Člověk míní....

   A pán bůh, respektive počasí, mění. Plány na dnešní den vzaly za své v časném včerejším odpoledni. Když jsem se vrátila domů, velmi brzy, neb díky prasklému topení jsme končili už po obědě, přišla jsem do vytopeného bytu. Ne příjemně vytopeného hřejícím topením, ale vytopeného vodou crčící ze stropu. A to tak, že velmi. Sněhová kalamita v domácím prostředí. Brečela bych, protože můj krásně vymalovaný strop se opět podobal vodnímu bazénu a zastavit to nešlo. Stejně jako nešlo najít nikoho, kdo by si s tím věděl rady. A tak mi po několika zoufalých telefonátech nezbylo nic jiného, než se vyškrábat ke stropu a pokoušet se tu nechtěnou sprchu nějak zastavit. Marně. Jeden přeplněný kbelík za druhým, všechny hadry doma dostupné promáčené, všechno marné. Až když dorazil pán z firmy zabývající se výškovými pracemi, nasadil horolezeckou výzbroj a ve výšce pětipatrového domu nad zasněženou Letnou s nasazením vlastního života sházel dolů tuny sněhu, bylo trochu líp. Sprcha přešla v kapání, strop ale nenávratně zničen a moje nervová soustava též. Podle předpovědi má zase sněžit. To znamená, že se mám na co těšit. A přestože včera mrzlo, až praštělo, voda tekla jak v parném létě. To tedy moje chatrné fyzikální znalosti neberou. Dnes to postihlo souseda, tomu to pro změnu teče přímo do postele, takže to má ještě veselejší než je tomu u nás doma. Ovšem dnes vysušuji, čistím, uklízím, a to vše pod zničeným provlhlým zmapovaným stropem. Pátek jsem si opravdu představovala jinak. Bude-li takových dnů více (a že asi bude), asi skončím v blázinci. Ale někde v prvním patře, hlavně ne pod střechou:-(