Osmdesát

 Slavíte osmdesátku?

Letošní rok s sebou nese několik výročí s číslem osmdesát.

V únoru je to kupříkladu slavná Jaltská konference, kde se před osmdesáti lety rozhodovalo, co bude po válce.

Napadá mě v té souvislosti, zda je osmdesát hodně nebo málo?

Kdyby se historie jako taková převtělila v člověka, pak by si (už) užívala důchod a listovala starými alby s fotkami s nostalgickými myšlenkami, že za jejích mladých časů bylo všechno jinak.

Asi by to bylo z lidského hlediska docela hodně.

   Kdyby se ale o osmdesátce mluvilo ryze jen z historického hlediska, pak je to jen mrknutí okna, z dějinného hlediska se vlastně nic moc nezměnilo. Pořád se kupříkladu vedou války, vyvíjejí nové a nové zbraně, národy se hádají, a přitom mluví o míru, prostě jak před osmdesáti lety.

Kdybychom šli v personifikovaných představách ještě dál a vymysleli kupříkladu únorový večírek všech letošních osmdesátkových výročí, pak by tu byl mejdan prazvláštních událostí.

Kupříkladu únorová Krymská konference by se mohla tvářit důležitě, že může do všeho mluvit, zatímco lednové osvobození Osvětimi by se pořád vzpamatovávalo z hrůzného zážitku. Květnový konec evropské války by se rozpačitě radoval, protože s sebou krom osvobození přinesl i nové hrůzy.  A kdyby někdo sarkasticky připomněl, že narozeniny má srpnové i použití atomové bomby, asi by zavládlo trapné ticho. Takže dvanáct letošních měsíčků by se určitě takhle scházet nechtělo, navíc to nebyla žádná pohádka. 

 Proto fiktivní historizující večírek   necháme být a zkusíme události před osmdesáti lety připomenout jinak.  

   Můžeme kupříkladu letošní mezník transformovat do podoby jakési moudrosti, která by s věkem měla /mohla/ přijít.

Taková výzva, ať už se lidstvo konečně poučí, vždyť to trénuje už osmdesát let…

Jenže to asi také během letoška nestihneme. Na to je rok příliš krátký a my nepoučitelní...

Asi můžeme maximálně tak posílit slábnoucí historické vědomí. Tím že si připomeneme, co se v Evropě dělo před osmdesáti lety…