Skoro Francouzka

 O letní neděli je snad přímo povinností sáhnut po knize, která evokuje něco hezkého. Jako milovnice Francie jsem proto s velkou radostí sáhla po knize, která vše francouzské slibuje už v názvu: Skoro Francouzka. Mám ji doma už dlouho, ale nějak na ni pořád nebyl čas. Až dnes se na ni konečně dostalo. Chvíli mi trvalo se začíst a i tak jsem ji nečetla jedním tahem, jako příběh. Spíš jsem skákala z podnětu na podnět, zajímalo mě, jak hlavní postava (byť Australanka, která asi musí mít ještě jiný pohled na vše francouzské než my, "eurouniané"J)  pohlíží na stejné francouzské stereotypy, které obdivuji nebo nesnáším já. 

Zaujala mě její myšlenka, kterou cituji: (neb se s ní ztotožňuji)

„ Několikrát jsem v Paříži i ve Francii byla. V mysli jsem si vytvořila určité povědomí o Francii a domnívala se, že do jisté míry Francouzům rozumím. Pravda je, že takřka všechny představy, které jsem si o Francii vytvořila, se ukázaly jako falešné.“JJJ

   I já žiji v zajetí falešných představ o Francii a to jsem se nikdy nepokoušela o integraci do francouzské společnosti.  Ale už vyprávění kamarádky, která se tam před lety vdala a při ojedinělých návštěvách vyprávěla, jak ji pořád v její vísce berou jen jako to jakési děvče z východu, které se sem přivdalo a které nikdo nebere vážně, mi trochu zamlžilo mé růžové francouzské brýleJ.     
    Ale asi je to úchylka, Francii mám pořád ráda, byť vím, že mám o ní falešné představy. I tato oddychová kniha mi je potvrdila. Ale zároveň mě i francouzsky naladila a tak nezbývá, než si večer pustit Půlnoc v Paříži. Zejména její úvodní sekvenci mám moc ráda- obrazové putování po místech, která znám a která tady nejsou přecpaná turisty. Baví mě to. I Skoro Francouzka mě bavila. Příjemné letní čtení. A hned bych vyrazila do Paříže, i se všemi svými falešnými představami o FranciiJ