Dozor na chodbě

 K základním učitelským povinnostem patří dozor na chodbě. 

Spočívá v tom, že sotva zazvoní na přestávku, vyletíte z hodiny, abyste pauzu prostepovali na chodbě, nejlépe ještě s aktivním nahlížením do tříd. 

Mluvím o druhém a třetím stupni, na prvním stupni je všechno jinak. Tam je, pokud se nemýlím, učitelka na dozoru neustále, o nějaké přestávce si asi může jen nechat zdát. Ale to je jiný příběh. 

Ale i nad druhém a třetím stupni vzdělávání by prý děti /tedy v ideálním případě/ neměly zůstat ani minutu bez dohledu. Snad jen na toaletu za nimi nemůžete.

Pokud se tedy nějaký teenager zraní vrženým penálem nebo při honičce po chodbě a vy tam někde postáváte, je všechno v pořádku. V podstatě je jedno, že kupříkladu bitku mezi lavicemi na opačném konci chodby nemáte ani šanci zaznamenat, protože zrovna pochodujete jinde. Zásadní je, že tam jste. 

Pokud se něco podobného přihodí a vy na dozoru nejste, většinou vzniká problém.  Neplníte své povinnosti a dítě se zranilo bez dozoru. Tedy průšvih. Samozřejmě váš. 

Jsem ve školství už řadu let a tento systém funguje od nepaměti. Zajímavé je, že ho během reformních pokusů o zlidštění školství nikdo moc nerozporuje. Dozor do škol patří....?

Pravda, někde se snaží školství polidštit a mluví se o dohledu, nikoliv o dozoru. 

Nicméně, podstata zůstává. 

Jistě, jsou školy, kde se podobná atrakce nepěstuje, víc se pracuje s odpovědností dětí, 

s důvěrou a snahou nastolit nějaké vlídné prostředí, kam slovo dozor moc nepasuje. 

Ale většinově dozor pořád funguje, navíc je zjevně i ve školském zákoně, protože zase řada škol by nic, co jim nepřikazuje zákon, neprovozovala. Někde je dokonce absence na dozoru vnímána hůře než absence ve výuce. 

Takže ideální den kantora podle těchto představ je učit, stát na chodbě a zase učit, nejlépe vše přesně na zazvonění, jako Pavlovův pes. 

Vůbec nechci zdůrazňovat fakt, že dnešní děti se většinou po chodbách  moc nehodí ani po sobě nemetají školní pomůcky, protože každou volnou chvilku tráví zíráním do mobilu.

 Ale dozor tam být musí. V lepším případě dohled, ale musí.

Mnohde je dozor z určité setrvačnosti i tam, kde se pohybují plnoletí studenti, protože zákon /nebo co?/  to tak chce.

Napadá mě, zda zákon, či spíše zákonodárci, někdy přemýšleli o nějaké zodpovědnosti za vlastní chování? A jaký je vlastně rozdíl, když se dítě zraní za mými zády nebo o samotě?  

A lze se vůbec zranit při sledování sociálních sítí či hraní virtuálních her? 

Někde jdou proto ještě dál, respektive zpět, protože si rázem vzpomínám na svá dětská léta. Děti jsou hromadně vyhnány ven, kde za dozoru určeného pedagoga korzují. Vysvětlení opět logické, aby si užily čerstvého vzduchu, povídaly si a nebyly na mobilu. Tak povinně ven nebo na chodbu a chodit. Za dozoru.  

Jistě, oponenti budou argumentovat, že nejde jen o zranění, ale kupříkladu o předcházení šikaně. Jako že pochodováním po chodbě a nahlížením do třídy zabráním, případně odhalím a následně zneškodním šikanu. 

To samozřejmě hezky zní, leč z logiky věci jde o představu naivní a zcestnou. Málokdy se něco takového děje tak viditelně, aby se to během dozoru odhalilo. 

 I tak ale dozor na chodbách, podle mě relikt minulosti, vytrvale přetrvává. A nezdá se, že by někdo uvažoval o jeho revizi. 

Pak se nelze divit, že se někde cítí děti ve škole jako ve vězení, když tu mají své dozorce. 

Asi je ale hlavní problém v zákonodárcích, kteří mají léta neodbytný pocit, že dozor patří do pedagogické náplně práce, taková oblíbená nepřímá pedagogická povinnost. 

Protože jinak by se asi zase všichni bouřili, že učitelé si jen hrají s dětmi a pak mají prázdniny. Tahle se to dá obhájit tvrzením, že mají ještě dozor!

Kromě dozoru na chodbě existují ještě specifické dozory, jeden v šatnách a druhý v jídelně. Ale o těch někdy samostatně, protože to je opravdová lahůdka.