Francouzský styl

 

Moje nedávná návštěva Francie mě znovu inspirovala k opakovanému přemýšlení 

o jejich životním stylu, o francouzské mentalitě, o jejich přitažlivosti. 

Pro mě tedy Francie přitažlivost má, nesmírnou. 

Navzdory jejich neustálému stávkování, jejich vnímání sebe sama jako středobodu vesmíru či jejich častému přezírání jiných lidí, prostě navzdory všem dobře známým negativům.

Pokud kupříkladu nemluvíte francouzsky, dobře francouzsky, a chcete tam třeba žít, tak to asi často dostanete pěkně pocítit. 

To – jako spousta věcí – na první dobrou nezní moc pozitivně, ale zase na druhou stranu to lze prezentovat tak, že jsou pyšní na svou řeč a neprzní ji anglikanismy?? 

Tak asi si to můžu myslet, že je to součást jejich životního stylu, takže asi to tak i může být. 

Nebo si je idealizuji, to vlastně ani nepopírám. Ale baví mě. 

Jsou sebestřední třeba v historii. Milují tu svou, jiná jakoby neexistovala. Ale umí se jí věnovat, třeba ten historický park, co jsme viděli, to byla paráda. 

 Když jsem svého času v jakémsi dialogu s Francouzi náhodně odtajnila, že vím, kdo byl Napoleon, udiveně to vnímali jako nesmírnou anomálii, neřku- li vzdělanost...?!

Protože, vždyť kdo zná cizí dějiny? 

A proč také? 

Navzdory všemu, mám je ráda, mám ráda jejich zemi, kulturu, historii, noblesu, šarm, nadhled, přístup k životu.

Kavárenský život. 

Všechna klišé, která o Francii kolují, mi vlastně imponují. 

Dlouhé obědy, vybrané stolování, víno ke všemu, romantické vztahy, elegantní oblékání, vzrušující historie, liberální chování, gurmánská potěšení, čas žít a užívat si.....

Francouzský styl je prostě svůj, líbí se mi a baví mě. 

Ráda po Francii cestuji, je nesmírně zajímavá, různorodá a krásná. U moře i na horách, ve městě či na venkově, v lese či někde na polích plných levandule. 

Obdivuji jejich architektonické památky, i to, jak dovedou historii začlenit do současnosti, žít v tom, nevytvářet skanzeny. 

  Inspiruje mě i jejich umění zpomalit. Zdá se mi, že ani v dnešní době, kdy rychlost je synonymum pro každodennost, si oni na spěch vlastně  nepotrpí. 

Třeba oběd není jen nutná zastávka mezi povinnostmi, ale jejich zažitý rituál, chvíle pro sdílení, pro chuť, pro rozhovor. 

Umí vychutnávat. Jídlo, okamžik, vztah...

Je to pro mě země, kde třeba i obyčejná procházka po trhu je vlastně velkým estetickým zážitkem. 

Kde se o kultuře a o umění mluví stejně přirozeně jako o počasí.

   Nejlepší jsou ale jejich kavárny. Miniaturní stolky s kafem, s croissantem a novinami, s vůni červeného vína... 

Prostě umění joie de vivre

Sedět v kavárně, pít výbornou kávu a pozorovat život. To je pro mě francouzský zvyk, který stojí za opsání. 

Já ho mám třeba pod kůží, přetavený v tradici, že v neděli se chodí do kavárny. A diskutuje o zábavě, nikoli o povinnostech. 

Francouzi to prostě umí. Nejen sýry, víno a módu, prostě všechno. 

Myslím si, že to ani (možná vůbec) není o luxusu. Je to postoji. 

 O tom, že si dám sklenku vína ne proto, že slavím, ale protože je úterý a svítí slunce. 

Že si koupím bagetu a k ní ještě květiny, jen tak, pro radost. 

Pro to jejich  C’est la vie.

Vím, že to vidím zpoza reality, nežiju tam. 

Ale i tak, je to prostě Francie. Mám ji ráda, neřku-li, že :Je l’aime beaucoup.

Třeba hlavně proto, že podle nich, je život je přece na to, aby se žil – ne jen zvládal...?

                                                                          C’est la vie.

 

Mozek na volnoběh

 

Občas vyprávím dětem (do dějepisu se to hodí), jak jsme dělávali referáty my.

 Znamenalo to výpravu do knihovny, zjistit, zda tam požadované tituly mají, pak vybrat několik knih, z nichž některé ti ani nepůjčili domů, takže se to muselo číst

 a vypisovat ve studovně. 

Knihovnice většinou  pracovala s papírovou kartotékou, takže to byl běh na dlouhou trať.

 To bychom nedaly, většinou reagují děti. 

Tedy ty, které si to dovedou představit. Mnozí si myslí, že si prostě vymýšlím. 

Pokrok ale šel dopředu mílovými kroky.

Pozvolna se to celé zrychlovalo, wikipedie pak byl revoluční převrat.

 A dneska?

Zadání kupříkladu zní, že napíšete esej. K tomu nějaké sofistikované téma, aby museli trochu přemýšlet, hledat nějaké informace, zdroje..

Kdo by někam chodil?

Uděláte klik, a hotovo. Druhý a odesláno.

Úkol splněn.

Prostě AI. Už anu na wikipedii se nic nehledá, proč také. 

Raz dva je hotovo. 

Ale za tři minuty si ze své ročníkové práce  nebo z eseje nepamatujete ani nadpis.

 A opravdu to není příznak únavy, přepracování nebo pozdní fáze pracovního týdne.

 To je jen výsledek spolupráce s vaším digitálním spisovatelem ChatGPT, jak údajně ukazuje čerstvá studie ministerstva školství. Nevím, za jakým účelem se tím zabývají, co je tím hlavním cílem, zatím to působí hlavně jako zajímavá statistika. 

Uvádí se tam i nějaká čísla, třeba že z mozku vám při tom odplulo asi 47 % neuronových spojení. 

Respektive počet aktivních neuronových spojení klesl z 79 na pouhých 42.

To je vlastně 47% pokles konektivity.

Kdyby vám tohle udělal iPhone, nesli byste ho do servisu.

Ale když to dělá AI vašemu mozku? 

Jásáme, radujeme se nad rychlostí a říkáme tomu pokrok...

  Výzkumníci údajně asi čtyři měsíce skenovali mozky lidí, kteří s ChatGPT vytvářeli své práce. Jedno, zda prezentace, referáty či zmíněné eseje. Prostě práce, nad kterými se ještě 

do nedávna muselo nějakým způsobem přemýšlet.

 Výsledek?

Práce disponovaly skvělým pravopisem, našly se zde i některé precizní formulace, logická struktura výborná, ale bylo tam naprosté nulové duševno.

Texty prostě byly "bez ducha“, jak trefně podotkl jeden z hodnotitelů.

Ano, na první pohled je to dobrý, vidím to často i ve škole. Hlavně tedy rychlé a bez práce. To, že bez práce nejsou koláče už dneska nikdo neví. A když se to náhodou objeví v přijímacím testu, jako znalost přísloví, hned je to dehonestováno jako zbytečné týrání dětí. K čemu si to mají pamatovat?

Oni naopak v hodinách nabízejí krásně zpracovaná témata, někdy je i pěkně přečtou.

Pak ale nic.

A ve chvíli, kdy by museli psát opravdu sami, přichází katastrofa. Není kde brát...

 I při onom výzkumu prý respondenti dopadli jak sedláci u Chlumce.

Výrazně hůř než ti, kteří s AI nikdy neflirtovali.

 Šlo o totální atrofii.

Jako když si po měsíci sundáte sádru, chcete normálně chodit, ale rychle zjistíte, že to prostě nefunguje. A  vaše noha připomíná spíš suchar než končetinu. 

Netrénujete, slábne a uvadá.

 U ruky či nohy většinu rychle začnete posilovat, chcete ji mít zpátky v kondici.

Jenže tentokrát jde o mozek. A to bolí trochu jinak. 

Pořád nadšeně jásáme, když to ta AI napíše za nás. 

Že z našeho mozku se stává ten suchar, jako ze zlomené nohy, to nevidíme. Nechceme vidět. 

Nepřipouštíme si. 

Celému tomuto procesu se podle onoho výzkumu říká „kognitivní dluh“. 

Podle mě je to tedy cesta do pekel, ale to nezní tak hezky odborně. 

Navíc si myslím, že v podstatě objevují Ameriku, ale to asi dneska musí být. Znovuobjevovat jasná fakta

Tak tedy kognitivní dluh. 

 To je současnost. Okouzlení AI. 

Krátkodobě ti AI pomůže – rychlejší psaní, méně chyb, žádné nervy.

 Ale každá zkratka něco stojí.

Je to třeba jako půjčka. 

Máte to hned, ale pak splácíte.

A stejně jako u půjčky, zejména té lichvářské, úroky začnou růst. Někdy přímo geometrickou řadou. 

Neumíme splácet. 

S AI je to nemlich stejné. 

Ztrácí se schopnost přemýšlet, soustředit se, tvořit.

 To všechno jsou věci, které nás dělají člověkem, ne strojem na klikání, případně na vymýšlení promptů, které vzápětí zapomeneme.

 Kdo měl dobrý vzdělanostní základ, tomu zjevně AI pomohla. 

Nemizí mu již vytvořené synapse. 

Nebo mu jich nemizí tolik.  

Možná paradoxně naopak, zapojil je víc. 

Kdo ale základ neměl, ten se právě vydává na cestu do pekel.

  Nehledám řešení ani nevolám po zákazu AI. Vlastně jen reaguji na text, který na mě vykoukl v nějaké učitelské skupině.

Za mě určitě není dobrou cestou zákaz AI, ale spíš výchova k rozumu. 

A boj proti lenosti přemýšlet, kterou ovšem AI výrazně podporuje.

Lenost používat mozek a nahradit ho AI místo myšlení.

Zkrátka, jestli nechceme skončit s mozkem, který se ptá:

 „Kde jsem to jen četl?“ 

pokaždé, když otevře nějaký text

 / knihu už ani nepíši, tu takřka nikdo neotvírá/ 

Bylo by dobré přestat AI glorifikovat a brát ji jako náhradní mozek. Nechceme mít umělý mozek.

Protože ten náš, byť občas unavený, je pořád to nejlepší, co máme.

 I když stále častěji našeptává

„Zeptej se ChatGPT, jak to bude dál…?“

 

Regionální dějiny

 

Občas přemýšlím, jak to s tou historií vlastně máme? 

Většinou asi ode zdi ke zdi. Buď ji nesnášíme a nezajímá nás nebo se jí 

s láskou věnujeme. 

 Ale možná je i něco mezi, jako takové to, že něco vím, něco netuším, a něco je mi jedno...?

To je, myslím, celkem dobrá cesta. 

Hlavně pro regionální historii, která je také ode zdi ke zdi. Někde se jí věnují s plným nasazením, jinde ji s klidem přeskočí, protože třeba ve školních osnovách není a kdo by se tedy zabýval něčím, čím nemusí...? 

Paradoxně jsou na tom nejhůř děti z Prahy. Centralizace je tak silná, že vnímají dějiny jen pražskýma očima. 

Všechno podstatné se odehrálo tady. 

Vyrůstají v přesvědčení, že dějiny se odehrály výhradně mezi Pražským hradem a Národním muzeem, s občasnou výpravou na Vítkov. 

Že i Praha má své lokální příběhy? 

To už je poznání pro náročnější. 

Navíc, některé Pražany často vlastně hledat nějaké regionální variace ani nenapadne. 

   Oblastní dějiny mají těch příběhů a událostí výrazně víc. Někde se o nich neví ani v místě samé. 

Své by jistě mohla vyprávět Karin Lehnická, která svým Šikmým kostelem rozhýbala zájem o dějiny Karvinska. Myslím, že ani mnozí místní ty  dramatické dějiny neznali.

Zkusme se třeba obyvatel Šumavy zeptat, zda ví něco třeba o východočeském regionu? Asi moc neuspějeme. 

A naopak.

Docela novou, a řekla bych že i důležitou, roli v tomto směru začíná hrát  tzv. literární turistika.

 Když se totiž objeví nějaká zajímavá kniha, která mapuje regionální příběhy, které ale jsou 

s přesahem, vydávají se čtenáři po jejích stopách.

 Na Šumavě by tedy  možná dodnes netušili, co se dělo v Karviné, kdyby nebylo Šikmého kostela. 

A v Hradci by těžko znali příběhy z Vysočiny nebo ze středních Čech.

To samozřejmě  není  žádná výtka, je to prostě stav věcí.

 Ale zajímavé na tom právě je fakt, že literatura dokáže to, co učebnice často nezvládají, vzbudit zájem. 

A s tím i chuť se zvednout a jít, třeba po stopách literárních postav. 

Jsou to knihy,  které přetékají místními příběhy, ale přitom dokážou mluvit ke čtenáři kdekoli. A ten zvídavý čtenář někdy opravdu vstane od rozečtené kapitoly a vydá se zjistit, jestli ten dům nebo to nádraží opravdu existují.

Asi to započal Dan Brown, jehož romány situované do Paříže a Říma se staly dokonce 

i určitými průvodci po netradičních historických zákoutích a událostech těchto měst. Možná to teď čeká i Prahu, ale to se teprve uvidí. 

Ale i u nás se už dá putovat po literních stopách a regionální historii. Kromě již zmiňovaného  Šikmého kostela, je to třeba i Kateřina Tučková, jejíž knihy spustily obrovský zájem o regionální témata a vybudily turisty k návštěvě míst, které popisuje. 

Někteří zase putují s Jaroslavem Rudišem po severních Čechách a po železnici, jiní míří do Valmezu za Hanou a zdejší židovskou komunitou. 

  To je jen namátkou, co mě napadlo, jistě by šlo téma literární turistiky více rozpracovat.

 Pro mě ale bylo dnes primární zamyšlení nad tím, jak je regionální historie důležitá a jak formuje myšlení lidí v kraji. 

A jak je zároveň trochu opomíjená, protože všechno se točí kolem tak zvaně velkých dějin. 

S tím jde ruku v ruce zamyšlení,  jak ty velké dějiny ovlivňují ty malé, to je moje velké téma. 

Jak se něčí politické rozhodnutí propíše do osudu rodiny, města, kraje. ...?!

Jak třeba vystřely kdesi v Sarajevu a následné patetické Mým národům vedlo k tomu, 

že i z nejmenší české vesnice narukovali mladí kluci, po kterých dnes máme v těch vesnicích jen kamenné pomníky, které připomínají jejich krátký život. 

Ale nikde se o nich neučí. Jen prostě zemřeli v mašinérii velkých dějin. 

V těch regionálních jsou někdy za hrdiny, někdy se ale ani tam neví, kdo to byl.

   Stejně tak komunistická rozhodnutí. 

Venkov zmasakrovaný kolektivizací, která změnila tvář krajiny i osudy lidí, ale kdo zná třeba ty zničené selské rodiny? 

A tak bych mohla pokračovat, to je vlastně téma na dlouhou studii. 

Osobně je mi hodně líto, jak jsou regionální dějiny navzájem nepropojené, že ( a to už jsem tady zmiňovala několikrát), že běžní lidé moc netuší, jak se žije v severních Čechách, když sami žijí třeba v okolí Prahy. 

To jsou dva naprosto odlišné světy!

O kterých se ovšem rozhoduje z centra...?

Jaké to je bydlet v Pošumaví? Dovede si to představit třeba Ostravák?

 Většina Moravanů sice často prchá do Prahy, ale ti, co zůstávají, žijí svoje dějiny, které kupodivu zase nic neříkají  zarytým Jihočechům. 

Jsme jedna malá země, ale často úplně jiné světy.

A přitom mentalita vyrůstá z historie, myslím, že je dobré ji znát.  Dějiny vesnice, kraje, kolektivní zážitky, jizvy i legendy, to všechno nás ovlivňuje víc, než si připouštíme. 

Jen se o tom nemluví. 

Moc se třeba nezdůrazňuje, že bychom díky historii mohli pochopit, proč jsou lidé jací jsou, proč regiony jednají, jak jednají. Proč třeba i tak volí?

A že právě „malé dějiny“ formují ty naše vlastní.

Ale obecně mám pocit, že tomu tak moc není. 

Mediálním prostorem pořád rezonuje podle mého už trapná floskule, že se máme z dějin nějak poučit, přitom se nikdy nikdo nepoučil. 

Ale zapomíná se na to pochopení, že je třeba skrze dějiny pochopit mentalitu lidí, kraje 

a celé společnosti. 

I na to, že ty velké dějiny, které tak oslavujeme či si alespoň většinově nějak pamatujeme, píši naše vlastní osudy, ty malé dějiny.

 Podle mého jsou podstatnější, leč jde o názor okrajový. Zatím se uctívají ty velké dějiny...

Myslím, že regionální historie je podceňovaný poklad. 

Nepropojená, často opomíjená..

Ale přitom právě tam se odehrávají dějiny, které utvářejí nás samotné. Každý kraj má jinou zkušenost, jinou paměť. A bez vzájemného porozumění mezi nimi se nikdy nemůžeme pochopit jako celek.

U nás se slaví ty velké dějiny. Ty, co se dobře vyjímají na obrazovce nebo v učebnici.

A co ty malé, každodenní, obyčejné? 

Ty dál žijí ve stínech, jako ti kluci na pomnících. Neznámí, ale naši.

Máte svého regionálního historického hrdinu? 

Nebo příběh? 

Zajímáte se o to...?

Hodinky od Ašera

 Zajímavé čtení o vztazích. 

Situováno na Letnou, čímž bylo pro mě zajímavější. 

Hezky se to čte, je to pěkně vypointovaný příběh, dobře napsaný. 

Podle mě má autorka  obrovský cit pro jazyk. Nepíše složitě, ale jednoduše. přesně, výstižně. Postavy se mezi sebou baví tak, že jim věříte 

A hodinky od Ašera, to je symbol. 

Rodinná památka, která v příběhu putuje a připomíná hodnoty, které nepodléhají módě. Ukazuje, že každý z nás potřebuje v životě něco pevného, k čemu se může vztáhnout.

Kniha se čte rychle, ale nezmizí z hlavy hned po dočtení. 

Baví mě.

Respektive bavila, protože jsem ji četla už na dovolené. 

A je fakt, že atmosféru Letné, jejích kaváren, přicházejícího podzimu, tu zachytila skvěle. 

V současném podzimním čase mohu jen potvrdit. Dobré čtení:-)

Nobelova cena

Dneska se připomíná Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta. 

Z roku osmdesát čtyři.

 Je výročí dne, kdy to bylo oznámeno.

 K převzetí pak mělo dojít v prosinci téhož roku, ve Švédsku. Nemoc ale Seifertovi nedovolila účastnit se slavnostního předání osobně, cenu přebírala jeho dcera. 

Soudruzi tehdy moc nadšení nebyli, celé mimořádné události a ocenění věnovali kratičký článek

 v Rudém právu na poslední straně. Dokonce bez fotografie, aby si ho náhodou někdo neztotožnil!?

Je tak všeobecně známo, že Nobelova cenu za literaturu není jenom za uměleckou kvalitu autorova díla ( čímž nijak nechci Seifertovu tvorbu zpochybňovat, jeho verše mám ráda) ale i jako připomenutí toho, že spisovatel žije v zemi, kde to s lidskými právy je docela na štíru. Jistě tomu tak bylo i v roce osmdesát čtyři, tehdy ještě nebyla na pořadu dne ani perestrojka, natož nějaká svoboda. 

Ze strany švédské akademie, která cenu uděluje, šlo nepochybně o gesto solidarity s bojem za svobodu slova ve východní Evropě.

 Přičemž Seifert byl( a je) vnímán jako morální autorita, člověk, který prošel složitým dvacátým stoletím bez toho, aby si zadal s totalitní mocí. 

Je tu samozřejmě jeho členství ve straně, ale pokud vím, bylo to v mládí a v době, kdy ani sami komunisté netušili, čeho jednou budou schopni.

 Spíš šlo o jeho tehdejší levicové smýšlení. 

Však také v roce 29, kdy se do čela strany dostal Gottwald, odchází a již nikdy se angažovat nedal. Jeho život je taková analýza dvacátého století.  

No, a dnes si připomínáme okamžik, kdy byl uveden do světové síně slávy a byl vyhlášen jako držitel Nobelovy ceny za rok 84.

Letos dostal cenu maďarský spisovatel. László Krasznahorkai..??!

Symbolika ocenění prostě funguje pořád. Cena vždycky míří tam, kde jsou se svobodou slova dost na štíru.

Je ale možné, že se velmi brzy nějaký český laureát znovu objeví. A nejen objeví, i svou nominaci promění. Protože třeba Čapek byl nominován sedmkrát. Neproměnil nikdy. Žil v době demokratické první republiky. Stačilo pár let a mohl cenu získat také, třeba.... 

Ale dnes je to o Seifertovi. Jeho verše se dají číst pořád, ale v podzimním odpoledni, kdy nikam nemusíte, doma příjemné teplo, dobrý čajík... Prostě jsou to všecky krásy světa:-)

 

Posvícení

 Není každý den posvícení, říkávali naši předkové a vysvětlovali si tím, že těch radostných a uvolněných dní nabízí život výrazně méně, než by si člověk přál. A posvícení se stalo synonymem té příjemnější stránky existence, tedy času, kdy se svět zdá o něco světlejší, voňavější a… no, posvícenější.

Nevím, jestli i to je důvod, zpestřit si temnější stránku roku, že nejvíc posvícení nabízí právě říjen. Asi to bude mít větší spojitost se sklizenou úrodou a úspěšným přesunem obilí a ovoce pod střechu, ale symbolicky je to i okamžik, který zpestřuje první opravdu podzimní měsíc, kterým říjen bezesporu je.

A tradice ještě dodává, posvícení je vlastně svátek kostela, od jeho posvěcování, takže ta jídla a pití jsou jenom bonus.

Posvítíme si tedy na posvícení. Na ta říjnová. Z hlediska posvícení je nejslavnější asi to svatohavelské. Slaví se v mnoha obcích, připomínáme si ho i v Praze. Většinou formou nějakých trhů, dobrého jídla i pití, někde i tradičních slavnostních vystoupení a tanců. Kostely většinou neposvěcujeme, to patří do povolanějších rukou. V říjnu se totiž chceme hodně bavit. A dobře se najíst a napít, protože co kdyby byl v zimě hlad?

V Praze se nám nabízí ještě i Břevnovské posvícení nebo třeba posvícení v Letňanech. Kde se dá, tam se slaví

Říjnovými dny se tak poměrně snadno dá protančit. Mnohá posvícení k tomu vybízejí.

 A protože posvícení opravdu není každý den, lze říjen označit jako veskrze pozitivní měsíc, který nám k posvícení servíruje poměrně hodně příležitostí. Hezky se tedy tím letošním říjnem protančete. Mějme oči otevřené a krok lehký. Protancujte se tímto měsícem, nasajte vůni pečených koláčů a dýní a připomeňte si, že radost je taky tradice.

 

Terezín

 Opět po roce. Jen s jinými třídami. A v jiném ročním období, protože loni to bylo v čase předvánočním, letošek byl podzimní. 

A podzim barevný, tichý, trochu melancholický. 

Všechno bylo jiné — a přitom stejné  

 Skoro se nabízí konstatování, že tam bylo i hezky, kdyby to nebylo tak ponuré místo. 

Nicméně, lektoři, zejména ti v muzeu, byli skvělí, děti pozorné a počasí ideální. 

Terezín má totiž svou zvláštní atmosféru. Na první pohled je to město jako každé jiné – ulice, domy, lavičky, stromy. 

Jenže stačí jeden krok za bránu a člověk cítí, že tu cosi zůstalo. Něco, co se nedá vyvětrat ani přetřít novou omítkou.

Terezín prostě není hezké místo, myslím, že svoji minulosti si pořád nese s sebou, ale jako výuka dějepisu je to výlet k nezaplacení. 

Překvapilo mě poměrně velké množství německých návštěvníků. Mladí, starší, celé rodiny. Možná přijeli hledat, možná se chtěli jen podívat. 

Ale byli tam. 

Ono nějak pochopit minulost z lavice je těžké. Ale projít si ji – to je jiná zkušenost. Taková, na kterou se nezapomíná.

Odjížděli jsme docela tiše. 

Každý sám se svými myšlenkami.

 A možná právě to ticho bylo tím největším pochopením.

Odhozená žvýkačka

 Odhozená žvýkačka na zem je pěkná prasárna. Jistě každý už někdy zažil, že si na to šlápne, nalepí na botu. Nebo dokonce někde sedne, to je tedy ještě větší zhovadilost, někam žvýkačku nalepit. 

A když si na ní sednete, je po kalhotách. Nemluvě o tom, když na to sáhnete, ten hnus.

A pak opravdové problémy. 

Někde jsem četla, že když ji třeba sezobne pták, zalepí mu zobák a klidně i zemře. Stejně tak, když to sní pes, může ho to zabít. 

Takže nejen zničené oblečení, to je asi to nejmenší, ale může to plno živočichů ohrozit na životě. 

V Singapuru je za to velký peněžitý trest. Za odhození žvýkačky na zem. Asi vědí proč. 

Dokonce je přísně omezen i její dovoz a prodej. To bych klidně zavedla i u nás, žvýkání mi přijde jako odporný zvyk. 

Pokud vás tam přistihnou při odhazování žvýkačky, hrozí pokuta v hodnotě stovek singapurských dolarů.

Je to součást jejich velmi přísných zákonů na udržování čistoty ve veřejném prostoru.

Takže tam platí: „Žvýkej doma, a odpadky patří jen do koše.“

Stálo by to za inspiraci. 

Zaskočena

Zaskočena jsem zůstala včera, když se objevila zpráva o odchodu paní Dany Drábové. Nevěděla jsem, že byla nemocná a její odchod jsem vnímala – a vnímám - jako blesk z čistého nebe. 

Měla jsem ji ráda. Ne tak, že bych s ní chodila na kávu, ale tak, jak se dá mít rád někdo, kdo svým způsobem ovlivňuje svět kolem vás. 

Několikrát jsem ji potkala osobně a pokaždé mě překvapilo, jak moc byla „normální“.

 Bavil mě její humor, vtip, inteligence, nadhled. 

Žádné velké manýry, žádné vědecké fráze, které by člověk musel doma luštit s Googlem. Mluvila prostě, chytře a s tím typickým nadhledem, který se dnes už moc nenosí. 

A humor, ten měla přesně ten suchý, inteligentní,  který miluju. 

Tím, že odešla právě teď, znovu jako by připomněla, že tedy často vedeme žabomyší spory, přitom důležité věci nám často unikají. A nikdo nevíme dne ani hodiny...

V debatě na sociálních sítích jsem vnímala, jak moc si jí lidé vážili. 

Ale zároveň se tam znovu odhaluje ta malost a primitivnost mnohých našich spoluobčanů, kteří si i v této debatě, kde je hlavní myšlenkou soustrast a vzpomínka, neodpustí svoje trapnosti.

Prostě i tady se ukázalo, že lidská malost má výdrž větší než jaderný reaktor.

I pod zprávou o odchodu ženy, která si zasloužila jen tichou poklonu, se najdou tací, co si potřebují plivnout či vyjevovat svoje frustrace nebo dokonce své politické preference...

Paní Drábová také nedávno v nějakém rozhovoru s úsměvem sdělovala, že by třetího října měla jít do penze. 

Takže byla v důchodu přesně tři dny. 

To by jeden nevymyslel, kdyby chtěl kupříkladu napsat fejeton o ironii života.

Ale ona by se tomu, myslím, usmála. Možná by řekla něco jako: 

„No, co už, aspoň jsem nemusela řešit, jestli si důchod nechám posílat na účet, nebo poštou.“

   Někdy mám pocit, že tyhle symbolické osobnosti odcházejí spolu s nějakou érou. Jako třeba Karel Čapek odešel s koncem první republiky. 

Dana Drábová také odchází v přelomovém čase. 

A teď, když už tu není, zůstává po ní prázdné místo.

Nejen v úřadu nebo v televizi, ale někde mezi námi ..

Je to prostě smutný čas. 

Je mi líto, že nás tak brzy opustila milá, vzdělaná, vtipná a empatická dáma. 

Radiační situace už nikdy nebude normální...

A jedno z našich setkání třeba tady

 

Povolební

 Tak je to za námi. Volební víkend. Předvolební napětí je pryč a je tu napětí povolební.

 Dopadlo to tedy ...

Bídně, řekla bych. 

Nejsem spokojená. Ale co už, hlas lidu, hlas boží.

Nicméně, něco pořád nechápu a úplně nerozumím detailům toho myšlení, které k takovému výsledku vedlo. 

 Nebo přesněji, chápu frustraci, chudobu i nespokojenost, vnímám i to, že v Praze se žije jinak než jinde, přesto nerozumím tomu, podle mého vnímání světa, tomu šílenému výsledku. 

Zdá se, že v poslední době jsou volby o tom, zda vyhraje menší zlo, nebo, jako v tomto případě, mohlo to být ještě horší....

Těšínská jablíčka:-)

I když....

Když se blíže podívám na čísla a statistiku, zas tak výrazně jiné to není, jenom ten celkový výsledek je tristní. 

Nerozumím hlavně tomu, že těm lidem - voličům- nevadí minulost, nevadí jim lhaní a podvody....?

Jinak je to vlastně odraz toho, jak se kde žije. Jak je kdo vzdělán, jaké má podmínky pro to, aby žil důstojný život. 

A když se na to ti v čele povyšují, respektuje to neřeší, pak asi není divu, že pak voliči skáčou na sliby, někdy i velmi laciné.

 To je vlastně i logické. 

Když třeba kouknu na venkov, třeba jen malý kousek za Prahou, kam často jezdíme, tak je tam všechno jinak. Žije se hůř. 

Příklad,  třeba doprava! Ta je tam většinou taková, že nemít vlastní auto, jste vyřízení. Nějaká dopravní infrastruktura vlastně neexistuje. A když už existuje, tak je nárazová, ezdí tak dvakrát za den a samozřejmě za ni všichni platí. 

Ne snad, že bych měla něco proti placení za dopravu, ale kupříkladu v Praze jezdí děti MHD do patnácti let zdarma. Když máte lítačku, jezdíte po celé Praze cca za deset korun denně. Senioři zase zdarma...

Tam nikoliv, všichni pěkně platí. 

Dobrá, tak když už platí, ať to jezdí...

Jenže ono to moc nejezdí.

Jezdit tak stejně musí většinou autem, protože těch spojů je minimálně. 

A z Prahy jim vláda pořád hrozí, že ta jejich stárnoucí auta budou muset vyměnit za předražená elektroauta... Třeba.

   A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Není lékař, není pošta, za nákupem jedině autem. Není ani moc pracovních příležitostí, ale tady se dá dojíždět za prací do Prahy. 

A ani si nechci představovat, jak se žije ještě dál, kupříkladu v oněch tzv. vyloučených oblastech, když tohle vidím padesát kilometrů od Prahy. 

Nechci to dál všechno vypočítávat, rozumím tomu, že za tím výsledkem je silná frustrace. 

A také asi, všichni jsme jiní, každý si volí podle svého. To je vlastně dobrá zpráva...

Jen nemohu pochopit, a to už roky, že tolika lidem nevadí minulost, Stb, podvody, nerespektování zákonů a další atributy, které vlastně už roky proplouvají veřejným prostorem a nic se s tím neděje. 

Znovu mě i napadá, jak třeba vychovávat děti a nabízet jim nějaká morální pravidla, když 

v reálu vidí, že funguje něco jiného? A funguje to tedy velmi intenzivně, když vidím, jak dopadly volby.

A to je jen jedna z mnoha otázek, které mě v době povolební napadají...

No, uvidíme

Je jasné, že nás čeká velmi turbulentní čtyřletka...

Básník

 Dnešní čtení je takové náročnější, ale zajímavé. Je to tak trochu návrat, kdysi jsem se tím už pokoušela prokousat. Teď se vracím k některým zajímavým pasážím. Pro inspiraci.

Z nějakého důvodu je básník Ivan Blatný dnešní veřejnosti méně známý.

 Alespoň soudě podle náhodných dotazů, které jsem rozhodila po svém okolí a mezi studenty. 

I proto je tato kniha zajímavá, přibližuje nejen jeho život, ale i dobu, která ho formovala a nakonec i zlomila.
Blatný byl totiž zvláštní úkaz. Působil jemně, někdy až neprakticky, jako by se o běžnou realitu otíral jen letmo. 

V Brně, kde vyrostl, se pohyboval mezi básníky Skupiny 42, ale nikdy nehrál roli „tvrdého chlapa“ literárních kaváren. Byl laskavý, zdvořilý, se sklony k melancholii ,a možná i proto tak dobře slyšel na jemné tóny každodennosti, které pak proměňoval ve verše.

Po únoru 1948 odjel na stipendium do Anglie a už se nevrátil.

 Jenže místo svobody přišlo osamění a úzkosti, které přerostly v psychické onemocnění. 

V britských psychiatrických léčebnách pak strávil zbytek života .

V nemocnici byl známý jako „ten zdvořilý český básník“ – kultivovaný, nekonfliktní, s notýskem v kapse.

A k neděli také patří třeba hudba. Fascinuje mě kreativita České filharmonie. Teď, kupříkladu, jejich další dokonalé video, které zve na japonské turné. 

Jsou super

Ztráta třídní knihy

 Vyšetřování ztráty třídní knihy už dnes napsat nelze. Navíc asi  brzy i nastane doba, kdy noví čtenáři či diváci klasických her Járy Cimrmana nebudou vůbec chápat, co tím autor vlastně chtěl říci. Třídní kniha ve fyzické podobě???

Třídní knihu lze dnes tak akorát hacknout, stejně tak jako žákovskou knížku, která už dávno ztratila ten romantický nádech toho, že jste ji třeba mohli ztratit, schovat nebo mít dublovanou. Zatajit známku nelze, rodiče ji vidí dřív, než si student sám uvědomil, že mu do systému přistála třeba další nedostatečná. 

Dřív než si ji sám všimne, už má hovor od táty, co že to zase blbne, zatímco maminka rozladěně volá příslušné kantorce či kantorovi, jak to, že dal jejich drobečkoví špatnou známku, když on se tak učil…

   A zatímco některé věci a symboly jsou dávno na smetišti dějin, jiné vytrvale přetrvávají. 

Třeba školní inspekce. 

Pedagogický svátek, řekl by Cimrman.

 Jak jinak také označit situaci, kdy se na vás chodí inspektoři podívat jak do zologajdy.

 A pak vás i hodnotí, zda se dost usmíváte, píšete čitelně na tabuli, jste empatičtí, střídáte aktivity, jste kreativní, zkoušíte, známkujete, hodnotíte formativně i neformativně, motivujete známkami, ale zároveň je lépe neznámkovat, protože to děti stresuje, zda stíháte reflexi hodiny, motivujete, víte, kdo je SPU, OMJ, umíte je okamžitě vyjmenovat a reagujete prostě na všechno, nejlépe naráz…

Prostě pedagogický svátek.

 A hezky pěkně postaru, žádná digitalizace. 

Někdy to vypadá, že cílem je najít nějakou chybu za každou cenu, vystresovat všechny kolem a pak si odejít jinam. 

Asi to tak nebude, chápu, že kontrola je třeba. Ale je to celé takové divné. 

Také jsem kdysi dávno zažila až šikanu ze strany inspektorů, ataky a naprosto nesmyslné reakce. 

To tedy dnes nezažíváme, ba dokonce paní inspektorka na naší hodině byla vlídná a příjemná. 

Nicméně, je to zásah do fungujícího školního organismu. 

Stres měly i děti, některé se bály promluvit. Jiné zase neobvykle zlobily, / to většinou dělají ti malí/. 

Je to pro ně neobvyklá situace, tak se chovají jinak. 

Všichni se prostě chovají jinak. 

Hlavní stres je v tom, zda budou v pořádku papíry. 

V době digitální je to jistě trochu schizofrenní, ale když vidím, jak třeba v době voleb fungují 

e – doklady, tak už se ničemu nedivím. 

Kontrola jde po papírech, i když cílem školy má být něco jiného. 

To se ale blbě kontroluje. 

  A digitalizace, tak ta se zatím daří právě jen u těch žákovských knížek. 

A tam mi to třeba přijde škoda, elektrožákajdu si neschováte do budoucna a ukazvat někdy v budoucnu třeba svému potomkovi žákovskou archivovanou někde v cloudu je rozhodně méně zajímavé, než vyhrábnout ze šuplíku svoji vlastní fyzickou stopu svých žákovských let. 

Ale elektrovolby by naopak třeba byly fajn. Leč nejsou. Zatímco e-žákovská je.  

Jenže je to jako s tou inspekcí. 

Přes ten papírový svět je to pro ně zatím jednodušší.  

Vždyť ten největší stres v české škole stále točí kolem šanonu s razítky.

Vlastně to má i něco do sebe. 

Protože v papíru je přece jen kus jistoty. 

Ztratíte třídní knihu? 

Drama! 

Ztratíte digitální třídní knihu? To je jen další update.....

Tak hlavně, ať máme všechny ty papíry v pořádku😊