Dnešní tropický den mě znovu zavedl na přednášku do ústavu pro studium totalitních režimů. V příjemně chlazené přednáškové síni probíhala celkem zajímavá diskuse, ostatně jako vždy. Cestou na tramvaj mi pak došlo, že jsme vlastně na Žižkově a je tudíž reálná šance dojít se rozloučit s panem Smoljakem. Stánek s květinami jako by naše rozhodnutí posvětil, a proto jsem se s růží v ruce ocitla před Žižkovským divadlem. Že podobně laděných lidí bylo mnoho, dotvrzuji níže na fotkách. Nechodím na pohřby celebrit a většinou se mě nijak citově nedotýkají. Dnešek byl ovšem výjimkou. Samotnou mě překvapilo, jak moc jsem dojatá. Poseděli jsme v divadle, kam přicházeli další a další lidé s květinami a svíčkami. Chodili mladí i staří, ženy i muži, studenti i pracující. Přišla mladá rodinka s dítětem stejně jako potetovaný zálesák, v jehož rukou pugét smutečních růží působil skoro nečekaně.
Ze záznamu zněly ukázky z cimrmanovských her a písně Jiřího Suchého. A když znělo notoricky známé: „Jó, to jsem ještě žil“ brečeli snad všichni. Museli jsme smutek spláchnout malým pivkem. A nebylo by to divadlo Járy Cimrmana, aby nás nerozesmálo. Nad výčepem je nápis z jedné jeho hry: teplé pivo je horší než studená Němka. A tak mě napadlo, jak by se to vyjímalo u nás v německé škole – no, to je trochu černý humor, ale zbavil mě trvalého rozlítostnění. Nad kondolenční knihou jsme se vystřídali s panem Smyczkem, který je bohužel také hodně nemocný. Život je někdy smutný. A odchodem pana Smoljaka bude o dost smutnější. Jeho chytrý humor nám bude chybět. Ale díky za to, že byl...
Do Prahy to mám přes celou republiku, ale když čtu Vaše slova, jako bych tam dnes taky byla. Děkuji za přenesení dojmů...
OdpovědětVymazatV únoru jsme byli tady u nás na jeho "Nebi"...úžasné a bolestné zároveň.On to dobře věděl a všem s humorem ukazoval, kam směřují jeho kroky a jak to bude báječné.I já děkuji za milý koment a pokud to nějaké nebe je, jistě tam přišel veliký člověk a milovník lidství.
OdpovědětVymazatTento druh humoru mi vyhovuje-moc. Pamatuju si na povinné školní brigády- brambory, chmel... kdy jejich hlášky při práci na poli lítaly vzduchem a nebyl snad nikdo, kdo by nedokázal zasmečovat jinou hláškou.
OdpovědětVymazatVčera jsem s chutí zhlédla Hospůdku (pokolikáté už??) - dokonalá-jako vždy.
Je to smutné, ale myslím, že Pan Smoljak za sebou zanechal nesmazatelnou stopu, a to se hnedtak o někom říct nedá.
A způsob, jakým jeho přátelé pojali smuteční rozloučení, je prostě bezva nápad. V jeho stylu, dá se říct.