křehkou nitku, která spojuje to, čím jsme byli, s tím, kým se stáváme.

To je dost těžké a není to hned. 

Ale teprve pak se asi z těch bolestných zrcadel může vynořit nejen melancholie, ale i nějaká moudrost.

Nebo možná přijetí. Někdy i rezignace, ale radši bych zůstala u toho přijetí.

Návraty jsou tedy vlastně jakési testy trpělivosti, paměti i přizpůsobivosti.

 Jsou to chvíle, kdy vás přepadne zvláštní smutek, ale taky chvíle, kdy se prostě zasmějete absurditě všeho.

Život je změna. A návraty vám to jen připomenou.

Někdy důrazně, jindy jen s lehkým klepnutím přes prsty.

 Ale pokaždé to tam je.

Věstonická Venuše

 Letošní červenec nám, krom jiného, nabízí i seznámení s jednou letitou dámou. Pradávnou Věstonickou venuší.

Je to totiž sto let od jejího objevení. Právě dnes.

Ač si mnozí myslí, že je ve veřejném prostoru kontinuálně od pravěku, opak je pravdou. Máme ji ve veřejném prostoru a kolektivní paměti právě jen sto let. 

Věstonická venuše není žádná socha antické bohyně s dokonalými proporcemi. Dnešní estetické ideály by ji možná trochu zaskočily: je malá, robustní a s důrazem na partie, které v pravěku asi byly v kurzu.

Patrně to byl pravěký ideál krásy, něco jako dnešní filtry na Instagramu.

Anebo to vůbec nebyl pokus o Miss Pravěk, ale spíš první 3D symbol plodnosti – vzkaz do vesmíru typu „chceme hodně mamutích steaků a velké rodiny“.

Po svém objevení se venuše stala celebritou. Kdekoliv se dneska objeví, provázejí ji neuvěřitelná bezpečnostní opatření. Když ji někde vystavují, přísně ji hlídají – skoro jako by se báli, že by mohla po tisících letech ožít a utéct zpátky do pravěku.

Normálně odpočívá v trezoru Moravského zemského muzea v Brně, kam se na ni chodí dívat odborníci a školní výpravy.

Eduard Štorch, který psal knihy o pravěku, ji ve svých příbězích dost hodně oživil, možná i proto je z ní dneska taková Miss Pravěk. Představoval si, jak kdysi dávno žila svůj pravěký život. Natolik intenzivní, že si ji někdo chtěl uchovat v paměti i v podobě sošky. Ta pak možná byla dárek, možná talisman, možná sochařův pokus o uměleckou revoluci. 

Dnes je ale hlavně symbolem pravěké kultury – důkazem, že naši dávní předci nebyli jen lovci a sběrači, ale taky tvůrci.

Za sto let od svého objevení venuše dokázala mnohé – i když je stará tisíce let, pořád umí vzbudit zvědavost. 

Možná se jednou dozvíme víc o tom, kdo ji vlastně vyrobil a proč. 

A do té doby?

No, můžeme aspoň doufat, že někde v zemi leží další podobná překvapení. Třeba pod vaší zahradou!

Anebo venuši zařadit do seznamu svých letních cílů. Jako tisíciletá dáma se stoletými narozeninami – či spíš objeveninami, si nějakou naši letní návštěvu určitě zaslouží. 

 A pokud třeba při rytí zahrádky  narazíte na něco zajímavého, zavolejte archeology.  Třeba budete šťastnými objeviteli nového historického artefaktu, jako byl kdysi slavný Karel Absolon.

A také ať se z vaší vykopávky nestane bizardní  příběh o tom, jak někdo vyhodil pravěké umění do kontejneru.

Závist

 Myšleno Závist u Zbraslavi. Ještě přesněji myšleno, oppidum na Závisti. I když vlastně je to v Dolních Břežanech.

Údajně největší, jaké Keltové u nás měli. 

Oppidum bylo takové keltské město, respektive opevněné sídlo. Podle představ historiků a archeologických vykopávek mělo disponovat docela složitou palisádovou hradbou, bezpečnostním valem a čilým městským ruchem. Bydlelo se tu prý už od doby bronzové. 

Nejsem pravěkář, pravěk mě moc nebere, vyjma Jiřího Bartošky v roli Sokola z Osady Havranů:-)

Eduarda Štorcha jsem kdysi sice četla s chutí a se zájmem, ale pravěk jde hodně mimo mě, proto jsem i roky míjela Zbraslav. 

Až letošní historické léto přineslo změnu. Prostě se cestou kolem zastavíme.

A bylo to. 

Je tu krásně. Keltové věděli, proč si to místo vybírají k životu. Hezká krajina, řeka, lesy, úrodná půda. Prý kdysi i naleziště zlata, byť to si víc spojuji s nedalekou obcí Jílové. Ale je to vlastně co by kamenem dohodil ( možná i zlatým valounem šlo dohodit).

Byly tady vlčí jámy jako součást bezpečnostního systému, stejně jako do skály vylámaný příkop / nechápu, v pravěku, jak to dokázali?!!

Bydleli tu mediálně známí Bójové, podle kterých se jmenujeme.  

Oppidum logicky mělo i duchovní centrum - vyšehrad neboli  akropoli, tedy vyvýšeninu nad městem, kde se nacházela duchovní svatyně a sídlo vládce. Asi tu byl i chrám s velkým oltářem, který byl zasvěcen keltskému bohu.  Jeho vykopané základy jsou brány jako  nejstarší zděná stavbou v Čechách. A také je jedinou svého druhu ve střední Evropě. 

Až tam jsme doputovali. 

Oppidum zničily nájezdy Markomanů, které děti s velkou chutí přejmenovávají na Narkomany. Prý narkomanské války. 

No, ty jsou spíš dnes. Tehdy šlo o markomanské války, které zničily mnohé, nejen oppidum na Závisti. 

Nicméně, místo si zachovalo jakousi atmosféru. Krásná lesní procházka. Úplně tam ty druidy vidíte. Budí to fantazii, snadno si tu představíte pradávné Kelty, jak si tu spokojeně žijí. Celé je to takové až magické. A kdyby tu byla moje oblíbená spisovatelka Erskinová, určitě by ty představy přetavila v příběh, protože i já jsem tady měla pocit, že když se zastavím a chvíli upřeně hledím mezi stromy, tak vnímám ty dávné rituály a vidím běhat pravěké předky. 

Skvěle se tu čistí hlava, je tu nádherné ticho.

Štěchovický poklad

 

Když jsem někdy zjara zachytila zprávu, že zemřel Josef Mužík, hledač štěchovického pokladu, vzpomněla jsem si na devadesátá léta, kdy hledání této slavné relikvie plnilo stránky denního tisku.

 Šlo o hledání dokumentů a cenností, které podle (nejen) pana Mužíka nacisté ukryli někde ve zdejším kraji. 

Tu legendu dobře znám, ostatně si myslím, že v kraji pořád probublává. 

Tehdy v divokých devadesátkách pan Mužík nebyl sám, kdo se do hledání pustil. Slavné bylo jeho zápolení s Helmutem Gaenselem, který to ale, pokud si dobře pamatuji, vzdal dřív.

Poklad hledali i estébáci, prostě ta legenda je tady živá a je možná jen otázkou času, kdy se vynoří další aktivní hledač. 

 Je to totiž kraj, kde by se podobná věc přihodit mohla. Štěchovice, Hradišťko, Netvořice, Neveklov – tedy za války vysídlený kraj, kde se děly věci….

Nedávno jsme se v rámci letního cestováni ocitli na Hradišťku.

U Štěchovic.

Z Hradišťka vede taková naučná stezka, která částečně zachycuje německou činnost na vystěhovaném území. Celé to tady byl výcvikový prostor SS.

Je asi doloženo, že tu nějaký tajemný náklad putoval, mnoho beden, které se pak „ztratily.“ ?

Kde asi😊?

Je tu kolem ve zdejších lesích plno podzemních chodeb a skrýší, které tehdy kopali zajatci, aby je po ukončení práce esesmani postříleli.

Můžete tu objevit i zavalenou štolu, která se jmenuje archiv K. H. Franka…!?

 No řekněte, zda to všechno nenasvědčuje spekulacím, že tam někde ještě něco je, byť historici tvrdí opak.

Archiv K. H. Franka také samozřejmě vykopali postřílení zajatci. 

Nevykopali ale ještě nějaké další? Dosud neobjevené?

To jsou všechno otázky, na které třeba výše zmíněný Mužik hledal odpověď.

A asi nenašel.

Nyní veřejnost  štěchovický poklad vůbec nezajímá, žijeme jiné příběhy. Ale jeden nikdy neví...

Na Hradišťku, které je samo o sobě historicky hodně zajímavé, a ještě se k němu chci vrátit, je nyní taková příjemná naučná procházka. 

Zastavili jsme se i u pomníku postřílených zajatců. Vůbec jsem netušila, co se tady dělo a kolik jich tu zemřelo. 

 Opět mě napadá, že jde o regionální záležitost, která by asi patřila do učebnic. 

Nepatří!

Ale i tady je nyní ticho po pěšině. Mediální rozruch utichl. 

Jdeme lesem, klid a pohoda. 

Jen člověk nesmí nechat pracovat fantazii. Pak totiž rázem naskočí představy o tom, jaké hrůzy se tu děly. Kolik lidí zemřelo. A proč se o tom vlastně moc neví?

A pak se vetře i ona neodbytná myšlenka, co když tady ty ztracené bedny opravdu někde leží??? 

U Vltavy

Je to letos trochu jako letní putování po českých řekách. Nedávno u Berounky, pak na Labi, u Sázavy, nyní na Vltavě. 

Všude pokus o koupání, odpočinek. A všude to překvapivě docela jde. 

Nechci úplně srovnávat, všude je dost hezkých míst, řeka prostě vždycky trochu čaruje.

 Ale nejvíc mě asi baví Berounka, možná tím, že tam zatím bylo nejmíň lidí, největší klid. Nebo možná tím, že je to kraj Oty Pavla, který by se na kraji letošního července dožil pětadevadesáti let. Pořád tam ale tu jeho atmosféru lze objevovat. 

Dnešní záběry jsou ale od Vltavy. 

Na Měříně si můžete vybrat, zda chcete do bazénu v místním hotelu nebo do řeky. Řeka vítězí, v tomto vedru je to skoro jednoznačná volba. A tak relaxujeme na břehu líně tekoucí Vltavy. Lidí moc není jen dopoledne, jak se přehoupne poledne, začínají se valit davy a večer už je je narváno. A to my už zase v klidu jedeme domů. Prázdniny prostě mají svoje výhody.  

 

Proboštská jezera

 Horké letní dny úplně automaticky vyzývají k výletu k vodě. 

Vypravili jsme se na Lhotu, je to údajně nejhezčí přírodní vodní plocha v okolí. Jenže na webových  stránkách varovali před jakousi rekonstrukcí cesty. V létě se prostě rekonstruuje všechno a všude. Asi to nebude přístupné? Kdy jindy také uzavřít cestu k jezeru než v létě, že? Ještě by se tam jezdili lidé koupat:-)

Nicméně jsem vsadila na navigaci, že nás tam dovede i po objížďkách. 

Dlouho se zdálo, že tomu i tak bude, leč kousek před avizovaným cílem nás nekompromisně zastavil nákladní vůz, který se zaštítil zákazem vjezdu a že už prý neodbočíme. 

Kousek před cílem. 

Na první dobrou bych hledala chybu u sebe, přeci jen moje orientační schopnosti nejsou dokonalé. Ale fronta aut před i za námi svědčila trochu o opaku. Všichni jsme vsadili na navigaci a na to, že údaje budou aktualizovány. 

Nebyly. 

Nebo si to u Lhoty udělali po svém, těžko říct.

Otáčíme se v úzké silnici a jedeme zpět. 

Navigace nás vytrvale vrací.  

Otočte se zpět! 

Druhou šanci ji ovšem nedáme. Jedeme zpátky do Prahy, asi Žluté lázně budou jistota. 

Vtom na nás blikne odbočka na Proboštská jezera. 

Zkusíme to. 

A stálo to za to. 

Pro mě tedy novinka, pro znalce a místní tradiční místo pro letní radovánky. 

Celý den jsme tu strávili. 

Drobnou kaňkou na kráse byly brigádnice v jednom ze stánků. Neměly moc chování 

a hlavně, neuměly počítat. Než čtyři položky namačkaly na kalkulačce, měla jsem je sečtené v hlavě. 

A ejhle, výsledná částka se lišila. 

"Nějak hodně, ne?" ptám se. 

Dívka lehce arogantně zvedla oko od kalkulačky a praví:

 " Sem to sečetla na kalkulačce ne?"

Tak jsem ji požádala, ať to zkusí ještě jednou, pokud tedy opravdu účtuje ceny, které zde venku inzerují, pak se to liší o padesát korun. 

Povedlo se na třetí pokus. 

Podivila se, jak jsem to věděla, že ona musela něco blbě mačkat a tím náš nákup skončil.

 Stánků zde bylo naštěstí mraky, bylo na výběr a jinde už se nic podobného nestalo. 

Naopak, třeba zmrzlinář byl skvělý, ochotný a zmrzlinu měl také dobrou.  

Prostě se nám první stánek nevydařil, jinak byla Proboštská jezera super. Zkusíme 

i vícekrát. 

Zdá se to být dobrý cíl letních cest. 

Off line all inclusive

 Někteří z nás si jako letní únik ordinují offline existenci. Někdo to dokonce vnímá jako vymoženost. Nebo alespoň detox.

Odpočinout si nejen od práce, ale i od té neustále virtuality.

Odpojíte se.

První den je většinou nejhorší. Automaticky totiž saháte po mobilu, jako by to byla ruka blízkého člověka. Někdy dokonce ze setrvačnosti ještě skoro vyděšeně zazmatkujete. Co je s připojením?  Zkontrolujete okno. Otevřete mapu, ale mapa se neotevře. Panika.

Pak teprve si připomenete, že jde o dobrovolné odpojení se od virtuálního světa.

Tak dobře, jdeme do toho.

Druhý den už to začíná být lepší. Nikdo vám nepíše, ale také po vás nikdo nic nechce. Neví, kde jste. A ani vy nevíte, co se děje ve světě. Nedozvíte se, že sousedka vaší kamarádky byla na Mallorce. Ani že se blíží bouřky. Ani to, co právě pojídá známý influencer, kterého jste vlastně nikdy neměli rádi, ale sledovali jste ho ze zvyku.

Třetí den už si povídáte. S lidmi. Nahlas. A úplně bez sluchátek. Začnete vtipkovat u snídaně, ptáte se dětí, co budou dneska dělat, a aniž byste si toho všimli, začnete plánovat společné hry na zahradě nebo na pláži.

Čtvrtý den se přistihnete, že zíráte do stromu. Ne do obrazovky. Normálně sledujete, jak se hýbe list. Dokonce zvažujete, že si ho vyfotíte… jenže… telefon je přeci tabu.

A vlastně se vám ho ani nechce hledat.

Pátý den zjistíte, že je úplně jedno, kolik je hodin. Důležitější je, že se stmívá, že někde

v dálce štěká pes a že soused rozdělává oheň.

 Najednou vám připadá úplně normální sedět na zahradě a koukat do tmy.

Offline není ticho. Je to jiný druh hluku. Šum větru. Křik z koupaliště. Radost dětí, že se tady vůbec nenudí. A jejich bláznivé nápady.

A někde mezi tím se intenzivně vkrádá pocit, že tohle je ono. Tenhle líný, pomalý, rozmazaný čas, který se nikam nežene.

Offline je vlastně takové nové all inclusive.

Má jen trochu jiný welcome drink: lesní vzduch a ticho.

Po pár dnech vám opravdu přijde jako luxus, že se nikomu nemusíte ozývat.

 Protože najednou zase víte, kde reálně jste.

Užijte si hezký offline čas