Poslední rozloučení

Pochopila jsem, že hezky se rozloučit je vlastně umění.  Umění, které dnes není příliš preferované, protože poslední věci člověka se v naší společnosti, akcentující jen mladé, zdravé a krásné lidiL, proměnily ve věci silně tabuizovanéL. Nějak neumíme přijmout verdikt konce a projevit úctu zemřelému.  Vím to i proto, že i pro mě je to hodně těžké.  Protože ale umíme bujaře oslavit první pláč vytouženého dítěte, měli bychom stejně hluboce uctít poslední pohled umírajícího.  Tak, jak jsme včera uctili Majdu.  Hezky, pietně, s noblesou. Setkání lidí, kteří se sešli na posledním rozloučení s ní, mělo jednu krásnou společnou myšlenku. Oslavit její život, vzpomenout na to, čím nás, co tady v tom slzavém údolí ještě zůstáváme, obohatila, připomenout jejích patnáct těžkokrásných let. Paní farářka hezky mluvila, k tomu silné písně a krásné záběry z Majdina života. Přicházela jsem se srdcem sevřeným, nejsem zvyklá na tak velký nápor emocí. Poplakala jsem si, ale i se pousmálaJ a nakonec odcházela naplněna nadějí.  Nadějí ve slova, která jsem už jednou v této souvislosti uváděla. A totiž, že láska vítězí nad smrtí. A láska k Majdě tady byla cítit na každém kroku.  A ač ateista, tak pevně věřím, že už teď si naprosto volně pluje a pohybuje se na druhém břehu, odkud nás bedlivě sleduje svým bystrým pohledem a glosuje výborným suchým humorem.  A nám tady prostě něco končí. A něco nového se začíná….

Fotografie žádné nemám, v tom ohledu tam byli mnohem povolanější...(oba odkazy jsou funkční.-)