Senát

Dnes mě pracovní povinnosti zavedly do Senátu. Nešlo o politiku, ale o historii. Dostalo se mi pozvání na přednášku o historii Jednoty bratrské, zjevně se Senát chce prezentovat v příznivějším světle než jen záznamem svých schůzí. Nutno konstatovat, že opatření u vstupu jsou hodná vojenského prostoru, kluci se o sebe hodně bojí. Nu, asi vědí pročJ . Nicméně, proniknout za bezpečnostní rámy, identifikovat se všemi možnými doklady a pozvánkami, projít osobní prohlídkou a zapsat se do archů netrvalo zase tak dlouhoJ. Mohly jsme se tedy usadit do křesílek senátorů. Já seděla za stolkem pana předsedy, jen začít hlasovatJ. Přednáška samotná byla ovšem dost neslaná nemastná.J Vyslechla jsem si několik v podstatě známých věcí a místy se cítila jak u Járy Cimrmana.To v okamžiku, kdy všechna trochu známější jména, jako třeba Přemysl Sobotka, na která lákali na pozvánce , se nedostavila. Poslali za sebe nějaké mluvčí,kteří tam překoktali něco, co napsal zase někdo jiný. Vedlo mě to k podnětné myšlence, že na pracovní porady za sebe budu posílat třeba svoje studentyJ.Ti, co mluvili sami za sebe, většinou prmluvit uměli, dalo se to poslouchat,Jale bylo to tak půl na půl.  Vypuštění z prostor Valdštejnského paláce už bylo rychlé, zde se o bezpečnost už nikdo neobává.  Zajímavé to bylo, ale stejně největším zážitkem byla návštěva paláce, což mě znova utvrdilo v myšlence, jaká nenapravitelná škoda se stala s Malou Stranou. Všude jsou usazené tyhle nanicovaté instituce a genius locci tohoto půvabného koutu Prahy je díky tomu nenávratně pryč. A to, že se do Valdštejnského paláce dostanu jen takhle nebo při nějakém pofiderním dni otevřených dveří, mě moc netěší.  Ale i tak mám pořád Malou Stranu ráda. Nějaká zákoutí se tu ještě dají najít. Jen ti domorodci už tu jaksi nejsouL