„Nevíš, co bude zítra“. Nebo: „Stačí minuta a všechno je jinak.“
Souhlasím. Nikdy nevíš, co bude.
Na druhou stranu i člověk trénovaný těmito moudry je logicky zaskočený a neví, co teď, co má dělat, jak reagovat.
To by mohli potvrdit mnozí, jimž se ve vteřině život obrátil naruby. Většinou na to pohlížíme s odstupem neznámého, někdy víc, jindy méně vyvalení, a glosujeme, jak je to hrozné, co se dneska děje. Když to pak zasáhne vás, přes všechny poučky rozhodně nejste připraveni. Zpočátku zíráte stejně vyvaleně, jako jste valili oči na anonymní sdělení. Pak ale musíte reagovat. Jenže jak, když jste to nečekali? Prostě nejste připravení. A neumíte to. Jaká je správná reakce? Tvářit se statečně nebo se zhroutit? Nabízet pomoc či se stáhnout do diskrétního ústraní?
Naposledy jsem se snažila být vrbou a vyslechnout všechny okolnosti, což se ve finále ukázalo být špatně, protože daný jedinec více méně o situaci mluvit nechtěl, takže jsem mu vlastně nijak nepomohla. Možná naopakL.
V podstatě nepomůžeme nikdy. Ve skutečnosti si ten boj každý musí vybojovat sám.
A tak jsem u té zprávy najednou jen tak divně pomrkávala, jak jsem bojovala se slzami.
Jak správně reagovat jsem samozřejmě nevěděla.
Bylo zřejmé, že jde do tuhého a také, že nic není, jak má být.
„Někdy je lépe nevědět,“ povzdychla jsem si.
„Jo, to asi ano,“ připustila protistrana.
To už skýtalo základ pro dialog.
„To bude zase dobrý,“ pokusila jsem a zároveň slyšela, jak hrozně banálně to zní.
Prostě jsou okamžiky, kdy je v podstatě každá reakce špatná a nejlepší je asi tichá podpora. Nemluvit a soucítit.
Přestože je asi někdy lepší nevědět, ale když už víte, pak je třeba umět reagovat. A nejlepší je asi být tiše empatickou oporou a tím, že jste k dispozici. Protože popsat to nedokážete. A vyřešit už vůbec ne.
Už staří latiníci radili: „Acta, non verba“ *.
Ale doufám, že platí i : „Fortes fortuna adiuvat.“**
*Činy,ne slova
**Štěstí přeje silným
Žádné komentáře:
Okomentovat