Usmíváte se?

 Nikdy jsem trvale nežila v zahraničí, proto to mám jen zprostředkovaně, od těch, co to zažili na vlastní kůži, že na západ od našich hranic se člověk ve veřejném prostoru cítí lépe. Na první dobrou.

Lidé jsou tam vlídnější, víc se usmívají. Nejsou apriori pořád naštvaní. Alespoň se tak netváří.

U nás aby usmívajícího se jedince pohledal. 

Jsou, ne že ne. Ale je to menšina.

Většina národa pádí po ulicích s výrazem Jacka Rozparovače, neusmějí se, nepozdraví, nic. Někteří by na svůj výraz v obličeji klidně mohli vyfasovat zbrojní pas. 

  Někdy to člověka trochu i rozhodí. Zejména v institucích, kde musí přebývat. Když potkáváte neustále kamenné obličeje, s výrazem, že všechno mě totálně štve, klidně se můžete začít bát. Vlastně nikdy nevíte, odkud přiletí jedovatý pohled, ještě jedovatější slovo, zákeřná pomluva či jinak personifikované naštvání. 

Pravda, může jít o masku, ostatně sama ji také čas od času nasazuji. 

Ale je to opravdu únavné. 

Ne snad, že bych vyžadovala americké keep smiling, ale s nějakou laskavostí, náznakem úsměvu, se určitě lépe dýchá. 

   Často člověk, někdy i proti své vůli, zjihne, kdy vidí krásné miminko, batole. Nebo štěně. Jejich radost ze života bývá nakažlivá. 

 Sleduji to nyní více než dřív. Někdy to fakt funguje. Mračoun vidí štěně a pousměje se. Někdy i rozesměje, roztaje, jde dál s úsměvem, který vyvolalo štěněčí dovádění či batolení.

Stejně tak to je s dětskou radostí, která obecně nabíjí. 

   Ale překvapivě takových lidí  není většina. Mnozí setrvávají ve své nabubřelé zamračenosti, dítě přehlédnou, štěně klidně takřka odkopnou, nezájem. Rty úzce sevřené a oči nervózně těkající. Chvátá, svět kolem ho nezajímá. Štve. Irituje. 

Takových mračounů je bohužel víc, než by se zdálo. V práci, na ulici, v parku. 

Ti, co zažili trvalejší procházky po ulicích jiných metropolí, kupříkladu švédské, dánské, finské, italské či španělské, ti tvrdí, že to tam není. 

Nebo jen minimálně.

U nás / nebo jen v Praze?/ maximálně.  

Zajímavé je, že se hned mluví o české povaze. Že je malá, zatrpklá, závistivá, nerudná....

Tak nevím...

Co Vy? Usmíváte se na ulici?

   Já se snažím, protože primárně patřím k těm, kteří i s dobrou náladou vypadají, že by chtěli vraždit. 

Tak na to myslím a snažím se. 

A možná proto i víc vnímám, ty mračouny a věčné bručouny, že je to vyčerpávající. Možná 

i trochu nepříjemné. 

   Sama vím, že to není snadné. Někteří napružení jedinci kupříkladu místo opětování úsměvu hledají důvod, proč se jim smějete? Nebo kde snad mají nějaký flek či rozepnuté kalhoty?

 Ale  navzdory tomu, úsměv na ulici zpříjemňuje naši každodennost. 

Když se chceme tím západním světem nějak inspirovat, tak tohle je dobrá cesta. 

Usmívejme se, prosím:-)