Den otevřených dveří. Respektive, v našem případě, podvečer otevřených dveří. Od pěti do sedmí. Setkání s potencionálními studenty.
Tedy, přesněji, s nimi a s jejich rodiči. Přišli se seznámit se školou, nasát atmosféru. Pobavit se se stávajícími studenty, s námi, s vedením školy.
Bylo docela plno, tedy velký zájem, řekla bych. Těšila mě práce stávajících studentů, kteří se ujali role aktivních průvodců.
Bylo zajímavé i sledovat, jak k historii a dějepisu přistupují ti dospělí. Někteří rodiče procházející kolem dějepisné třídy podvědomě zrychlili, sem tedy nejdeme:-). Někteří opatrně nakoukli a s očima lehce vyděšenýma, kde se takřka daly dešifrovat vzpomínky na vlastní školní léta, jako že děják tedy ne:-). Jiní naopak vstupovali se zájmem, mnohdy už vlastním, jako že si už našli k dějinám cestu a zajímá je, jak se to tady učí.
A samozřejmě, pak byli někteří jen jako doprovod dětí, které dějepis baví.
Mě tedy potěšilo, že takové děti jsou, byť si myslím, že by jich určitě mohlo být mnohem víc. Ale jsou a to je dobře.
Občas mě napadá, jestli taková akce, jako den otevřených dveří má nějaký smysl?
Zda si rodiče s dětmi jen neprojdou školní chodby a kouknou na vybavení učeben?
Asi tam je tam nejvíc důležitá emoce. Jde o první osobní dialog mezi školou, potencionálními studenty a jejich rodiči.
Podstatný je podle mého víc pro deváťáky, ti mladší si to ještě tolik neuvědomují.
Ale i oni se prvně setkávají s místem, kdy by případně mohli strávit několik následujících let. Vnímají atmosféru budovy, učitele, vedení i budoucí starší spolužáky.
Někde jsem četla takové vzletné označení, že učitelé a stávající žáci zde hrají roli ambasadorů, kteří prezentují hodnoty a atmosféru školy. Možná i její jedinečnost, protože
i to je dneska velmi žádané. Je to vlastně takový most mezi školou a veřejností.
Docela se, myslím, povedl.
Žádné komentáře:
Okomentovat