Poupata

Nedávno někdo vznesl více méně řečnickou otázku, proč asi Česká filmová akademie oceňuje Lvem filmy, které mají nízkou diváckou návštěvnost? Nu, mě by to zajímalo doopravdy.  Předávání rádoby prestižních filmových cen jsem sledovala a musím bohužel konstatovat, že emotivní výkřiky a vzdechy Lucie Bílé (proti které jinak nic nemám) mě nejen nezaujaly, ale navíc mi připadaly hodně trapné. Nicméně, Lev jako kulisa sobotního večera proběhl a o současném filmovém dění jsem tudíž dostatečně informována. Mile mě překvapilo, že všechny ceny si neodneslo Odcházení, tak trochu jsem očekávala posmrtnou servilitu a v jiného vítěze ani nedoufala. A ejhle, překvapení. Stejné, jako že nejlepší žijící herec je Ondřej Sokol. To jsem tedy kapku zalapala po dechu, ale jak praví klasik, proti gustu žádný dišputát. Nu, dobrá tedy. A nejlepší film Poupata. Už jsem o něm slyšela, nelákal mě. Po Lvu jsem ho zkusila. A byla to chyba. Chyba, která mě vede k pátrání po  odpovědi na v úvodu vznesené řečnické otázce. Je pravda, že ani Lev do našeho Bio Oko mnoho diváků nenalákal (na rozdíl třeba od Oscarové Železné ladyJ) a i to svědčí o mnohém. Sociální drama odněkud ze severních Čech opravdu není film, na který by se jeden s chutí podíval. Jde (podle mého) o jakousi plochou sondu do drsného severského života, která „vykrádá“ Bohdana Slámu a celou řadu autorů. Nemám ráda podobné typy filmů a Poupata mě přesvědčila, že to opravdu nemá cenu. Samozřejmě, pro někoho, kdo si chce vychutnat svoji (či spíše cizí) životní depresi, film jako dělaný. Ale je to jen takový pokus, na Slámovy filmy (na které také raději nechodím, abych se nezcvokla, ale které mají nějakou myšlenku) to prostě nemá. A proč to má Lva, nevím. Jsou to prostě nepovedená Poupata a je mojí chybou, že jsem se dala zlákat Lvem a vypravila se na ně. Lépe je koupit si nějaká květinová poupata. Ta alespoň rozkvetou a přinesou do života nějakou radost.