Divadelní sezona je v plném proudu. Dlouhé
večery doslova lákají k návštěvě divadla. Vybírat lze z široké palety
pražských scén, ale zastavme se u toho nejklasičtějšího, u Zlaté kapličky. V listopadu
ji totiž čeká dvojí výročí. Nejprve si připomínáme její znovuobnovení po požáru,
18.11. V roce 1883 ji po požáru dokončil architekt Josef Schulz. Ti předchozí
umělci, spojeni s divadlem v době jeho první vzniku, byli docela
opomenuti. Shořelou oponu Františka Ženíška nahradila dnes slavná opona Vojtěcha
Hynaise. Ženíšek tehdy docela ostrouhal, myslím, že vůbec netušil, že další
zakázku nedostane. Stejně tak architekt Josef Zítek. Ostatně, ani takový
velikán jako Bedřich Smetana si nemohl být jistí přízní tehdejších mocných,
kteří rozhodovali o financích na nové divadlo a tím i o uměleckém angažmá.
Stárnoucího génia sice na poslední chvíli na znovuobnovenou premiéru jeho
slavné Libuše sice pozvali, ale moc důstojné to evidentně nebylo. Nicméně,
Zlatá kaplička byla obnovena
a mohlo se začít hrát. O
dvě stě let později se socialistická architektura pokusila o rozšíření divadla,
u příležitosti dvoustého výročí. A vznikla Nová scéna. Tehdy se premiérově
uváděl Strakonický dudák. Stalo se tak 20.11. 1983. A pokud mě paměť neklame,
moc velká sláva
to nebyla. Tahle oslava
se moc nepovedla. Celou pověst Nové scény zachránila až Laterna magika, která
se tam nastěhovala na dlouhých dvacet let. Dneska je Nová scéna opět součástí
Národního divadlo a její repertoár veřejnost moc neřeší. Na budovu si všichni
zvykli a co se hraje v Národním, kdysi výstavní scéně českého divadla, veřejnost
moc nekomentuje. Nemá na to vzdělání ani prostor, mnohdy ani žaludek, protože
některá představení jsou tak alternativní, že je dokáže vstřebat málokdo.
Nicméně, listopad divadlu přeje, a tak je na místě si Zlatou kapličku i s její
Novou scénou připomenout. Protože cestu od Libuše ke Švandovi kráčíme neustále,
od jakési vznešené důstojnosti k vypočítavému čecháčkovství. A najít tu
zlatou střední cestu nám může pomoci najít i listopadová návštěva divadla, ani
to nemusí nutně být to Národní. Spíš jde o to, aby inscenace nabízely svým
divákům inspiraci. Tak zkuste nějakou svou listopadovou múzu najít a chvíli s ní
pobýt.
Času je během
listopadových tmavých dní víc než dost
Žádné komentáře:
Okomentovat