AI

V poslední době se všude vyrojilo mnoho návodů, jak se postavit k AI, tedy k umělé inteligenci. Jak ji využít, jak ji rozumět, jak se jí nebát,  co dělat a nedělat, když jako učitel zjistíte, že veškeré zadané úkoly za studenty vypracovává umělá inteligenci. Školy ji buď adorují nebo odmítají. Jistě, hledá se i zlatá střední cesta, ale o té se, klasicky, moc nemluví.

Pak se leckdo diví, že taková umělá inteligence je docela silnou názorovou rozbuškou.

Narazila jsem na školy, kde se AI zakázána, stejně jako na místa, kde je naopak přikázána. Děti musí povinně pracovat s umělou inteligencí, není přípustné, aby si seminární práci napsaly samy. Musí to být od umělé inteligence.

To je ono klasické ode zdi ke zdi.

Možná by mohl vzniknout jakýsi nenásilný manuál, kde by první rada zněla, všeho s mírou.

Mnohokrát jsem o tom diskutovala, ale je to dost podobné, jako debata o bratrech Mašínech. Určité procento lidí neví nic, je jim to lhostejné. A ti co vědí, jsou většinou naprosto vyhranění. Buď absolutní ano nebo radikální ne.

Vážně si ale myslím, že v případě umělé inteligence jde o problém vážný a důležitý, týkající se budoucnosti. Nemohu ovšem nepoznamenat, že budoucnost vychází z minulosti, o které se, minimálně u nás, shodnut na názoru nedovedeme, tudíž je dost nepravděpodobné, že umělá inteligence na tom bude jinak. Problémem ovšem je, že zatímco nad minulostí mnozí z nás mávnou rukou, tak budoucnost může být díky takovému lehkovážnému mávání rukou zbarvená docela černě.

Musela bych asi první bod manuálu o umělé inteligenci pozměnit na radu, abychom se jí snažili pochopit. A mít ji pevně v rukou. A jako podbod přikázat přečíst si R.U. R.

 Zjistit, jak je to v Česku a v českých školách s umělou inteligencí není tedy příliš rozmanité. Buď ano nebo ne. Oslava nebo znechucení.

Jak se ale posunout někam do středu? Minimálně ve školách by to bylo, podle mého, přinejmenším žádoucí. Aby s ní děti uměly pracovat. Ale aby neztratily, už tak dost mizící, schopnost vlastní tvorby, porozumění psanému textu, obrany před viditelnou i skrytou manipulací…

Je zřejmé, že otazníků se objevuje víc než dost. Naučit se s umělou inteligencí smysluplně pracovat nebude tedy žádná legrace. Možná to je pravý důvod, proč ji tak démonizujeme. Že to není jednoznačné, vyžaduje to velké vlastní vědomosti a schopnosti, může to být i destruktivní. Namíchat koktejl, který není smrtící, je tedy skutečný majstrštyk.

Osobně mám docela pocit, že zatím je to ještě víc mediální bublina než drsná realita. Umělá inteligence se totiž zatím sama učí. Dosud je, minimálně v té české verzi, docela rozpoznatelná. Ale to nebude trvat věčně. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že se bude zlepšovat mílovými kroky.

Pokud my, tedy ta přirozená inteligence, abych měla nějaký protipól, na učení rezignujeme, pak nás čeká hodně velká katastrofa.

Někdy, asi ve snaze být in, zapomínáme, a to vede k pozdějšímu rozčarování, že nic umělého není opravdové.

 Z toho by logicky plynulo, že klíčovou roli v dilematu, jak na umělou inteligenci, bude hrát vlastní vzdělání a znalosti.

 Asi to tak nakonec bude, ale současnost tomuto faktu moc nepřeje. Aspoň se tomu tak zdá, že hlavním trendem je jedině umění něco si vyhledat, ale jen, pro boha živého, nic nedržet v paměti.

Možná musí lidé nějakým složitým obloukem dospět k jakémusi prazákladu, že jedině to, co vím a umím mi nikdo nevezme.

 Zvážit by se samozřejmě měla koexistence umělé a přirozené inteligence.  Jestli je to vůbec možné…? Aby to nedopadlo, dejme tomu,  jako s plastovými lahvemi. Svého času byl kupříkladu umělý plast vnímám jako něco přelomového, budící až frenetické nadšení. Dnes budí klimatickou úzkost a krizi.

Jasné je, že umělá inteligence je poučena a půjde jinou cestou než umělohmotné výrobky. Ale pokud zapomeneme význam slova memento, pak to může přinést docela jinou úroveň nejen klimatické úzkosti.

 Myslím si já, tedy.  

Jak to vidíte vy?