.... Bije a škrtí svoje spolužáky...
Kupodivu nejde o zápis z nějaké současné výchovné komise či poznámky rebelujícího pubescenta, který si v letmém okamžiku pauzy při sledování mobilního telefonu překvapivě rozhodl o přestávce s někým vyřídit účty ručně stručně.
Jde o archivní zápis, jak jsem se dočetla, školní poznámky Jana Kubiše, kterou mu zapsali ve třetí třídě.
Ano, toho Jana Kubiše, který svůj život skončil v kryptě, kde se ukrýval po atentátu na Heydricha. Atentát provedl spolu s Jozefem Gabčíkem.
Ostatně, ani ten nemá podle archivních pramenů vizitku hodného kluka. Spíš se o něm mluví jako o prudkém vzteklounovi, drsňákovi, který nešel pro ostré slovo ani pro ránu daleko. Nejevili tedy v dětství a mládí známky nějaké výjimečnosti...
Nechci vůbec tímto zamyšlením nikterak dehonestovat jejich odvahu a život, spíš jen tak na okraj podotknout, že hrdinou se člověk nerodí, ale stává.
Nedávno, mezi svátky, se připomínalo výročí jejich seskoku. A mnohé texty z nich dělaly až nadpozemské bytosti. Muže bez bázně a hany, čestné a dokonalé až do morku kostí. Hrdinové už od kolébky.
Ono je to tak trochu ode zdi ke zdi. Minulý režim je spíš zatajoval, atentát byl vnímám jako až zbytečná akce západního odboje, který přinesl víc škody než užitku.
Současný režim je zase glorifikuje až v takové míře, že některé oslavné ódy připomínají řecké báje o mýtických hrdinech.
A ve finále je nakonec všechno úplně jinak....
Osobně se dějiny snažím vnímat hodně pocitově. Proč se k tomu činu rozhodli, jak se asi cítili? Co se jim honilo hlavou při seskoku úplně jinam, než bylo v plánu? Báli se? Věřili tomu, že přežijí?
Na poslední otázku si vždycky odpovídám, že tomu museli věřit, navzdory tomu, že jim nadřízení tvrdili, že jde cestu bez návratu.
Ostatně, jejich nadřízení, podle mého, jsou dnes také líčeni jen ve světlých odstínech. Přitom zpackali, co se dalo. Těm klukům, co vyslali do protektorátu, nedali zásadní informace.
Řekněme, že si to představovali jako rychlou a bezproblémovou operaci, tedy jako Hurvínek válku.
Už když jsem o parašutistech psala, rodil se ve mně pocit, že to bylo z jejich strany uspěchané, nezodpovědné, ba až amatérské. Ale to je jinou úvahu.
Dnes se chci vrátit k parašutistům, kteří se snesli do protektorátu před koncem roku 1941.
Heydrichovi, ale i jim, tehdy zbývalo pět měsíců života.
A pak se jejich životů zmocnily ideologie. Jejich příběh se vyprávěl tak, jak se zrovna hodilo. Dnes je to nekritická adorace. To je asi ta lepší varianta než totální zatracení, ale pořád je to ohýbání dějin.
Nemám ambice dějiny narovnávat, ostatně na to nemám ani dost archivních podkladů, spíš se mi chce jen připomenout, že školní léta mohou někdy vypadat úplně jinak než pozdější život.
Nebo i to, že nic není úplně černobílé. Případně již výše zmíněný fakt, že hrdinou se člověk nerodí, ale stává. Sama jsem zvědavá, kolik budoucích hrdinů sedí nyní ve školních lavicích.
I když o tom, zda bijí a škrtí své spolužáky se již většinou nedočteme. Jednak poznámky nejsou žádoucí, alespoň v těch školách, kde s dětmi spíš komunikují než je trestají.
A druhak, a to je stěžejní, je dneska většina školní dokumentace virtuální, což znamená, že se nějaké poznámky budoucích hrdinů patrně rozplynou v éteru.
Badatelům tedy nastanou krušné časy, nebude snadné prohledávat archivy a uvádět věci na pravou míru.
Nebo zlidšťovat nadpozemské hrdiny, kteří kupříkladu ve třetí třídě "bili své spolužáky či házeli kameny ze stráně....
Jen jestli pak nebude mnohem jednodušší prostý ideologický obraz, podle toho, jak se komu zrovna hodí...??
No, uvidíme.
Žádné komentáře:
Okomentovat