Růže od Svěráka

Čas od času mě popadne splín nad společenskými zákony, které způsobují, že učitelé jsou někde na okraji všeobecného zájmu a nad propastí životního minima. Naštěstí to nevidím jako zásadní problém, ale dovede to někdy pěkně rozladit. Něco takového se totiž nehezky poslouchá. Může být, že vaši vrstevníci mají úplně jinou životní úroveň a pak je třeba abiturientské setkání docela prubířským kamenem vašeho sebevědomí. Pro některé to bývá důvod k odchodu ze školství, pro jiné k pohrdání materiálními statky. Optimální je, když si toho nevšímáte. Když manžel vydělá peníze a vy máte školu jako hobby a výplatu jako kapesné. Tak i tak se někdy potkáte s narážkami na bídný pedagogický životní standard. Mně se to například stalo v Divadle Járy Cimrmana. A jak jinak, na hře Vyšetřování ztráty třídní knihy. Vlastně ani nevím, proč jsme byli znovu na této hře. Určitě to nebylo tím, že jsem v minulém týdnu jedno takové vyšetřování absolvovala na živo. Nebylo ovšem tak vtipné a také jsem si nemohla ulevovat poznámkami typu: debil, blbeček, debil, blbeček á támhle vidím dva blbečky vedle sebe. I když jsem si to zcela jistě myslela. Třídnice se našla uschovaná někde za topením, tak nevím, zda podezřívat uklízečku nebo chronické záškoláky. Vzhledem k tomu, že uklízečka marodí, je detektivní případ rozlousknutý bez pointy pachatele, neb študáci jak známo drží basu. Hlavně ovšem, že se našla, přepisovat bych ji tedy nechtěla. Taková lapálie. Už jednou jsem ji zažila, jenže tehdy se nenašla. Až po letech jsme se dozvěděli, že ji chlapec odvezl do Egypta a tam pohřbil u pyramid. Počet jeho neomluvených hodin už nikdo znovu nedopočítal. Proto mohu zaručit, že zvolený divadelní titul byla zcela jistě náhoda. Masochistickými sklony netrpím, ale Cimrmany mám ráda a je těžké se k nim dostat. Takže bereme, co je. Děj hry nebudu připomínat, všichni ho dobře známe. Nicméně šok nastal v okamžiku, kdy Zdeněk Svěrák přerušil monolog a přikázal rozsvítit. Pohlédl do hlediště a svým hlubokým hlasem se zeptal: „Kdo je tady kantor?“
Vyvaleně jsem se rozhlédla po okolí. Co se děje?

Pan Svěrák svoji výzvu přísně zopakoval.
Jsem ze školy zvyklá poslouchat, tak jsem se nejistě zvedla. Spolu se mnou další dvě.
„Pojďte sem!“
Nechtělo se mi, ale se žaludkem lehce sevřeným jsem šla. Okolí se královsky bavilo. Vyšplhaly jsme na prkna, co znamenají svět.
 Tři obrýlené blondýny:-)
Copak bude dál?    

   Chce se mi tady přerušit a nechat vás hádat, ale neudělám to. Pan Svěrák prostě vzal růže, každé dal květinu se slovy, že to je to jediné, co může pro kantory udělat. Stejně mají bídný plat, tak ať mají radost alespoň z té růže...?!
Samozřejmě sklidil potlesk, a my se zase uschovaly do hlediště. Hra pokračovala. Bylo to milé a nečekané. Květina byla krásná, i když toho zájmu bylo v jednu chvíli zase až moc. Jen mě tak v duchu napadá, jestli by takhle neměli smýšlet spíš na našem ministerstvu než u Járy Cimrmana. Jenže když u nás je všechno spíš takové cimrmanovské.......

Ale Zdeněk Svěrák je frajer. A když se mi ještě povedlo ve svěráku srovnat svoje ohnuté klíče, mám k tomu uměleckému nástroji velmi kladný postoj.

Murphyho zákony

Poměrně nehezkou vlastností náhody nebo osudu je fakt, že když člověk vykoná nějaký dobrý skutek, vzápětí je postižen nějakou nepříjemností. I česká ústní lidová slovesnost tento neblahý fakt zaznamenala v oblíbeném úsloví, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Zda to platí i naopak, že každé zlo je vyrovnáno nějakou vzrušující dobrotou, si netroufám tvrdit. Spíš si ale myslím, že nikoli. Kdysi jsem si vedla statistiku extrémně příjemných a nepříjemných dní. A vskutku tento Murphyho zákon spolehlivě funguje. Když jsem se zpětně podívala do svých záznamů, bylo to jasné. Dnes se tedy trochu bojím něco hezkého zaznamenat, protože je jasné, že pak by nastal problém. Je ta taková moje úlitba bohům, pokus ošálit osud. Což je samozřejmě směšné, ale vyprávějte o tom svému nutkavému podvědomí, které vás do podobných bizarností obscedantně nutí. Je to stejný nesmysl, jako když potkám černou kočku, odmítám jít do práce. Vím, že podvědomě tam odmítám chodit každé ráno, ale takhle si to mohu nějak zdůvodnit. Na Letné ovšem mnoho černých koček volně nepobíhá stejně, jako tam nechodí mnoho kominíků, ke kterým se zcela bezostyšně vrhám z naprosto opačných důvodů, kvůli imaginárnímu pocitu štěstí. Jenže zatímco černá kočka je celkem spolehlivý indikátor, umazat se od sazí stejně nepomáhá. Jen vypadáte ještě víc než normálně jako hysterický blázen. Všimla jsem si toho už kdysi v mládí, že zatímco špatné věci přicházejí ve skupince, ty hezké jsou vzácné solitéry. Kdysi jsem si naivně namlouvala, že jde o náhodu, ale s léty přestalo být pochyb. Dobré skutky se vyvažují nějakým příkořím. Neříkám, že vždy fatálním, ale třeba promáčený strop, zničený centrál u auta nebo ztracený telefon život pěkně zkomplikují, zatímco roztržené silonky, zapomenutý nákup nebo zlomený klíč ho jen otráví. Vždycky jsem si myslela, že platí: čiň druhým to, co chceš, aby činili oni tobě. Jenže zdá se, že pravdivější je: čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Už jsem se přistihla, že se bojím na něco se těšit, protože jakmile se těším, nikdy se to nevydaří. Předstírám tedy, že nic nebude, čímž se ovšem ochuzuji o radost z očekávaného. Trochu začarovaný kruh. Přitom znám lidi, co se těší permanentně a nic nepříjemného se jim neděje. Anebo to jenom jejich okolí neví, to je také možné. Někdo by řekl, že podobné věci jsou nesmysl, ale to je omyl. Dobře si vybavuji, jak nahlas vyslovená očekávána radost nakonec nebyla. Prostě se nevyvedla. Došlo mi, že některé věci prostě člověk nezmění. Jenže žije se s tím setsakramentsky blbě. Nějakou dobu mi také trvalo, než jsem pochopila, že to tak nemají všichni. Vtom ohledu je to jako s klikaři a smolaři. Člověk se může snažit, jak chce, ale když jde o smolaře, tak prostě kliku mít nebude. Asi je lepší tohle nevědět, protože pak smolař ještě navíc ztratí iluze a klikař zbytky pokory. Kdyby i na tohle existoval statistický ústav, mohl by vytvořit zajímavé srovnávací kolonky. Pak už by stačilo jen zapřemýšlet, kam kdo patří. Pokud se netěšíte na dovolenou v obavě, že se zase nevydaří, asi je na čase přestat dělat dobré skutky. V opačném případě jste prostě klikaři.

Pololetní prázniny

.....…tak tento termín vnímám jako dokonalý oxymóron čili protimluv. Něco jako živá mrtvola, hodné dítě či poctivý politik. Copak je to za prázdniny, když je to jen volný pátek? Termín prodloužený víkend by mu jistě slušel víc. Nicméně už od rána poslouchám, tak mají ve školách zase další prázdniny. Přitom čas na nadechnutí a vstřebání předchozího půlroku potřebujeme všichni. Já třeba dneska zírám jako sůva z nudlí, potácím se jako mátoha a v podstatě nevím, čí jsem. Než se člověk naděje, den se přehoupne do odpoledne, klasický páteční příjemný čas, a je tu víkend. Tak jaképak prázdniny? Kdo chtěl na hory, už odjel dávno, bez ohledu na volný pátek. A my ostatní jsme si jen prodloužili víkend. Pojala jsem to jako údržbu. Svojí i domácí. To znamená uklidit, vyprat, vyžehlit:-). A za odměnu pak ještě revize vlastní, tedy kosmetika, masáž, manikúra. Zatímco na domácnosti je ta revitalizace celkem viditelná, na mě bohužel už méně. Vrásky se žehlí podstatně hůř než kopa prádla:-) Ale pocit je to fajn a to mi stačí. Navíc mohu večer využít ke čtení, což se mi tedy v pátek běžně nestává. Kdybych byla šaman nebo čarodějka, zasvětila bych volný den přivolávání jara, ale to mi moc nejde. Zůstanu u té knihy, i když jaro (potažmo jarní prázdniny) bych vítala s hlasitým jásotem. Ale kdo si počká, ten se dočká. Jen aby to také nebyl protimluv:-)


Když vrásky, tak pořádné:-)

Vysvědčení

S chutí do toho, půl je hotovo, chce se mi zvolat v půli roku, i když o té chuti by se jistě dalo polemizovat. Nicméně pět měsíců školního roku je za námi a dnes nastává čas slavnostní rekapitulace. Slovo slavnostní je v tomto kontextu trochu archaismus, děti si prostě dneska odnesou domů výzo. Už dávno se tomu dni nepřiznává punc něčeho slavnostního. Naše škola je toho ukázkovým příkladem. Děti se celé dopoledne musí učit a poslední hodinu dostanou milostivě elaborát, který hodnotí jejich půlroční snažení či nesnažení. Kdyby bylo podle mého, přišly by si jen pro vysvědčení a pak někam do cukrárny nebo do baru (to ti plnoletí). Stejně jsou celý den myšlenkami u té tolik diskutované listiny, takže výuka stejně přijde vniveč. A veškerá atmosféra samozřejmě také. Přestaňte už s tím známkováním, radí média a psychologové školám. Argumentují tím, že špatné známky děti stresují a například umělecké obory přeci nelze známkovat vůbec. Na tom je samozřejmě hodně pravdy. Nosit domů pětky z matematiky je frustrující, ale (snad) změnitelné. Z hudební výchovy to nezměníte, ani kdybyste se na hlavu postavili. Hudební sluch buď máte, nebo ne. Víc možností neexistuje. Možná by škola byla příjemnější místo k životu, kdyby se v ní neznámkovalo. Otázka ovšem je, jestli neznámkovat lze. Často se mi stalo, že i slovní hodnocení chtěla rodina převézt na známky. A co by jako dostal, dvojku? Co myslíte tím, že pracuje dobře? To jako na trojku? Lépe se tak komunikuje. Co máš na vysvědčení, samé jedničky? No skvělé.
Ne, já mám hodnocení, že pracuji dobře, ale někde mám rezervy. Rezervy, jaké rezervy? Jak tomu mám rozumět?
Vymažme ze školního života známky a mnozí ztratí motivaci. Výsledky pro ně mají cenu jen v případě, že jdou porovnat. A to jde s jedničkami či pětkami dokonale.
Někdy mě napadá, jestli nezacházíme s těmi reformami až moc daleko. Reformovat něco za každou cenu jen pro reformu samotnou podle mého nemá cenu. Jeden by řekl, že by měl zvítězit selský rozum. Něco hodnotit lze, něco nejde, záleží přeci na lidském přístupu. Ovšem zdá se, že takový názor není v kurzu. Kupodivu, tento problém se vždycky vykládá ze dvou stran. Vždycky, jak se komu hodí.
Vidím v tom určitou naději. Známkování asi i přes jeho negativa nelze úplně vymýtit. Ale mohlo by se přijít na chuť i smysluplnému slovnímu hodnocení. Domnívám se, že by se známky neměly stát podstatou školní docházky. Mám řadu studentů, kteří neměli samé jedničky a jsou nyní velmi úspěšní. A platí to i naopak. Prostě známky nejsou vůbec to podstatné.
Mimochodem kluci, kteří jsou jak známo pomalejší, se vždycky chytnou až později, takže jejich špatné známky se základní školy mohou evokovat úspěch na vysoké. A holčičky už dneska dávno nejsou takové princezničky, jako kdysi. Jsou to zkrátka dvě vyrovnané skupiny a se známkami bojují úplně stejně.
Je to vlastně trochu zrcadlo každé rodiny, jak přijímají dětské vysvědčení. A podle mého za oslavu stojí každé vysvědčení, je to prostě výsledek nějaké životní etapy a to si kapku slavnostního zastavení jistě zaslouží. I když to nebyly samé jedničky. A ruku na srdce: kdo z vás to má? Fuj- to řekl někdo jiný v jiné souvislosti- chci říct, kdo z nás je měl?
Tak pěkné pololetní prázdniny a hezkou oslavu pololetního vysvědčení.

Porota

Dnes jsem byla vyzvána, abych se účastnila coby porotce dějepisné olympiády. Nebyla jsem tudíž v práci, ale zamířila do DDM v Přemyšlenské ulici, kde se zmíněná soutěž odehrávala. Nedostanu se do podobných zařízení často, tak jsem si zvědavě prohlížela výtvarné a další dílny v hezky opraveném domě dětí. Jelikož nová plastová okna umožnila i nerušený pohyb po chodbách ( loni tam byla neskutečná zima a dnešní sibiřské klima by tam jistě vytvořilo stav ne nepodobný mrazáku),  tak jsem si mohla prohlédnout řadu zajímavých dětských výtvorů. Zdá se, že tady evidentně s dětmi pracují. Olympiáda vypukla v devět. Dětí bylo poměrně dost, celá Praha 8 sem vyslala své historické emisary. Nutno konstatovat, že děti se snažily, ač vítěz, respektive vítězka, byla samozřejmě jen jedna.Samozřejmě i tady byly klasické školní perly, jako hlýna, Ciril a  Metoděj, šicí stroj v pravěku(myšleno tkalcovský stav) či převýchova zvěře- to mělo být zdomácnění:-).  Na vyhlášení vítězů se čekalo v místnosti, kde byl kulečník, šipky, fotbálek, počítač  a mnoho dalších aktivit, které byly pro mladé dějepisce mnohem zajímavější, než klasické dopolední vyučování. Sama bych se nechala zlákat k nějakému kulečníkovému šťouchu, ale nějak se to nehodilo. Slavnostně jsme vyhlásíli pořadí a děti obdržely za odměnu poukázky na knihy dle vlastního výběru, což je cena podle mého gusta. Ovšem porotci nedostávali:-(  Ale byla to zajímavá akce a DDM se mi líbilo. Mnohem víc, než to eskymácké počasí, které mě pořád svádí k tomu zalézt do postele a spát a spát. Nevím, jestli je to díky zimě, ale všechno se dneska zpomalovalo, takže víc než olympiádu jsem dneska nestihla. Alespoň budu mít víc času na večerní žehlení.:-( A zítra vízo (nebo výzo?) Tak všem přeji samé jedničky:-)

Poštovní schránka na rohu ulice....

Soudě podle mojí poštovní schránky, kterou zaplňují jen reklamní letáky a složenky, doba dopisů a pohledů je nenávratně pryč. Realita sice není úplně černá, ale do šeda je zbarvená už pěkně dlouho. Čas od času se ještě setkávám s lidmi, kteří stejně jako já vyznávají hodnoty rukou psaných vzkazů a pozdravů. V čase sms a mailů je to skoro stejné, jako potkat dinosaura. Doma jich mám pěknou sbírku (myslím pohlednic, ne dinosaurů). Čas od času se jimi probírám a nořím se minulosti. S sms se nikam neponořím, neboť bych si zahltila kartu. A bez karty, jak známo, takřka nelze v naší společnosti existovat. Když chci ale někomu opravdu udělat radost, pošlu mu pohled. Opravdový, papírový, někdy dokonce vybírám i ruční papír. Je zjevné, že ani pošta už s podobnými staromilci moc nepočítá, protože třeba na Letné už ani pohledy neprodávají. A když, tak ne souběžně se známkami. Pro ty musím do jiného okénka. A ve finále jsem tam pohled chtěla hned nechat, ovšem žena za přepážkou mě nerudně odbyla, že dole je schránka.
Poslat pohled tedy není vůbec jednoduché. Nejen na Letné, ale vůbec. Uvědomila jsem si to nad vánočními a narozeninovými smskami, které jsem si stáhla do počítače v naději, že se tak dají archivovat. Dají, ale není to ono. Měla jsem pocit, že si schovávám osobní pozdravy, ve skutečnosti jde často o hromadně odkliknutou šablonu. Samozřejmě to tak není u všech, a i já sama často tahle hřeším. Když si ale při tvorbě rodokmenu pročítám pohlednice od pradědečka, které úhledným rukopisem psal své slečně nevěstě, která se posléze stala mojí prababičkou, dýchá na mě atmosféra té doby. Napadlo mě, co vlastně zůstane po nás? Vyznáváme věci na jedno použití, což mě třeba u pračky docela irituje. Ještě moje maminka měla pračku celý život, a že jí využívala. Ne, že bych jí chtěla následovat, ale přeci jenom mě do dvou let rozbitá mašina poněkud zaskočí. A ještě víc pak komentář opraváře: „Co chcete, paninko, tak je to konstruovaný, kupte si novou!“ Jako by to byla houska na krámě (nehledě na to, že nesnáším oslovení paninko. Ovšem vysvětlujte to pracně sehnanému opraváři).
   Tím jsem ale poněkud odbočila od ručně psaných pohlednic a pozdravů. Možná bych mohla v tomto směru zkusit nějakou osvětu. Ačkoli, třeba by to mohlo působit směšně. Kdo má dneska čas psát pohledy? A běhat s nimi na poštu. Někdo by v tom dokonce mohl hledat nějaké zpátečnictví. A tak si pohledy nechám pro sebe, jako svoji drobnou úchylku, která neublíží a dokáže potěšit. Alespoň já si to myslím. Sama se raduji, když z hromady agresivních reklam vypadne mně určená pohlednice. Přečtu si ji, chvíli vystavím a pak pečlivě archivuji. A po letech se k nim vracím a dávno zaniklé příběhy mi znovu ožívají před očima. Jak říkám, úchylka:-) Tím, že dnes jeden úplnou náhodou přišel (někde se toulal, podle razítka tu měl být před dvěma týdny:-), ale to je česká pošta), vznikl impuls pro dnešní blogopříspěvek. Jsem si jistá, že s datovými schránkami, které právě pracně vznikají, podobné zážitky nebudou. A tak nostalgicky vzpomínám na poštovní schránku na rohu ulice, co není ledajaká věc...

Reformované školství

Kritici školství sázejí na špatnou kartu, když tvrdí, že školství je v krizi. Měli by spíš vymezit, k čemu se dá využít. Protože to je skutečný problém. Proto by bylo na místě, aby se jím zabývala nějaká média, nejlépe bulvární, protože jiná nikdo nesleduje. Ono se to v podstatě ví, ale nahlas to nikdo neříká. Škola je v podstatě na nic.
  Ve skutečnosti jde o dopolední úschovnu dětí. Co jiného si myslet o ústavu, který stojí na byrokratických základech a na neviditelnou ruku trhu nereaguje? Kde využít v životě znalost vedlejší věty podmětné, když nedovedu vyplnit třeba daňové přiznání? Na daně si pak musím vzít odborníka, a přitom se ho můžu třeba vyptávat, jakou rychlostí dojel z bodu a do bodu b.
Vlastně nechápu, proč se naše školství tak často reformuje. Pokud vím, před katedrou jde o stejné umění jako třeba na prknech, co znamenají svět, a nikdy jsem neslyšela, že by si někdo dobrovolně a opakovaně koupil lístek na špatnou, byť reformovanou, hru.
Možná je potíž v tom, že základním školstvím prošel (téměř) každý a všichni si tudíž osobují právo školním záležitostem dokonale rozumět. Připouštím, že v džungli před tabulí se najde mnoho lidí nekvalitních, neschopných či dokonce špatných, ale to je daň současné době (i když nemyslím si, že v minulých letech se ve školách objevovali nějak schopní lidé - spíš tak všehoschopní).
Nová reforma by se tedy mohla jmenovat například: vzdělaní a empatičtí lidé do škol.
   Ovšemže nechci tvrdit, že je chyba jen na straně zkostnatělých pedagogů. Zdaleka ne. Kdybych měla jmenovat, co mnohdy dokáže rodičovská veřejnost, nejspíš byste mi vůbec nevěřili. S mnoha takovými exempláři jsem se na své pedagogické trati potkala a vskutku nešlo o přátelská setkání. Nechci ovšem skončit klasickou moudrostí, že všude je něco či že všechno je o lidech. To je všeobecně známý fakt. S tím se ale nechci spokojit. Stačí si říct, že každý problém má přeci své řešení, a zkusit ho hledat.
   Za mimořádnou zrůdnost považuji, že dneska může učit takřka každý. Dle drsného příměru jedné mé sarkastické kolegyně, tedy ten, kdo udrží myšlenku, křídu a moč. Ale proč to tak je? Ptám se. Přece léčit nemůže také ten, kdo si přečetl domácího doktora. Natož ten, kdo ani neumí číst.
Realita je jiná. Vypadá, že je to hlavně o penězích, ale není to tak úplně pravda. I když vás často pohled na výplatní pásku zbaví posledních zbytků rozvahy, občas se v kabinetě perete o jeden prastarý počítač, není to jen o penězích. Jenže ať přemýšlím, jak přemýšlím, pořád ne a ne najít vhodný argument, kterým by bylo možné vysvětlit tristní situaci našeho školství bez vedlejších berliček běžných frází. U všeho lze najít řešení, tak proč ne ve školství?
  Nepředpokládám ovšem, že by je někdo hledal. Určitě by se to někomu nehodilo do krámu. Důležité je stejně nejvíc společenské klima a prestiž kantorů. Samozřejmě, že si jí nevydupou ze země, ale kde nic není, ani smrt nebere.
Ale všechno musí mít nějakou odezvu. Kdyby se například ukazovala i lepší stránka z našich škol…Kdo hledá, třeba i najde, i když je to jistě těžké. Nejzásadnější ovšem zůstává otázka – k čemu?
Vyřešit by se měla co nejrychleji. V zájmu učitelů, dětí, rodičů i záškoláků.
A taky kvůli vzdělání jako takovému. Bez kvalitního vzdělání se totiž pořád budeme cítit jak v pravé české džungli neřku-li Kocourkově. A s odcházejícím hlasem a bolavým krkem je to ještě horší:-). Asi malá školní depka před vysvědčením. Takové gymnaziální Odnikud nikam. :-)

Pořád zataženo

                               
Na bolavém krku cítím, že se hlásí nějaká nemoc. Jestli ji dát do souvislosti s mrazivým počasím nebo jen s normálním vyčerpáním, lze zatím těžko odhadnout. Každopádně je to drobet nepříjemné. Kdo chce, může využít reklamních produktů. Udělala jsem pokus s coldrexem a pro jistotu dala ještě stopangin. Nepomohlo to ani trochu. Cítím se jako mátoha, jako ostatně spousta lidí v mém okolí. A k tomu na mě leze syndrom zimního spánku, takže bych nejraději jen spala a spala. Lednová mrazivá realita. Bloumám očima po knihovně, ani číst mi nechutná. Včerejší večer jsem si sice užívala, veselé posezení s přáteli v Chabrech bylo moc fajn, ale dnešní odpoledne intenzivně pociťuji nějakou záludnou virózu. Pořádně jsem si vlastně ani neodpočinula, pracovní týden už zase klepe na dveře. Vždycky mě deprimoval nedělní podvečer, a pokud nejsem v kondici, je to ještě horší. Od neděle sice vždycky očekávám nějaký knižní zážitek, dnes se ale nekonal. Myslím, že to zavinila ani ne tak nemoc, jako to neustálé šero. Sluníčko jsem neviděla ani nepamatuji. Ba dokonce jsem na netu objevila informaci, že slunečních dní bylo v lednu nejméně za mnoho posledních let. Takže něco na tom bude. Sluneční paprsky prostě k životu potřebuji. Tiše tedy závidím Australanům, kteří si užívají vrcholícího léta, a pozorně sleduji předpověď počasí, zda třeba nějaké slunce (a nejen v duši) nepřislíbí. Zdá se ovšem, že v nejbližší době žádná změna nenastane. Bohužel.
Dá se s tím něco dělat? Někdo tvrdí, že stačí dobrá nálada. Rozhodně se o ni pokouším. Jenom nevím, jak s tím odhodláním vydržím až do jara, které se zdá být tak v nedohlednu. Kladnou stránku lednových temných dní totiž hledám velmi těžko.
Ačkoliv, teď mě napadá, že jestli ta choroba nakonec vyhraje a já zůstanu doma v posteli s horkým čajem, medem a citrónem, což na rozdíl od předražených coldrexů opravdu funguje, utiším svůj syndrom zimního spánku a tu šeď prostě zaspím. Při představě zítřejšího vstávání mi už teď naskakuje husí kůže. I v krku mě bolí tak nějak víc. Uvidíme, zda bude ráno moudřejší večera.

Cesta do hlubin študákovy duše

Vzdělanost v naší zemi dostává docela na frak. Přesvědčuji se o tom dnes a denně ve vlastním zaměstnání. Ať dělám, co dělám, lépe už bylo. Nedávno proběhl planý boj o státní maturitu, která byla z populistických důvodů odložena na příští rok. Pak ji zase odloží a tak to bude do nekonečna. Dnes v rozhlasových zprávách to byla jedna z hlavních událostí. Co také říkat jiného, když mráz v lednu se už jako zpráva dne vyčerpal. Státní maturita, která se připravuje už dlouhých patnáct let, stále není připravená. Zajímavé je, že ti lidé, kteří ji chystají, zcela jistě nepracují za standardní školní platy, přesto to pořád není. Zajímavé. Navíc jsem si dnes přečetla, že ministerstvo usiluje o to, aby maturitu mělo co nejvíce lidí. Proč? Já z toho usuzuji, že má jít o nějakou formalitu, kterou je třeba napasovat do kolonek. Vzdělání si totiž u nás nikdo neváží, proto by měli mít všichni maturitu. Já tedy nevím, proč by třeba moje kadeřnice zrovna musela mít maturitu. Od ní já chci, aby mi hezky a rychle udělala vlasy, a ne aby se mnou sofistikovaně diskutovala o francouzské revoluci. Řemeslo má sice už zase zlaté dno (soudě podle faktur, které si za svoji práci účtují), ale schopného a slušného řemeslníka aby pohledal. Navíc silně pochybuji, že instalatér s maturitou mi kohoutek opraví kvalitněji. Spíš pořádného instalatéra těžko objevím. Rozhodně ho neseženu bez známosti. Jako by to tady už kdysi bylo? Nechci být skeptická, ale vidím to černě. Jako bychom šli z extrému do extrému. Po vládě dělnické třídy chceme vládu – a teď koho. Intelektuálů? To těžko, když vidím ty stále klesající nároky na studující mládež. Vzdělaných? To těžko, když vidím, co se děje v Plzni. Snad tedy všech? To odvozuji z té snahy docílit maturitního vysvědčení u většiny národa. A také ze snahy udržet děti v lavicích co nejdéle. Odložit školní docházku, natáhnout povinnou docházku a posunout maturitu. Zatímco třeba moje generace maturovala v osmnácti letech (někteří to stihli i o pár dní dřív), současným maturantům je běžně dvacet i více. A to nic neopakovali, jen využili (nebo byli systémem donuceni) všech možných i nemožných odkladů, přerušení, rozložení a já nevím čeho ještě. A když se potom ještě bude vysokoškolský diplom rozdávat jako certifikát po prázdninovém kurzu, jistě pak docílíme stoprocentní vzdělanosti. Do statistik se pak zapíšeme jako stát s největším počtem vysokoškoláků na metr čtvereční. Jo, statistika sice nuda je, má však přesné údaje. A o to tady přece jde! Bohužel. :-(


P.S. A zkuste pak najít třeba šikovného malíře pokojů. Na maturitě vůbec nelpím a rozhodně ho při práci nebudu zkoušet z barevného spektra. Nicméně se vsadím, že nenajdu. Ještě, že si zvládnu vymalovat sama.
P.S. I.   Nedávno jsem se bavila s kvartány (to je věkově devátá třída) o budoucích profesích. Na otázku o průměrných platech suše konstatovali, že si myslí, že za padesát tisíc by asi ani nevstali z postele. To není přece žádný plat. :-)

Česká filharmonie hraje a hovoří:-)

Pamětníci jistě ví.:-) Tak nějak mi to naskočilo. Dnešní páteční tečka za pracovním týdnem byla poněkud slavnostní. Den se samozřejmě ničím nevymykal. Do práce a z práce a k tomu pěkně mrzne. Odpoledne už to bylo lepší a večer korunovalo pozvání do Rudolfina. Česká filharmonice měla na programu Maxe Brucha a Antona Brucknera. Pod taktovkou Eliahu Inbala. Krásný zážitek. Dvořákova síň se svojí akustikou poskytuje vždycky neopakovatelný zážitek. Navíc, jelikož pozvání pocházelo z filharmonických kruhů, jsem se dostala i do zákulisí Rudolfina,což se mi poštěstilo poprvé. I to byl zážitek. Hudba na závěr týdne je skvělá. Podráždí emoce, člověk může vypnout a relaxovat. Takový balzám na pocuchané nervy. Líbilo se mi to moc.

  

Takový nijaký den

Vstávat brzy ráno mi nikdy nešlo. Dnes jsem musela. V sedm už jsem se chystala odjet. Bohužel. Nešlo odemknout auto. Že by zamrzl zámek? Nešlo to ani z druhé strany. Zjevně se totiž do auta dobýval někdo, koho jsem tam nezvala. Vytrvala jsem a nakonec jsem se do vlastního vozu dostala, a do práce dojela. Tam jsem ovšem zjistila, že už ho nezamknu. Ani školník nepomohl. Odemčené auto na ulici je trochu adrenalin, nicméně se zdálo, že mi nic jiného nezbývá. Naštěstí náš chytrý školník podotkl, že vedle asi bydlí jakýsi opravář. A bydlel. Pán to byl ochotný, vstřícný. Předala jsem mu klíčky a on s autem odjel. Pravda, trochu zahlodal červík, jestli nejsem příliš důvěřivá, nicméně pán byl opravdu sympaťák. Ve čtyři jsem si auto vyzvedla. Opravené. Stálo mě to tisícovku. Tak nějaký kretén šel včera z hospody a měl potřebu ničit. A tohle byl výsledek. Radost jsem z toho neměla. Zvlášť,když si to třeba může dneska zopakovat. Obrany prostě není. Naštěstí jsem v podvečer měla pozvání na masáž reiky. Báječná relaxace, při které se mozek přeci jenom drobet vyčistil. A potom běžný večer, prát, žehlit,(kubisticku hromadu prádla:-) uklidit. Navíc jsem si domů dovlekla hromadu práce a teď nad tím usínám.Ovšem dunící Blanka mě spolehlivě probudí( dnes má snad erupce:-( ), takže spočinout v náruči Morfeově prostě nelze.  Ještě, že už je víkend na dohled.

Diktatura telefonátu

Telefon vyzváněl víc než vytrvale. Neznámá čísla moc ráda neberu a rozhodně na ně nevolám zpátky. Jenže vytrvalost tentokrát sklidila ovoce a já to zvedla. Samozřejmě. O2. Hlas v telefonu zněl medově a podbízivě. Nejdříve mě laskavě upozornil, že náš hovor bude nahráván. Zřejmě proto, abych si rozmyslela invektivy. Trochu mi tím, pravda, vzali vítr z plachet. Musela jsem své ostré výrazy drobet přeformulovat. Přeci jen jsem ten pedagog...
„Máte na nás chvilku čas?“
Většinou v takových případech buď nadávám, nebo telefon hned položím. Tentokrát jsem ale byla natolik paralyzovaná, že jsem spořádaně odpověděla. Jsem zaneprázdněná, nemohu vést plané hovory. Jenže ono to nestačilo.
"A kdy vám tedy máme zavolat?"
Proč byste mi volali, chce se mi říct, ale hlas ve sluchátku je rychlejší.
„Tak dneska večer, buďte prosím na příjmu, na shledanou.“
„Jak dneska večer, slyším udiveně opakovat samu sebe. „Já si s vámi nehodlám povídat.“
Pozdě. Moji rozladěnou odpověď už nikdo neslyšel. Zase jsem reagovala s křížkem po funuse.
Zvláštní, jak takový vpád do soukromí dokáže rozladit. Až dosud jsem podobné telefonáty ignorovala a číslo si pečlivě ukládala, abych věděla, kdo otravuje a co tudíž nemám zvedat. O2 změnilo taktiku a volají mi pokaždé z jiného čísla. Strategie hodná mistra. Stane se tedy, že nějaký ten hovor zvednu a pak se zamotám do diskuse, kterou vůbec nechci vést. A dokonce si začínají dělat nárok na můj volný čas. Prý, buďte laskavě na příjmu...!
V Básnících jednou postava Pavla Kříže podotkla, že mobilní telefon je horší, než diktatura proletariátu. S určitou nadsázku je to děsivá pravda. Kam se hrabe předpotopní socialistické sledování. Díky mobilu o vás velký bratr ví naprosto všechno. A nejenom velký bratr. Stačí vyslechnout kolemjdoucí hovory, což díky řevu do sluchátek není nikterak těžké. Kde kdo vysvětluje, kde zrovna je(nezřídka lže), co dělá, kam míří, co má koupit a co bude k večeři.  A to nemluvím o odhalených nevěrách a dalších průšvizích způsobených mobilním telefonem.
A do toho asistentka z O2. V hlavě mi pořád rezonuje její příkaz, ať jsem laskavě na příjmu. Připomnělo mi to dobu studií, kdy jsme bez ohledu na prázdninové plány museli odjet na Tábor práce a oddychu, kde jsme zadarmo budovali lepší socialistické zítřky. Samozřejmě povinně. Tehdy bylo jen málo možností, jak se takového diktátu zbavit, dneska si telefon mohu vypnout. Ale stejně je to drzý zásah do soukromí. Na místo, aby se někdo snažil, aby jejich organizace normálně fungovala, oblbují chudáka zákazníka ve snaze vytáhnout z něho co nejvíce peněz. Kupodivu to mnohdy funguje. Zažila jsem to u mnoha lidí, kteří na jejich telefonáty skočili. Dokonce se dali přesvědčit ke zvýšení plateb. Já jsem si ale myslela, že jsem vůči podobným nesmyslům imunní, protože se s nimi prostě nebavím.
Byla jsem proto krapet naštvaná, že si O2 našlo skulinku. I přesto, že jejich faktury musím permanentně reklamovat. S tím ovšem tito operátoři nic neudělají. Vlastně za to ani nemohou. Je to pláč na špatném hrobě. Někdo to ale odnést musí. Není  ovšem vyloučeno, že je to od O2 jenom nehezký trik. Zavolají, dají najevo, že mají o vás zájem a potom vás pumpnou o peníze, které jste rozhodně platit nechtěli. A ani neměli,což je v podstatě krádež, ale sofistikovaná.:-) Kupodivu to málokoho odradí. Sice pamatuji ještě dobu, kdy byla jedna telefonní budka v ulici a mít telefon doma byla známka velkého luxusu, ale k tomu bych se vracet nechtěla. Ovšem diktovat si, kdy mám být laskavě na příjmu, také nehodlám. Je to prostě ode zdi ke zdi, nebo- mým oblíbeným – Odnikud nikam. Ovšem úderem deváté telefon vypínám. Pro jistotu:-)

Sportem ku zdraví

Neprovozuji žádný sport, ale čas od času podlehnu reklamním svodům v očekávání, že pohyb zásadně změní celý můj život. Před pár lety jsem se rozhodla vyzkoušet spinning. Ukázalo se, že věc není zdaleka tak jednoduchá, jak se zdá. Hned na první hodině jsem zjistila, že nemám adekvátní značkové oblečení. „Kde jezdíte?“ Vyptávala se mě nervní recepční, aby mi vzápětí zkusila vnutit luxusní iontový nápoj. Otázka mi připadala nelogická. „ Nikde nejezdím. Jdu si zacvičit. Sem, do tělocvičny.“
Zděšeně kvitovala, že jejich fitko nazývám prostou tělocvičnou, což vůbec není in. Chvilku bojovala sama se sebou a pak mi otráveně vydala klíče od šatní skříňky. „Tak jděte, ale tady se jezdí pravidelně.“Chtěla mě odradit a málem se jí to podařilo, nemít za sebou pevné rozhodnutí, že už se konečně musím nějak hýbat. „Ještě upozorňuji,“ dodala ve snaze zpochybnit sílu mého odhodlání, „že pro spinning je nutná speciální obuv.“
„Moje tenisky nestačí?“ opáčila jsem jí těžko vstřebatelnou otázkou a dál neuznala hodna pohledu ani mě ani moji prastarou sportovní obuv. Chtěla jsem se informovat, jestli si mohu pořídit permanentku. Mohl to pro ni být zajímavý job, ale nebyl o něj zájem.
„Támhle je trenér,“sykla směrem k vystylovanému mladíkovi a bez dalšího zájmu o neplodnou konverzaci se mnou nabízela dalšímu cyklistovi super skvělý nápoj.
Pochopila jsem, že některé aktivity jdou za horizont mého vnímání. Prosté protažení v tělocvičně pomalu ustupuje diktátu módních superfitek. Dá se to pochopit. Vypadat dobře je dneska žádoucí, s pneumatikou kolem pasu jste trvale mimo hru. Přes všechna úskalí jsem vydržela funět na stojícím bicyklu poměrně dlouho. Jestli jsem to dobře pochopila, původně byl spinning vytvořen jako doplněk cyklistického tréninku, konkrétně vyplnění času v zimní sezóně. To už je ale dneska dávno překonané. Spinning je sportem celoročním, což nějak nešlo dohromady s mojí slabou vůlí. Ano, po čase jsem z pelotonu nabušených cyklistů odpadla. Nevím, jestli v tom hrála zásadní roli moje lenost nebo protivná recepční, rozhodně jsem ale svoje botasky zase pověsila na hřebík. Pohyb ale tělo vyžaduje, zejména ve věku, kdy metabolismus zařadil zpátečku a každá čokoládička aktivně vyživuje anakondu kolem pasu. Jenomže jak najít ten pravý sport? Ne, že bych neměla příležitosti. Doma rotoped, brusle, posilovna hned vedle práce. Zásadní problém je prostě lenost a to je smutný fakt. V poslední době mi svitla naděje. Dostala jsem se na bowling, což je podle mě také trochu sport:-) Sice i tady působím komicky, o elegantních pohybech před vrhem koulí se mi může jen zdát, ale je to sport podle mého gusta. Sejdeme se s přáteli, pěkně poklábosíme a přitom srážíme kuželky. A v mezičase hezky sklenka vína (to místo ionťáku) a pocit,(asi falešný,ale hezký) že vlastně něco pro sebe děláme.
Dnes to byl takový povedený sportovní večer. Objevili jsme centrum Radava, http://www.radava.cz/  kde jsme si zasportovali do aleluja. Je to pro mě stejný druh sportovního vyžití, jako postávat se svařákem dole na sjezdovce. To je můj nejoblíbenější druh lyžování. A bowling zdá se, bude mým dalším oblíbeným sportovním vyžitím. Jen ta figura se u toho asi nezformuje. Jo, jo, to je prostě Odnikud nikam:-)Ale bylo to dneska fajn.

Voda kam se podíváš

Soudě podle mého častého pohledu na strop v panické hrůze zda zase neprosakuje, úspěšně si pěstuji další fobii, která je přímo úměrná síle tajícího sněhu. Mokrá realita ovšem není jen mojí doménou. Poměrně hodně lidí mi sdělilo, že mají se sněhem a vodou v bytě podobné zkušenosti. S jednou jsem se bohužel setkala osobně i dnes v práci. Na formální otázku, co je nového, jsem se doslechla obligátní, ani se neptejte. Dle přízvuku jsem ovšem pochopila, že věta má zcela jiný význam, než je jí běžně přisuzován. Něco se děje. „Snad ani nechoďte k sobě do kabinetu,“ řekl mi školník a vysvětlil tající realitu. „Sníh taje přímo nad vaším stolem.“
Bylo zjevné, že si s nastalou situací už pomalu neví rady, zvlášť když od včerejšího večera odklízel sníh na chodníku, aby mu nakonec prosákl úplně jinou cestou. Kabinet plaval, páchnul nastupující plísní a kolegyně se hystericky hroutila. Byla přesvědčená, že statika budovy nevydrží. Když jí fyzikářka vysvětlila, že ano, podlehla dojmu, že bakterie plísně se usadily přímo v jejích plících. Celé dopoledne nás v tom hlasitě utvrzovala. Skoro stejná pohroma jako potopa.
Zbavit se tajícího sněhu vůbec není jednoduché. Nejen na chodnících, kde se o to klasicky nikdo nestará, ale i na střechách. Uvědomila jsem si to nad lavinou, spadnuvší těsně vedle mě. Klika. Měla jsem pocit, že jsem se znovu narodila. Ve skutečnosti jsem ale byla svědkem reality Prahy dnešních dní. Rampouchy ovládly už beztak neschůdné chodníky, na kterých se sice objevily varovné nápisy, ale to bylo vše. O úklid se nikdo nepokusil. Vyjma naší školy, kde všichni odmítali výuku pod deštníky a žádali nějakou akci. Byla proto na netu vyhledána firma, která posléze i dorazila. Dva maníci vyběhli na naši zasněženou střechu, kde vesele zametali. Bez ohledu na to, zda někdo jde kolem, takže pozdě chodící děti se rázem prodíraly do školy s nasazením vlastního života. To ovšem firmu nezajímalo, ona je tu od odklízení sněhu. Zametli ho (podotýkám, že naše školní střecha je rovná jako hřiště, asi dva metry nad zemí, takže nic moc adrenalinového), shrábli deset tisíc a okapy jsou zamrzlé dál. Na to prý nemají kompetence. Takže tání pokračuje a je třeba hledat jinou firmu. Na led.
Napadlo mě, proč jsem se já, hlupák, vůbec učila? Mohla jsem být za vodou. Nějak si nedovedu představit, že bych za hodinu doučování žádala 900 Kč za hodinu. Docela slušný job, ne? Nebo proč nemohl střechu za podobnou částku zamést třeba školník? Nejspíš proto, že by to nezametl odborně. Abychom na vše měli papír, přijela firma a zametala. Nebo abychom mohli říkat, že jsme kalamitu řešili na úrovni. Přitom v kabinetě nám pořád prší (kape už se říci nedá), kupodivu to nikomu nevadí (tedy kromě mě). Voda doma i v práci, to už je trochu moc. Asi to ale patří ke koloritu současnosti. Nebo jsme natolik otupěli, že nikdo nečeká v zimě sníh? Možná bychom měli vzít přírodu znovu na vědomí. Ačkoli, třeba by současná situace mohla sloužit jako varování. Pro koho? Pro každého, kdo má co do činění s veřejným prostorem (tj. pro nás všechny). Kdyby si každý zametl před vlastním prahem, potažmo na vlastní střeše, nemuselo by k podobným excesům vůbec docházet. Jenže když on každý čeká, až to zmizí. Proto teď projít Prahou vedlejších uliček je věc takřka nemožná.
Jediná poctivá odpověď na otázky po příčinách současné situace totiž zní, že někdo neplní své povinnosti (kdo, to už si doplňme sami). Já jen doufám, že vodní rodeo, které jsem v posledních dnech zažila, je u konce. Protože vodní Odnikud nikam, to fakt nezvládám. A ten sníh už mě vážně deptá. Myslím, že zima ukázala,co umí a stačilo:-)

O pionýrském šátku, který plakal.

Nějak se mi ještě chce zůstat ve světě dětské literatury. Ostatně neděli většinou zasvěcuji knihám, alespoň se tedy snažím. Ať už psaní nebo čtení, obojí je pro mě stejná rozkoš. Včera jsem zmiňovala, jak Rosteme s knihou, a v exkurzi do vlastního dětského čtení jsem úplně zapomněla na povinnou četbu ve škole, tedy na ZDŠ. Asi proto, že jsem odjakživa četla ráda, tak mě ani povinný Meresjev nijak zvlášť neiritoval, Práče jsem brala jako dobrodružnou literaturu a Honzíkovu cestu jsem vnímala bez nánosu ideologie. A zcela jistě to bylo dáno dobou, která už nebyla tak brutálně zrůdná, jak kdysi. To moje maminka mohla vzpomínat na pohádky svého dětství, kde dominovaly příběhy Zlého brouka bramborouka nebo povídka O pionýrském šátku, který plakal. Napsal Pavel Kohout, který ovšem časem prozřel a jeho poslední dílo Smyčka, které bylo nedávno v televizi, bravurně mapuje komunistické praktiky. Ale i tehdejší doba (teď už zase myslím svoje dětství) měla své literární skvosty, které bych doporučila i dnešním dětem, ale v knihovnách se už zřejmě nenaházejí. Tam teď vládne Lenka Lanczová a třeba i Terry Prachet. Ale kdyby se našlo, tak si pamatuji, jak mě dostala kniha „Říkali mi Leni,“ což je jistě čtivé i dnes. A pak Helena Šmahelová a její „Velké trápení.“ Nedávno jsem na nějaké televizi viděla ten příběh zfilmovaný a je to depresivní i pro dospělé. Ukazuje to pohled na rozvrácenou rodinu očima dítěte a je to podle mého dobrá kniha. Úplně si pamatuji, jak jsem jako holka valila oči a nevěřila, že je to možné. Podobně jako Andy V zámku a podzámčí. Něco prostě ten dětský mozek nebere.I tak jsem rostla s knihou. Některé knihy prostě nestárnou. Škoda, že se totéž nedá říci i o nás:-) Ale i literární návraty mají něco do sebe. A taková mrazivě pošmourná neděle, kdy mi zrovna neteče do bytu, je k tomu jako stvořená. Ovšem deštník mám pro jistotu po ruce, venku přeci jenom sněží. To by i pionýrský šátek zaplakal. Navíc rampouchy u nás v ulici likvidovaly zaparkovaná auta. Naštěstí neumím parkovat mezi vozy, tak stojím v bezpečné vzdálenosti od střechy. To je prvně, kdy je moje nešikovnost k něčemu dobrá:-)

Rosteme s knihou

Mluví se o tom v poslední době často. Děti by měly víc číst. Souhlasím. Dítě bez knihy je ochuzeno o barevný svět fantazie. Na druhou stranu, počítačové hry údajně rozvíjejí postřeh a kreativitu. Je pak na zvážení, co je pro život v naší společnosti přínosnější. To bych mohla objevit v statistickém sborníku o čtenářské gramotnosti, který mi v práci leží na stole. Je to mnoho stránek, ale samé nezáživné čtení. Raději bych se zaměřila na projekt „Rosteme s knihou“. Zatím je to ve stádiu plánů, dobrá zpráva zatím není potvrzena. Ale učím se optimistickému pohledu na budoucnost. Někde prostě začít musím.Rosteme s knihou je projekt Světa knihy, kde by se v květnu měla uskutečnit moje beseda se čtenáři. Naposledy jsem o knižním veletrhu psala v okamžiku, kdy jsem se o své představě jen zmínila, takže šlo o velmi křehký náznak. Přerodil se do stadia jednání. Ve skutečnosti už začíná pracovní maraton. Na moji otázku, co že je hlavním cílem, jsem se dozvěděla: „Zaujmout!“
Je evidentní, že lehce se to sdělí, mnohem hůře vykoná.
„Zaujmout mladé čtenáře?“ podivila jsem se.
„To by měl být hlavní cíl našeho povídání," připustil pan nakladatel.
To už skýtalo základ pro paniku. „Děti dneska moc nečtou…“ pokusila jsem se a zároveň požádala o upřesnění. „Co je to vlastně za sekci?“
Svět knihy disponuje krom jiného i akcí Rosteme s knihou. Nebudu to nijak dramatizovat, jde o povídání o literatuře, která nás provází od samotného dětství, což je ostatně jasné ze samotného názvu celé akce:-) Já začala podléhat splínu, když mi došlo, že jediná kniha, kterou zjevně všichni čtou, je Harry Potter.
Tak Jindra Hrnčíř? To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, sama jsem ho četla, abych byla v obraze. Jenže komentáře, že se nečte nic jiného, na mě trčí ze všech možných i nemožných zdrojů. Má nejistota poněkud ustoupila po absolvování vlastního miniaturního průzkumu. Nad vybranými dotazníky jsem doslova zajásala. Harry Potter zdaleka není jediný hrdina čtenářských deníků našich dětí. Zase jsem jim křivdila! Čtou a to tak, že velmi.
„A co jste četla vy?“ zajímali se někteří malí intelektuálové a nahlíželi do mých výpisků z dětské četby.
Ráda jsem se zamyslela. Jako holka jsem milovala prastarou knihu Filipka, podle ohmataného obalu ještě po mamince. Pak přišel na řadu Brouk Pytlík a Malý Bobeš. Tam jsem ale vůbec nechápala popisovanou bídu a hlad, a hrozně jsem toužila se s ním rozdělit o svoji svačinu. Obrovský čtenářský zážitek mám z Vinetoua, a dodnes si pamatuji slzičky, když zahynul rukou bídného Santera (tedy doufám, že jsem si toho padoucha zapamatovala správně). No a pak přišly dívčí romány a pseudointelektuální období na gymnáziu, kdy jsme se snažili číst rádoby filozofickou literaturu, které nikdo z nás nerozuměl. Ale bylo to děsně in. Na vysoké jsem přečetla hafo povinné literatury, ke které bych se asi dobrovolně nedokopala, ale dnes jsem za to ráda. Ale to už nepatří do dětské literatury. Tam jsou pořád mým hlavním miláčkem a favoritem Děti z Bullerbynu. Ty jsem milovala a miluji dodnes. Ovšem i dnešní děti je znají. Krom mnoha dalších titulů. Některé sama ani neznám. Budu muset do Světa knihy trochu studovat. Ale už se tématu Rosteme s knihou nebojím. Naopak. Těším se na potencionální mladé čtenáře. A na diskusi, co čtou. Apropo, co jste v dětství četli Vy? Také jste rostli s knihou? Jestli se Vám tedy chce diskutovat. A jakého hosta bych měla pozvat, aby zaujal i kritické dětské publikum? Aby se mezi nimi Odnikud nikam neztratilo…

Klapka, jedem

Pro páteční večer jsem měla velmi netradiční omluvu ( tedy v případě, že by mě někdo někam zval:-))
"Nemohu, v pátek večer točím!"

Hezky znějící důvod. A i realita byla celkem hezká. Chystáme již několikrát zmiňovaný maturitní ples. A ten má být v hollywoodském duchu. Tudíž bylo nutné natočit sekvence na červeném koberci, což byla náplň pátečního večera. Byla jsem přizvána k účasti. Pohybovat se mezi nastrojenými maturanty je již samo o sobě skoro stejné, jako ocitnout se mezi filmovými hvězdami.Všichni do jednoho tak vypadali. A  hotel Belveder na Milady Horákové se tak dostal do pozicie oscarového hotelu z Los Angeles. I červený koberec a luxusní limuzína byly. A tak jsem si i já na stará kolena zažila improvizovaných pět minut filmové slávy. Příjezd přepychovým vozem, mávání davům a cesta po červeném koberci. Vše za účasti kamer. Úplně nás to strhlo. Natáčení bylo skvělé do okamžiku, kdy rozlícená recepční pocítíla zimu a vehementně prohlásila, že nic podobného nedovolila. A tady moji studenti narazili na životní realitu. Neměli papír a papír dneska znamená všechno. Zmrzlá žena tvrdila, že nic nepovolila, navíc v takové zimě. Zoufalé studentky ji přesvědčovaly, že jim to slíbíla. Marně. Neustoupila. Dokonce si na obranu přivlekla rozzuřeného pana ředitele, který se na nás tvářil jako samotný bůh pomsty. Akce musela být rychle ukončena, koberec srolován, kompars rozpuštěn,fiktivní hvězdy rychle pohasly. Rozhovor s vedením byl těžký, ale ve finále úspěšný. Možná i proto, že iluze filmu už byla dávno rozehána. Všichni schlíple odkráčeli, ale zážitek si nesou v duši. A snad i na filmovém pásku, který bude součástí našeho maturitního večera. Hezké to bylo. Mají to ty filmové hvězdy pěkný život. A my si ho snad 27. února také vychutnáme pěkně dosytosti. Dnešní trénink tomu nasvědčoval. Prostě, filmová pohádka. Klapka, jedem. Žádné Odnikud nikam:-)

Svoboda slova

Když se malé dítě pro něco zaujme, těžko se od objektu svého zájmu odtrhne. Upřeně vyhlédnutou věc nebo osobu pozoruje, s pusy mu často tečou sliny, a většinou se svého objevu hlasitě dožaduje. My rozněžněle konstatujeme, jak je ten drobeček roztomilý. Ovšem roztomilost se zcela jistě vytrácí věkem. Zírající a, nedej bože, slintající dospělý je buď deviant, nebo buran. Snad ještě tokající mladík, který zírá na svoji vyvolenou jako solný sloup, budí určité zdání shovívavé roztomilosti, nicméně to je vše. Přesto na mě dnes podobným způsobem zírali v práci, když jsem nadhodila, že porady jsou celkem zbytečná ztráta času. Těžko ovšem mohu o svých kolegyních tvrdit, že jsou burani nebo nedej bože devianti. Taky bude jádro pudla někde jinde. Osobně mám dokonce pocit, že v tomto směru zažívám víc situací, než je běžný statistický průměr. Často totiž řeknu něco, co si ostatní jen myslí a tím pádem se někdo ocitá v roli solného sloupu. Ale dělám to naprosto bez postranních úmyslů. Myslím, že se nemýlím, když řeknu, že v každém pracovním kolektivu někdo zírá a někdo se stylizuje do solného sloupu. Někdy zapomenu a pak jsem v pozici solného sloupu samozřejmě já. Rezignovaně pak krčím rameny a ve tváři se mi zabydlí výraz hodně podobný apatii. Z toho by ovšem plynulo, že v práci se to podobá Sodomě Gomoře. Není tomu tak, deset spravedlivých aby pohledal:-)
Možná jsou lidi docela rádi, že občas za ně někdo promluví. Zjevně proto vznikla i pozice mluvčího. Aspoň někde. Ovšem samozvaní mluvčí to mají docela těžké. Nikdo je nepodpoří v jejich tiskovém prohlášení a kůži na trh nesou jen sami za sebe. To, že je pak v ústraní všichni poklepávají po ramenou se spikleneckým výrazem a poznámkou, že by také něco řekli, ale kdo by se dneska zviditelňoval, ještě by mohli přijít o prémie, je vlastně k ničemu.
Jasné je, že takový veřejný proslov je celkem vážná věc a není možné na něm stavět třeba kariéru. Ale chvilka upřeného nechápavého pohledu a kapka vzteklých slin za to někdy stojí. Svobodu slova snad ještě máme. Ale skřípe to, a to tak, že velmi.

Moje oktáva

Původně jsem tyto fotohříčky chtěla dát už včera, jako narozeninový příspěvek. Ale protékající strop mi nějak vzal tu radost z oslavy a splín zvítězil. Dnes už to vidím trochu s odstupem, ne snad, že by voda zázračně zmizela, ale říkám si, co naděláš, že? A tak si se svým časoprostorovým srovnáním: "jak léta běží" pohrávám až dnes:

 Tak to je doba dávno minulá. A teď současnost. Tu propojím se svými maturanty a na dalších fotkách se už jen skrývám mezi nimi. Sólo už to bohužel nejde:-( To je moje letošní oktáva. Jo, čas prostě letí jako bláznivý........

Sníh v obýváku

Člověk se stane obětí zimy, ani neví jak. Stačí, aby v lednu nasněžilo, a může se stát třeba trosečníkem uprostřed kalamity nebo nedej Bůh, i pacientem se zlomenou nohou na neupravených chodnících. Vzhledem k tomu, že se stav pražských komunikací vůbec nezměnil, lze očekávat změnu na vedlejších ulicích a okrajích Prahy někdy začátkem jara. Ale jsou i tací, co se pokouší rozmary přírody akceptovat a žít v symbióze s návaly neodklízeného sněhu, brodí se do práce i jinam, a vesele tvrdí, že v lednu je to normální. Můj zimní nadhled na nezpracovaný sníh poněkud utrpěl po mém dnešním návratu domů. Byt byl takřka zničený vodou intenzivně proudící ze stropu. Sníh na střeše zjevně začal odtávat a našel si cestu ke mně do pokoje. Zavolala jsem majiteli domu a on mi doporučil, ať si vylezu na střechu a něco s tím udělám. Praktické. Není pochyb, že jsem musela odporovat. Vždycky odporuji. Na střeše poněkud ztrácím stabilitu, obzvlášť v sedm večer. Vím to, protože proteklý strop jsem měla už několikrát. Pomalu si pěstuji další fóbii. Vždycky viditelně trpím, když se změní klimatické podmínky. Déšť mě totiž totálně deptá, dávno pryč jsou doby, kdy mě šumění vody uklidňovalo a těšilo. Bílá nadílka spolu s mrazem se mi zdála neškodná. Až do dneška. Když jsem odvážně pronikla do půdních prostor, musela jsem nejprve ustát nálet holubů. A zklidnit žaludek, protože mi z nich bylo nevolno. Na střeše chybělo střešní okno. Někdo ho docela obyčejně ukradnul. Pod ním vznikla obří závěj, která pozvolna odtávala do mého obýváku. Zjevně bydlení pod střechou není až taková výhoda, jak jsem si kdysi v prehistorii myslela. Koneckonců, ani Blanka dneska nezaházela. Vlastně jsem se dozvěděla, že odstřely budou trvat až do podzimu. Pokud se do té doby neutopím ve vlastní posteli. Když jsem celkem marně kontaktovala majitele, stalo se něco zvláštního. Najednou mě ovládla apatie. To, co mě dlouhodobě stresuje, zvítězilo, a boj s větrnými mlýny v podstatě nemá smysl. Měla jsem vlastně dneska narozeniny. Ráda si ten den vždycky něčím ozvláštním. Dnes se to tedy povedlo výjimečně. Ráno jsem byla u lékaře, nic moc dobré zprávy. A večer doma mokrá tečka. Cítila jsem se spíš jako v pasti než jako o narozeninách. Ale co, stáří většinou nepřináší nic pozitivního a tak si člověk musí zvykat. A kdy začít jindy, když ne o narozeninách? Pak se divte, že jsem od podstaty skeptik. Zajímavé ale je, že člověk, když se stane obětí svých nočních můr, na sobě žádný skepticismus nepozoruje. Dokonce má pocit, že dělá, co je v jeho silách. Těžko se ovšem hledá pravidlo vyváženosti dobra a zla. Ono asi neexistuje. Leda že by platilo, špatně je vše, co si jako špatné připouštíte. Nebo přesněji, na všechno zlé hleďme pozitivníma očima. Zkusila jsem to, ale moc mi to nejde. Vždycky nejdřív vidím to horší, to mám už od malinka. Abych si ale jen nestěžovala. Ve skutečnosti jsem docela v pohodě. Jen mě někdy převálcuje ta vrozená deprese a pocit, že je všeho až moc. Často pak tupě zírám do zdi a čekám, až návaly splínu zmizí. Možná je to tím dalším rokem. Třeba potřeba rekapitulace přináší určité rozladění. Bohužel se toho nějak nemohu zbavit, leda bych se uvedla do nějaké amnézie. Rozhodla jsem se s tím bojovat. Nastavila jsem kbelíky pod tekoucí strop, abych se ještě nezbláznila pod atakem rytmicky kapající vody. Dala jsem si panáka a usadila se do houpacího křesla. Pustila jsem si hudbu, abych přehlušila monotónní crčící zvuk a nechala čas plynout spolu s kapající vodou a dohořívajícími dortovými svíčkami. Do toho mi duní odstřely z Blanky a na knihu se kupodivu nemohu soustředit. Je třeba začít od nuly, jako o každých narozeninách. Snad to zítra půjde. Ale moc si od toho neslibuji:-) Je to prostě Odnikud nikam!

Andělé ve službě

V podstatě nevím, která z mých špatných vlastností hrála dneska prim. Zda to byla lenost, blbost či nesnášenlivost. Výsledek je ten, že moji andělé dostali dneska zabrat, a činit se museli tedy pořádně.
Ráno mě totiž přepadla totální nechuť k jízdě tramvají. Tedy prim v tuto chvíli hrála moje nesnášenlivost, protože někdy ty mraky lidí prostě nemusím. Lenivě jsem se protahovala s tím, že to zkusím autem. Když jsem ovšem vyrazila ven, musela mít blbost pohotovost, protože normální člověk by nejel. Já ovšem ano. Na moji omluvu nutno podotknout, že Letná nevydala zas tak děsivě. Už cestou do kopce na Prosek mi došlo, že jsou rozhodnutí dobrá a špatná. A já dnes učinila to špatné. Což se na Proseku definitivně potvrdilo. Zde to vypadalo jako ve Špindlerově Mlýně. Když jsem tedy v několika zoufalých okruzích prorazila jakýsi náznak cesty, povedlo se mi vplout do zázračně uvolněné mezery, kde jsem s vypětím všech sil zaparkovala. Andělský zásah. Obdobným způsobem připlachtilo ještě několik studentů, normální lidé využili MHD. Ani to jistě nebylo nic moc, ale nijak zásadně tím na rozdíl ode mě neriskovali. Cestou domů to nebylo o nic lepší, ale už jsem si vezla vypůjčenou lopatu, kterou jsem se proházela ke svému parkovacímu místu na Letné. Tím jsem zároveň zjistila, jak moc rozpadlé to chátrající tělo mám. Několik švihů lopatou a já se pomalu nemohu hýbat. Ovšem auto je zakopané, a odtud už opravdu týden nevyjedu, i kdyby se moje blbost postavila na hlavu. Chodníky neprotažené, od okamžiku, kdy se o ně stará město, to nefunguje. Na Letné dělají mrtvého brouka, na Proseku vyvěsili cedule, že chodník se v zimě neudržuje. Pěkný přístup k povinnostem. Také se mi chce vyvěsit ceduli, že v zimě nepracuji. Nějak ale proto nenacházím pozitivní odezvu. Nezbývá mi, než se intenzivně těšit na jaro. Bílou nadílku opravdu nemusím. Dávno pryč je doba, kdy mě sníh dokázal potěšit.  Jako odměnu jsem si ale konečně mohla dnes dopřát masáž, kam jsem se prodrala již zmíněným zavaleným chodníkem. Ale stálo to za to. Mohla jsem se zklidnit a uvědomit si, že anděl strážný dnes opravdu nade mnou bděl. Děkuji. A teď už se mohu těšit na večer plný sektu a dalších příjemných věcí. My Kozorozi to občas potřebujeme, vyhodit si z kopýtka.

Zákeřná Blanka

Vracela jsem dnes zpátky do Prahy poměrně brzy, přeci jenom mám před zimním počasím docela respekt. Ve dvě už jsem úspěšně parkovala před domem, i když to i u nás na Letné připomíná horskou oblast. Proházela jsem si parkovací místo a stojím! A týden se nehodlám hnout:-) Zajímá mě, co tohle počasí udělá s Blankou. Ač je Blanka relativně něžné dívčí jméno, některé jeho nositelky jsou pěkné mrchy a dračice. Jako dračice se třeba nabízí schopná Blanka Matragi, která mi ovšem nikterak nevadí, ba naopak. Její šaty vždycky obdivuji se zatajeným dechem. Kdo mi naopak pije krev, je tunel Blanka. Nechápu, proč tohle monstrum musí mít krycí ženské jméno. Kdo se s Blankou v této podobě nesetkal, nepochopí, o čem píši.Ovšem domodci vědí a už se jim vaří krev:-( Jistě ale mnozí mají v živé paměti boj o Kaplického knihovnu. A zatímco se Praha bouřlivě dělila na dva tábory nekritických příznivců a fanatických odpůrců, třetí (primátor) se tiše smál, a bez zájmu médií začal stavět. Když si toho potom někdo všimnul, bylo pozdě. Letenské sady zničeny, Hradčanská nepřístupná, doprava kolabující. Hledejme na všem to dobré, přesvědčuji sama sebe, ale jde to ztěžka. Sice je tu vidina budoucího dopravního zázraku, ale známe zázraky naší provenience. A navíc, vše se protahuje. Blanka nás bude děsit ještě minimálně o tři roky déle, než bylo původně plánováno. Nějaká pracovní doba, tak ta rozhodně nikoho nezajímá. A tak se stává, čím dál častěji, že si jdete lehnout a najednou máte pocit, že se na vás řítí strop. Odstřely v Blance. V deset, o půlnoci, ve dvě ráno. Nelze uniknout. Navíc vůbec nebydlíme na přímé trase, tam se lidem třesou zdi neustále. A to nepřipomínám propadlé domy u Stromovky. To si tak sedíte v kuchyni a najednou jste v Blance. Město samozřejmě dělá mrtvého brouka, a že na Letné se pomalu nedá žít, nikoho nezajímá. Klasické Odnikud nikam. Jsem tedy zvědavá, co způsobí současné návaly sněhu. Ale musím konstatovat, že i přes avizovaný budoucí dopravní zázrak nepřeji Blance nic pěkného. Je to pěkná mrcha, zákeřná. Škoda, že to nelze říct do očí těm, co za to můžou. Mnohem radši bych tady měla Kaplického chobotnici, ale to by musel pan Bém složit funkci. A víme, jak je to v našich zeměpisných podmínkách se vztahem k funkcím. Proto tady máme Blanku. Kéž by skončila pod lavinou.:-)

Daisy

Je zajímavé, jak se některé myšlenkové pochody motají v kruhu. V pátek odpoledne jsme usilovně sháněli film Řidič slečny Daisy. A místo něho v sobootu přišla kalamita Daisy. Nejdřív jsem podezřívala Tv Nova, že musí udělat senzaci úplně ze všeho, a proto nazvou lednové sněžení sněhovou kalamitou Daisy. Ale údajně to přišlo z Německa, něco podobného jako vichřice Emma, tak to raději komentovat nebudu.:-) Daisy je prostě tady a hlavně díky ní nebyla sobota vůbec prázdná, naopak:-). Byla přeplněná sněhovou nadílkou. V poslední době se mi stává, že když jsou drobet divočejší klimatické podmínky, musím někam vyjet. I tentokrát tomu tak bylo. Ne, že by se snad stalo něco zásadního, kdybych nejela, ale měla jsem to naplánované a jako správný konzervativec nerada měním svoje naplánované aktivity. Někdo to sice nazývá paličatostí, ale já se držím vlastních termínů:-). Jet jsem tedy musela. Nejdřív jsem potřebovala zajet do Chaber. Sem už v rámci úspor MHD nejezdí o víkendu tramvaj číslo 25, místo ní mě krapet překvapili běžkaři. Když mi trasu poněkolikáté překřížil aktivní lyžař, znejistila jsem, zda jsem vinou svého mizerného orientačního smyslu nezabloudila nikam do hor. Byla jsem ovšem ujištěna že nikoliv, a že jsem vskutku stále v Praze. Statečně jsem tedy jela dál a opravdu, když jsem pak opustila hranice Prahy, teprve tehdy jsem poznala, co obnáší slovo kalamita. Vyzkoušela jsem si tedy aktivně školu smyku a takřka všechny neupravené úseky projela. Až ten poslední byl nad moje síly, ale to už bylo téměř před cílem a tak auto mohlo parkovat hezky pod kopcem. Zachariáš projevoval nad bílou nadílkou obrovské nadšení a v metrových závějích nadšeně plaval. Já se už méně nadšeně brodila k chaloupce, která také nebyla skoro vidět. Ale pak ten večer. Romantika u ohně, s vínem a hudbou a hlavně, všude bylo absolutní ticho. Daisy vesele řádila za okny a já si mimo jiné četla v místních okresních novinách recenzi na Odnikud nikam. Věnovali jí víc než půl strany a ve výsledku to bylo hezké hodnocení. A jelikož už vím, kdo se skrývá pod tajemnou zkratkou Rn, těší mě to dvojnásob. Doktora Rennera si totiž nesmírně vážím, a proto mě těší jeho hodnocení, které nazval Odkud kam. Navíc mě tam označil jako prozaičku mladší generace, což polechtalo moje ego. Další důvod k oslavě. Krom toho jsme v sobotu večer slavili i řadu jiných věcí, takže ani na blog nebyl čas. Ale díky zkušeným bloggerům jsem se už naučila, jak zpětně doplnit sobotu, takže tímto zaplňuji sobotní prázdné místo. Může za to Daisy! (zní to určitě lépe, než tvrzení, že je to vina nějakého mejdanu:-))

Jak mi Wlčice zrušila výuku

Dnešní sněžný pátek jsem docela přivítala. Určitě bude příjemné o víkendu zalézt ke kamnům a s horkým čajem a knížkou pozorovat padající sníh. Ale ještě předtím bylo nutno zvládnout poslední pracovní den. Poslední hodinu jsem měla písemku. Během ní jsem koukala do počítače a dělala nějaké statistiky. Přitom jsem očkem jukla na blog. A Wlčice tam interpretovala didaktické rozovory s Martinkou. Když jsem se dočetla, že tatínek je počítačový muž a další absolutní hlášky, přepadl mě záchvat smíchu. Tím pádem jsem nemohla předstírat práci, neb bylo jasné, že statistiky by mě tak nerozesmály. Nějak to nešlo zastavit  a tak nezbývalo, než didakticky správně ukončit hodinu a poslat děti domů vstříc sněhovým radovánkám. Měly radost. Já také. Pěkný začátek víkendu. Teď tu brouzdám po netu a těším se, že na mě odněkud vykoukne počítačový muž. Někdo má holt didaktiku v malíčku. Těším se na další didaktické rozbory. Pěkný víkend všem.

Moderní doba

Kriminalita v naší zemi utěšeně roste. Nedávno jsem četla, že v současnosti má každý druhý osobní zkušenost s trestným činem. Z toho usuzuji, že poctivost se už dávno nepovažuje za takovou přednost jako dřív. Slušní lidé, natož pak poctivci, zmizeli, a stávají se bílou vránou, přesněji řečeno komickou raritou, jíž se lépe nechlubit. Nechci sýčkovat, ale zjevně se zdá, že lépe už bylo. Nebo dokonce, že bude ještě hůř. Ne, že bychom se s tím nějak nadšeně smiřovali. Zkoušíme všechno možné, od bezpečnostních zámků po draze zaplacené alarm systémy, ale nic z toho nezabrání lapkům, aby nebyli ochotni vykonávat svoji živnost. Teď právě poslouchám v televizi, jak řádili na Štědrý den. Zažila jsem, když loupili na hřbitově. Prostě, nic jim není svaté, a že by někdo chtěl pomáhat a chránit, jsem si nějak nevšimla.
Donedávna jsme si naivně mysleli, že se nás to osobně netýká, ale dneska pomalu měníme názor a začínáme se podle stávající situace zařizovat. Lehce přitvrzujeme a doufáme, že se podobná tvrdost projeví i v našich zákonech. Protože když za něco není náležitý trest, mnozí si dovolují čím dál víc. A od dovolování si je jen krůček k lavinovému šíření neplech. Možná za to trochu může i televize, která každému zločinci dopřává tolik prostoru, že je hned po Ordinaci v růžové zahradě nejčastějším hostem na televizní obrazovce. A normální slušný člověk jen zírá a marně se ptá, kam se poděla soudnost, stud, soucit či další podobně nekomerční vlastnosti.
Lidé pak zatouží žít v jiné zemi, přichází rozčarování a třeba i deprese. Důvod se ostatně nabízí sám. „Proč já mám dodržovat nějaká pravidla, když jsem kvůli tomu za blbce?“
Není to poprvé, co hrubost a násilí válcuje všechno kolem sebe. Nechci vzpomínat historické válečné konflikty, což je v podstatě jediné, o čem se děti učí v hodinách dějepisu. Na slušného člověka zapomínal i minulý režim. Jistě si dříve narození vzpomínají na oblíbené heslo doby, kdo nekrade, okrádá rodinu. Mnozí se jím řídí dodnes.
Slušnáky mimochodem nemiluje ani školní kolektiv. Ten ho pasuje na šprta a v kurzu je vždycky největší třídní dareba.
Nejsem si jistá, jestli si za to nemůžeme tak trochu sami. Kdo dneska neměl dvojku z chování, jako by nebyl. „Elity“ dokazují svojí nezávislost počtem kilometrů najetých pod vlivem alkoholu či nezaplacených pokut, a poměřují se, kdo provedl víc rádoby cool překročení zákona. V naší zemi už je (navzdory proklamované demokracii) těžká diktatura hrubosti a neurvalosti. Někteří to dotáhli i na zloděje, násilníky a dokonce i vrahy, aby pak přiznali, že ve vězení je jim mnohem lépe než na svobodě. Kde tam by se zmohli na tak komfortní vybavení? Většinou mě to dost rozčiluje. Obzvláště, když se to týká mě osobně. Vlastně jsem naštvaná permanentně. Vytáčí mě i ten obecný přístup k podobným prevítům. Musím říct, že bych se vůbec nebránila starým středověkým trestům – od pranýře přes hladomornu až k sekání rukou za krádeže. Hodně by se mi líbilo i máčení nepoctivců ve Vltavě, obzvlášť v současném mrazivém počasí by to mělo žádaný efekt. Jenže k podobné reformě se nikdo nemá. Škoda. Již jsem se tady asi zmiňovala, jak Policie suše sdělila mé kolegyni, že její vykradené auto řešit nebude, že oni řeší jenom vraždy!! Napadlo mě, že je to stejné, jako bych já vykřikovala, že učím jen jedničkáře. Trojkaře si nechte doma, kdo by se o ně zajímal! Možná to není dobré přirovnání, ale na mě tak působilo. Prý pomáhat a chránit! A ještě jich teď plno pustili na svobodu. Je mi jasné, že i slušný člověk se dostane do problémů, ani neví jak. Ale když jsem viděla, co pouštějí, tak slušný člověk byl hodně silný eufemismus. Nu, to je hodně drsná doba. Moderní:-) Takové současné Odnikud nikam. Ale nějak se mi ztrácí světlo na konci tunelu. Asi ho někdo šlohnul:-(

Tři králové

Na Tři krále by mojí druhé babičce letos byly sto čtyři roky. Narodila se v roce 1906. A přestože se dožila požehnaného věku osmdesáti dvou let, je to už hodně dlouho, co odešla na onen svět. Přesto si ji pamatuji a Tři krále s ní automaticky spojuji. Navíc ona byla za svobodna Králová:-)Za mého mládí se ovšem tento církevní svátek moc neslavil, to jen my slavili s babičkou její narozeniny. Pořád ještě u vánočního stromečku. Až později jsem se o tomto svátku dozvěděla víc a v době, kdy jsem Vánoce ještě vážně prožívala, jsem měla takovou malou radost z toho, že vlastně končí až dnes. Dneska se tedy má odstrojit stromek a svátky definitivně skončily. Jenže neznám nikoho, kdo tento zvyk dodržuje a Tři krále opravdu slaví. Někde sice na domech vidím ono známé K+M+B, ale spíš na venkově, v Praze jsem to osobně asi ještě neviděla. Tady spíš chodí Tři králové v rámci sbírky na charitu, jenže tomu já moc – lépe řečeno vůbec- nevěřím. Všechny tyto pouliční sbírky mě odrazují, i když myšlenka je jistě správná. Jenže už se na ní nabalilo tolik podvodníků, že člověk opravdu nevěří, že ty peníze jdou na dobrou věc. Když pomáhat, tak radši osobně a adresně, to je moje heslo, a proto nechávám tříkrálové prosebníky bez výdělku. Zkusím pomoci jinak. Dnes si ale budu listovat albem a vzpomínat na babičku. Zimní počasí ve mně probouzí medvědí sklony, takže bych stejně nejradši jen spala a spala, což v reálu ten leden bohužel moc neumožňuje. Ale dřív spát na Tři krále tedy půjdu..

Zavřete oči, odcházím

....říká nezapomenutelný Oldřich Nový v Kristiánovi. Věta, která se dá napasovat na mnoho dalších situací, nejen na filmový nerovný milostný vztah. Jsou lidé, kteří odchází s humbukem a jsou jiní, co odcházejí naprosto tiše a nečekaně. Nechci porovnávat, ale druhý způsob je jistě šok. Chápu, jak těžko se pak nová realita vstřebává. Ale vstřebat se musí, jako každá změna. Říká se sice, že změna je život, ale ne vždy se lidová slovesnost trefí do okamžiku. Někdy to neumí ani lidé. I když tady zase moudrost praví, že mlčeti zlato, což je moudré téměř vždycky. Už jsem mnohokrát zažila, jak jazyk předběhne mozek. Zajímavé je, že někdo si to uvědomí, někomu to nedojde. Jsem na rozpacích, když jde o banalitu. Když jde o vážnou věc, jen lapám po dechu. Často to hodně zabolí. A jelikož vyřčené slovo nevrátíš ani párem volů, je to mlčení asi opravdu určitou formou nadání. Možná se nám časem podaří dosáhnout obrněnosti vůči nevhodně voleným slovům, ale hned tak to asi nebude. Skoro by byla na místě výzva: přestaňme inovovat. Proč se s neznalostí lidí málo zkušených bráníme dávné dovednosti tiše mlčet? Vždyť netušíme, co všechno svými slovy můžeme způsobit. Jedinec, který se vzbouří proti této normě, bývá považován na nepatřičného (to je samozřejmě eufemismus). Také horlivci, kteří hlaholí, že to všechno čekali a že to tak má být, v mých očích moc neuspívají. Proto vzniklo umění mlčet a uznejte, že taktně mlčet je to nejlepší, co společenský katechismus dokázal vymyslet. S odchody samozřejmě souvisí i loučení. Některým lidem jde docela těžko. Nelze říct, že co život dal, zase vzal. Nutno podotknout, že ti, co tohle umí, mají život jednodušší. Jenže těch je zjevně málo. Naštěstí nastupuje doktor čas, takže v budoucnu lze očekávat náznak určité milostivé amnézie. Potom už bude snadné zavřít oči a vybavit si, co bylo předtím odchodem. Zavřete oči, odcházím, ale ve vzpomínkách zůstávám s vámi. To je součást toho umění, hezky se rozloučit a nezapomenout. Možná by to mělo být dáno do vínku nám všem jako jeden z reflexů. Ale ani sebelepší průprava nepřipraví člověka na všechno. Každý si to své prostě musí odžít. Prožít si své Odnikud nikam a pak, s hlubokým nádechem, zase dál. A pokud k tomu chybí nadání, musí nastoupit vůle. A ve spojení s časem je to spolehlivá dvojice. Jen jim to chvíli trvá, ale nic netrvá věčně. Prostě, zavřete oči, odcházím…

Když musíš,tak musíš

Vždycky, když jdu po nějakých prázdninách do školy, vzpomenu si na Marii Terezii. Ona jistě netušila, jak se její myšlenka o povinné školní docházce s léty zvrhne v oboustrannou torturu. Jistě snažila o dobrou věc, jenomže z jiného úhlu pohledu. Zatímco dneska se škola bere jako nutné zlo, za jejích dob se věřilo, že vzdělání může lidem usnadnit život. Četla jsem i o pradávných sourozeneckých sporech, kdo že půjde dneska do školy, protože na cestu za vzděláním měli jen jedny dřeváky, o které se museli podělit. Nejsem zrovna zastánce škodolibých žertíků, ale dnes bych mnoha dětem s radostí jejich dřeváky schovala. Kdykoliv přijdou do školy po delším volnu, jsou jak z divokých vajec. Jsem přesvědčena, že by žáčci první den měli mít na rozvrhu jen přestávky, aby se daly stihnout vypovídat všechny vánoční zážitky. Jelikož se ale můj návrh neujal, bylo třeba předstírat výuku a musím konstatovat, že to šlo ztuha. Nechtěla jsem nikoho trápit. Dělala jsem prostě, co jsem musela a co ke škole patří. Ten fakt mi přesto dělá trochu starosti. Taky se mi totiž nechtělo, jen jsem musela. V poslední době ale dělám pořád jen to, co musím. Například šílené papírování. Přitom se už objevily náznaky, že byrokracie je novodobý mor a měl by býti vymýcen, ale v reálu se nic neděje. Taky vychovávám. Radím, nabádám, poučuji a někdy i vytýkám a kritizuji. Když o tom ale začnu hlouběji uvažovat, musím se ptát, proč to? Koho vlastně nějaká norma zajímá, když si všichni stejně dělají co chtějí? Nebo k čemu je nějaká rada, když zkušenost je stejně nepřenositelná? Vlastně mám jediné vysvětlení: dělat to musím. Jenomže už můj dědeček cynicky tvrdil, nic nemusím, umřít musím. Asi bych se měla poučit u dětí. Ty sice dnes do školy také musely, ale pokud už dorazily, tak za zcela jiným účelem, než je výuka. Přišly si prostě pokecat. A to nemluvím o maturantech, kteří už pomalu začínají žít maturitním plesem. Co bylo ještě před Vánocemi v nedohlednu, je dneska skoro za dveřmi.(ale pozvánku na ples mají exkluzivní, také ji tady časem zveřejním.).Napadlo mě chvíli před čtvrtou, zda bych se tedy neměla trochu vzepřít. A hledat něco, co budu chtít a nejen muset. Kdo hledá, prý najde. Jenže hledám už dlouho a pořád nenacházím nějakou smysluplnou náplň druhé půlky života. Psaní mě neuživí a navíc, jakmile by se stalo povinností a musela bych, zcela jistě by se i psaní mohlo stát otravnou povinností. A to bych nerada. Ještě jsem ani neopustila práci a je mi jasné, že vzepřít se není tak jednoduché. I těm dětem to jednou dojde, i když dnes bych byla docela ráda, kdyby jim došlo, co vlastně kdysi dávno Marie Terezie tou povinnou školní docházkou zamýšlela.:-) Možná by se pocit toho, co se musí, mohl ředit větším počtem malých radostí. Jenomže je tu reálné nebezpečí, že když se z malých radostí stane povinnost, ze začarovaného kruhu muset se nevymaníme. Z toho plyne, že ani potěšení není bez rizika, pokud se musí. A tak to raději nechme tak, jak to je, protože jinak se z toho musíme zbláznit.

Syndrom návratu z dovolené

Konečně je tady normální zima. Nejsem tedy v žádném případě vyznavač zimních měsíců nebo dokonce zimních sportů, ale určitě je v lednu příjemnější sníh a mírný mrazík, než rozbředlá břečka a déšť minulých dní. Byla jsem dnes na nedělním autovýletě, a přes veškeré poplašné zprávy se jelo nádherně. Nutno ovšem konstatovat, že v Praze se v tomto směru máme takřka královsky. Na venkově totiž mnohé silniční úseky připomínají zasněženou lesní cestu a nějaká prohrnovací technika se tam zcela jistě nevyskytuje. Alespoň tedy na mé trase, abych nezevšeobecňovala. I tak to ale jelo bez problémů, nové zimní pneumatiky holt dělají své. Jinak je ale dnešní neděle poznamenaná klasickým postdovolenkovým traumatem. Ta představa zítřejšího pracovního procesu mě nějak deptá. Nechce se mi. Úplně stejně jako v dětství, kdy člověk už od nedělního oběda otráveně sleduje ubíhající čas s představou, že zítra zase musí. Asi jsem si za ty dva týdny volna dost odvykla. Ale je nutno vydělávat na ta všechna novoroční zdražení, a jelikož ve Sportce jsem nevyhrála, nic jiného mi nezbude. Také jsem si slastně zavzpomínala na uhelné prázdniny, které ovšem v dnešní energetické době nehrozí. Nevím, jestli si je někdo také pamatuje, ale byl to blahé paměti z hůry spadlý volný měsíc. Nebylo prostě uhlí. A my mohli řádit při zimních radovánkách. Dnes bych tedy raději řádila v knihovně nebo v divadle, ale nehrozí ani jedno ani druhé. Hezky pěkně do rachoty. Cítím se ale ještě minimálně na týden volna. Moje okolí se mnou tak úplně nesouhlasí, asi už jim doma trochu lezu na nervy. Navíc do mě hučí, že bych si měla práce vážit. To když začnou meditovat nad probíhající krizí a rostoucí nezaměstnaností. Ano, to vím a v tomto bodě jsem s nimi zajedno, nicméně náladu mi to nepozvedlo. Málokdo se mnou souhlasí v tom, že třeba rok placené dovolené by mě určitě pozitivně naladil (severní národy tento příjemný zvyk praktikují už léta.) Zde se ovšem setkávám s nepochopením. Asi proto, že lidi většinou tolik volna nemívají. Já ho sice mám, ale zase si ho nemohu vybrat, kdy mě napadne. Všechno striktně dané. Ještě že nejsem, jak jsem avizovala, milovník zimních sportů. Na lyže bych se pak dostala jedině tak o jarních prázdninách, kdy je na horách celá Praha, čímž pádem slovo dovolená ztrácí svůj původní význam. V létě se sice můžu u moře válet celé dva měsíce, ale na to zase rozhodně nevydělám. Je to trochu Odnikud nikam. Někdy mě napadá, jestli přikázané volno není trochu zamaskovaný trest. Člověk se namlsá a než se naděje, musí znovu. Nejspíš je to hloupost, protože by se mohlo stát, že když bude člověk doma pořád, poleze mu to na mozek stejně jako každé ráno vstávat v šest do roboty. Prostě pořád je něco. Ale ten týden volna by určitě ještě bodnul….:-)

Tak to jsem našla na netu. Zjevně v tom nejedu sama:-)

Stres, nervozita a pocit, že rozhodně nemůžete stihnout všechny nahromaděné resty. Tak často vypadají první dny těsně po návratu z dovolené. Hlavu ještě máte plnou pohody a odpočinku, ale šéf po vás chce, abyste bleskurychle přeřadili z neutrálu na nejvyšší pracovní rychlost. Jenže »řadicí páka« trochu drhne.Návrat z dovolené do práce je totiž podle psychologů velmi stresující. Organismus, který si zvykl na pozdní vstávání a poobědového šlofíčka, reaguje na ranní úprk do práce únavou a podrážděností. Člověk se tak ocitá v začarovaném kruhu. Místo aby hýřil energií a optimismem, tak návrat do všední reality provází nespavost a špatná nálada. Začíná to už před příchodem do práce. „To zas budou zmatky. A ty stovky nevyřízených mailů. Nebo naopak vám v hlavě šrotuje: „Co když zjistili, že se beze mě obejdou? Co když budu mít na stole výpověď!“ Nepropadejte ale předčasně panice. Strach, smutek, únava i odpor k práci jsou po dovolené naprosto přirozené. Různí lidé totiž na návrat do pracovního kolotoče reagují různě. Zatímco jedni jsou nabití energií a nemůžou se dočkat, druzí se jen bezcílně plouží a v duchu jsou stále ještě na dovolené. Pro tyhle ponávratové stavy z prázdnin dokonce existuje i odborný název – syndrom návratu z dovolené.

                                                                              Syndrom návratu z dovolené:
                                                                             * problémy se soustředěním
                                                                             * pocity úzkosti a nervozity
                                                                             * smutek, únava a letargie
                                                                             * nadměrná únava
                                                                             * podrážděnost a výbuchy vzteku
                                                                             * nespavost
                                                                             * špatná nálada