V senátu

....podruhé.

Ne snad, že by se pro velký úspěch opakovala Jednota bratrská, ale někdy se to tak semele, že po delší době půstu je milion věcí najednou. A tak i já jsem se dnes znovu ocitla v Senátu, tentokrát na akci věnované historii druhé světové války a vystěhování Neveklovska. Tedy moje Odnikud nikamJ. A ne, že si budu v klidu dřímat v senátorských lavicích, jak jsem v duchu doufalaJ .Byla jsem vyzvána k proslovu. A je to jako na houpačce. Zatímco včera jsem hovořila k hrstce svých věrných čtenářů, dnes jsem měla auditorium čítající přes dvě stě posluchačů. Trochu adrenalin. Původně totiž měla být paní Eliška Horelová, která napsala půvabnou knihu Kluci ze zabraného. Jako holka jsem ji četla s velkým nadšením.  Ale zdravotní stav jí účast nedovolil, tak pan senátor oslovil mě, abych prohovořila já.  Nu, vzhledem k tomu, že jsem se o svém živém vystoupení dozvěděla včera v noci, byla jsem kapku nervózní, ale ve finále se to, myslím, povedlo. Nekoktala jsem (to ostatně ani včera na čtení, abych uvedla na pravou míru některé mýty o autorských čteníchJ), prohovořila jsem jak o historii, tak i o své knize, která se tak snad zase dostala do širšího povědomí, a setkala se s řadou velmi milých a zajímavých lidí. Takže dnešní senátní čtvrtek vyvážil včerejší trochu škaredou středu. Život je prostě opravdu odnikud nikam, jako na houpačce.