Divadelní

 Vždycky, když beru dítě do divadla, mám nejprve pocit, že dělám něco pro jeho rozvoj, kulturní zážitky. A společně se těšíme. 

A vždycky, když přicházíme, mi docvakne že tam budou jiné děti, respektive mraky dětí, jejich rodiče a prarodiče, tedy že zároveň vlastně dělám něco pro rozvoj svého sebeovládání.

Mezi osly tomu nebylo jinak. Vlastně byl ten titul dost symbolický, byli jsme mezi osly takřka všude. Byla to vlastně taková další sociologická studie.  Jak strašně to záleží na výchově a rodinném prostředí. 

Na školu to v tomto případě svádět nelze, neboť šlo většinou o malé děti, maximálně tak do druhé, třetí třídy. Přesto se návštěva divadla některých z nich podobala kobercovému náletu kobylek. Nebo sportovnímu zápasu. 

Stejně tak i oblečení. Zatímco někteří byli v divadle i podle toho, co měli na sobě, jiní si zjevně odskočili z tréninku nebo z hřiště. 

Loutky u vstupu, na které si mohou sáhnout a vyzkoušet sílu vodivých lan, musí být zjevně z nerozbitného materiálu, protože některé děti projevují spíš snahu Spejbla zničit než si vyzkoušet, jak by se pod jejich vedením mohl pohybovat. 

Logicky se to odvíjí od rodinných mustrů. Jasně bylo vidět, kdo rozmazluje, kdo vychovává, kdo je buran od podstaty a nechá tedy potomka zničit půl divadla. 

Velký obdiv v tomto ohledu vyslovuji všem zaměstnancům, protože někde to asi musí být hodně náročné vydržet a podobně destruktivního návštěvníčka minimálně nevykázat. 

Nemyslím si, že by se ke Spejblům mělo dorazit ve velké večerní. Ale vidět rodiče i děti v teplákovce či v šusťákách a s báglem na zádech, to mi přijde poněkud prapodivné, ale jak se říkalo, proti gustu žádný dišputát. 

   Přestávka jako všude v divadle ve znamení fronty v bufetu. Kartou platit nelze, tudíž mnozí loví drobné po kapsách. 

Když vidím tatínka, jak kupuje několik párků v rohlíku a hlady patrně vyčerpán nevydrží do konce prodejního procesu, musí se zakousnout, poté mastnými prsty hledá ty drobné, do toho mu odpadají kousky rohlíku... ohlodaný párek pak vrazí svému potomkovi ve svetru s dírami / vím, že děravé oblečení bývá označované za  módní, tady to ale na módní vlnu úplně nevypadalo, leč mohu se mýlit./, odnášenou kávou pobryndá co se dá a s hlasitým komentářem usedne ke stolku, pak si říkám, že není čemu se divit. 

   Podobné zážitky nabídne i po skončení představení fronta v šatně, kde se bojuje takřka doslova. Někteří tatínkové, vyzbrojeni ostrými lokty, se prodírají k pultíku bez ohledu na to, zda se jim pod nohama ocitne nějaké dítě. Jakmile není jejich vlastní, nezajímá je, klidně ho sejmou. Maminky si v tomto s nimi v ničem nezadají, zde jde o naprostou genderovou vyváženost. Ne sice stoprocentní, to zase ne, ale je takových frontových bojovníků na jedno malé dětské divadélko poměrně dost, řekla bych, že množství větší než malé...

   Půvabné na dětském představení je divácké prožívání. Když ti nejmenší radí Spejblovi, kam jít, napovídají Máničce či fandi Hurvínkovi, je to hezké. Když hází lahví od pití či ji prostě ponechají na místě, už to tak hezké není. Faktem je, že maminka, která celé představení blikala na telefonu, si toho rozhodně všimnout nemohla, byla někde ve virtuálním světě. I když tam určitě zveřejní, že byla s dětmi v divadle. Nu, je to jiný svět. 

Je to jen taková glosa, malý vzorek toho, co všechno má na výchovu vliv. A tak si tu glosuji:-)

Navíc, do příště zase zapomenu a zase se budeme společně těšit:-)