Kmotřička Smrt

„…. A znovu se skláním před vaší moudrostí, otče,“ říká Karel IV. postavě arcibiskupa Arnošta z Pardubic, kterého v mé oblíbené Noci na Karlštejně skvěle představoval Karel Hoger.  Bůh ví, proč mi zrovna tato věta uvízla v podvědomí, možná proto, že jsem kdysi ten film sjížděla hodně častoJ.

 A nyní se to hodí. Chci tu větu použít. Parafrází.

„…. A znovu se skláním před vaší moudrostí, odvahou a nadhledem, wlčí rodino.“ 

    Nechci  vůbec znovu rozepisovat vše, co tady již bylo napsáno.  Znala jsem Majdu a vím, že byla skvělá. Dokonce jsme si i chvíli dopisovaly s myšlenkou, že by některé její příběhy vyšly v mé knize. Nevyšlo to a tak jsme to nechaly na příště.

A někdy se příště nedostavíL.

Jak jsem již včera psala, osud.

   Ráda bych ale vystihla svůj hluboký obdiv pro Majdiny rodiče, kteří Majdě připravili život, který se dá bez nadsázky označit jako naplno žitý. A stejně tak chtějí (a my s nimi) na jeho konci připravit Majdě důstojné rozloučení a nebojí se o tom mluvit. Maně mi to připomíná majoritní přístup ke konečným věcem člověka, kdy se to všichni bojí pojmenovat, dělají, jako by se nic takového nestalo a ani nemělo přihodit.  Nemluví a tváří se tragicky. Lepší herci na potkání slzí. Proč? Protože se to sluší, ne?Svoje vlastní děti třeba klidně vystavují nástrahám života, výchovy bez citu, empatie a tolerance (někteří, doufám, že si to nikdo nevztáhne na sebe), a pak najednou mají pocit, že když se před nimi řekne slovo smrt či že někdo umřel, dítě zkolabuje a nevstřebá to.  Jako by odchod někoho byl pro ostatní tabu, protože si někdo myslí, že to nevstřebá.  Myšlenku na to, že ta smrt, v pohádkách zvaná laskavě kmotřička, tady je a k životu patří, se nějak snažíme vytěsnit. Ale ona tady je. Není vítaná v našich domácnostech, ale je tu a je třeba se s ní nějak popasovat. A není to jen problém dětí, i dospělí jsou tací.   

A jak to činí Markéta s Michalem, to vzbuzuje můj hluboký, ale opravdu hluboký, obdiv a úctu.

A prozření, že to tak asi má být. Je třeba hovořit, vnímat, otevřít své srdce, pustit svoje slzy, ale i úsměv, kterým chceme oslavit Majdin život, který byl těžký, krátký, ale krásný.  A ne se tvářit tragicky, tajemně a dělat, že o ničem nevím a že se stalo něco tajuplného. Stala se smutná, hodně smutná věc, ale Majda tady byla s námi a v duchu bude i nadále. To je neměnný fakt.  Svou existencí, odvahou a statečností obohatila i nás, co žijeme kolem ní (ač ne s ní) a velmi často jsem si říkala, že to, co zvládne ta holka, bych prostě nedokázala.  A tak oslavme její život, byl vnitřně bohatý, krásný a smysluplný.  A končím slovy nikoli z filmu, ale z mého oblíbeného Fulguma (také jsem se všechno potřebné naučila v mateřské škole)

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

    A Majdu jsme měli rádi.  Proto tady zůstane, v duchu, ve vzpomínkách, v lásce jejích rodičů a sestřičky. Nezapomínejme na to, že je třeba mluvit, brát věci takové, jaké jsou. A přinesme jí sovu, měla je rádaJ