Husák

Desátý leden mi nějak automaticky připomíná Husáka. 

10.1.1913.

Reflex z dětství, kdy se jeho narozeniny tučně vyznačovaly v kalendáři. A mně to nějak utkvělo. 

Nebo mi to naskočilo s koncem loňského roku, kdy se hodně mluvilo o pětatřicátém výročí revoluce?  A s tím, ruku v ruce, o neobvykle rychlé volbě prezidenta Havla, který vystřídal zdánlivě nesmrtelného Husáka. Ten tedy abdikoval už na počátku měsíce, symbolicky v den lidských práv. 

Zatímco Havla si poslanecká sněmovna jednomyslně odhlasovala 29. prosince. A šlo o tytéž poslance, kteří ho ještě počátkem roku posílali do vězení.... 

S odstupem času to zní až paradoxně, ten fofr. Cílem prý bylo, aby Havel mohl pronést novoroční projev. Už bez těch statických hodin, které pravidelně ilustrovaly Husákovy projevy. 

Husák v tu dobu už byl bez funkce. Stáhl se zpátky na Slovensko, kde bojoval se svými postupujícími nemocemi. V roce 1991 zemřel, téměř na výročí revolučních událostí, 

18. listopadu. Den poté.  

Ve veřejném prostoru po něm zůstal pojem normalizace, Husákovy děti a Husákovo ticho, což je Těšnovský tunel. Kdysi vedle něho sídlilo ÚV KSČ a doprava byla svedena do tunelu, aby nerušila soudružská jednání. 

Alespoň tak praví jedna z pražských pověstí. 

  Gustáv, přesněji tedy Augustin, Husák, byl roky komunistickým prezidentem, symbolem normalizace, přesto ho nyní, s odstupem času, vnímám jako zajímavého člověka. 

Minimálně z historického pohledu. 

Mezi komunistickými prezidenty byl tak trochu jako růže mezi trním. Už jen svou inteligencí a vzděláním. Škoda, že se zaprodal soudruhům. A že v ně musel věřit na sto procent, to dokazuje fakt, že byl v padesátých letech obětí politických monstrprocesů. Soudruzi ho zabásli na deset let. A že to bylo drsné vězení, žádný fešácký kriminál. 

Přesto na ně nezanevřel. 

To já tedy nechápu. Ale zase mě to dráždí a poňouká něco o něm zjistit víc. Krom toho, že byl velkým milovníkem párku. A strašně moc kouřil. 

  Byl to muž, který zažil hrůzy politických procesů 50. let na vlastní kůži, a přesto se stal symbolem režimu, jenž potlačoval svobodu a nezávislé myšlení...No, není to samo o sobě prapodivné, neřku-li zajímavé?

   Zkouším to přes emoce, dějiny se tak lépe chápou. Napadá mě, jaký asi byl jeho vnitřní svět? Dokázal si ospravedlnit vlastní činy, bylo to z jeho pohledu všechno v pohodě?  Nebo naopak, v duchu zápasil s otázkami morálky? 

Jeho intelekt a právní vzdělání naznačují, že chápal, respektive mohl chápat, co znamená zrada ideálů, a přesto zvolil cestu kompromisu. Či přesněji řečeno, převlékl kabát. 

Někteří ho vidí jako pragmatika, který se snažil zachránit, co mohl, jiní jako oportunistu, který se přizpůsobil, aby přežil.

Husákův osud nakonec překvapivě zrcadlí mnohá dilemata jeho vlastní normalizace: vzdorovat a riskovat, nebo mlčet a žít?

  Dnes ho vidíme jako politika ve smutných časech, jen jako normalizátora a prezidenta s divnou češtinou. ale jeho příběh je vlastně odrazem celé té doby, která lámala charaktery a stavěla jednotlivce před těžká rozhodnutí. 

  On ale za to nese zodpovědnost. 

Ve světle toho, co zažil ve vězení, je to dost těžko pochopitelné, k čemu se propůjčil a co se z něho stalo.

Ve světle sociálního zázemí jeho dětství se něco trochu pochopit dá, ale stejně je to případ pro psychologa. Možná víc, než pro historika. I když mladý historik Michal Macháček o něm napsal hodně zajímavou a dobrou knihu.

Z určitého úhlu pohledu je Husák opravdu zajímavá postava, plná protikladů

Byl obviněný z vlastizrady. Vězení vydržel, nerezignoval. Byl vzdělaný a ambiciózní Právník a zdatný rétor. 

 Byl dvakrát ženatý, poprvé se rozvedl, druhá žena zahynula tragicky při leteckém neštěstí.

Přestože byl oddaným komunistou, měl hluboký vztah k literatuře a historii, zejména k dějinám Slovenska. 

Ve svých projevech občas citoval klasické autory, což kontrastovalo s šedou atmosférou jeho éry.

Jeho rezignace na prezidentský post v roce 1989 byla klidná a bez většího odporu. Závěrečná léta byla spíše tichá – psal paměti, ale nikdy je nedokončil. 

Dožil jako osamělý muž a o jeho posledních letech se toho mnoho neví.

Husákova postava je tedy plná protikladů: intelektuál i pragmatik, oběť i vykonavatel, muž velkých ambicí, který se stal symbolem bezčasí a stagnace

A dneska slavil narozeniny. Letos by byly už sto dvanácté.

A jeho, Husákovy, děti, už dlouho drží ekonomický systém země. Blíží se důchodovému věku a penzijní reforma, která pořád není, může právě ten ekonomický systém položit. 

Dozvuky jeho normalizace jsou tady prostě pořád, byť on už dávno odpočívá na bratislavském hřbitově.